LACUNA COIL - Delirium

50%

Vlastně je docela zajímavé sledovat rozdílnost popularity (a také názorů na hudbu) italských dark metalistů z LACUNA COIL v různých částech světa. Kapela z Milána již mnoho let vrhá všechny síly za Atlantický oceán, čemuž rovněž přizpůsobuje i svou produkci. Od symfoničtějšího dark metalu jejich počátků se formace postupem let přesunula k nu-metalovému groovu a své ne příliš nápadité výrazivo a skladby tak akorát chytlavé, nicméně zaměnitelné, obohacuje dvojicí zpěváků (Andrea Ferro a Cristina Scabbia), valivými kytarovými stěnami a elektronickými podkresy. Vše u nich budí dojem zdánlivé modernosti, ovšem je to modernost pro někoho, kdo situaci na světovém fóru sleduje od roku 2002 tak trochu napůl oka. Oni jsou totiž LACUNA COIL všední až hrůza a jediný smysl vydávání takových desek, jako je právě letošní novinka „Delirium“, vidím v tom, že si člověk může se zájmem prohlídnout novou kolekci fotografií Cristiny Scabbia, dalece nejzajímavější persony v řadách Italů a snad nejšťabajzňovatější (40+) lady na světové metalové scéně. Asi pochopíte, že díky své snaze setrvat u plného talíře, nejsou LACUNA COIL kapelou pro přílišné myslitele, i když se jim čas od času podařilo vydat obstojnou desku s dobrým zvukem a uspokojivým tahem na branku. „Delirium“ však, na rozdíl od svého přímého předchůdce, mezi ona lepší díla z diskografie Italů nepatří.

Když se vrátím na začátek k onomu geografickému rozvrstvení jejich fans, tak vzhledem k tomu, že se již pár let kapela snaží o kombinaci stylů ohraničených hudebním jazykem takových bandů jako EVANESCENCE a SLIPKNOT, coby pomyslných krajních pólů spektra americké scény přelomu století, je jasné, že díky schématičtější a vždy tak trochu povědomé formě skladeb mají Italové dalece největší fanouškovskou základnu právě v USA, sice si nemyslím, že by tam přímo prorazili, ale určitě tam nejsou braní jako nepříliš potřebný průměr mezi stylově značně profláklými, ostatně tak jako je tomu mnoho let tady ve střední Evropě. V západní Evropě je jejich pozice ještě udržitelná s popředními bandy, ale na východ od německých měst jako Hof, Regensburg nebo Cham to všechno padá do bažiny polozájmu až nezájmu místních. V českých zemích je totiž nemyslitelné, že by se LACUNA COIL těšili stejné popularitě jako WITHIN TEMPTATION, EPICAči dokonce AMARANTHE, tohle se opravdu ani vzdáleně neděje, na to tu asi vládne větší potřeba hitů, ale na druhou stranu i potřeba osobitějšího uměleckého zakotvení, jdoucího (pokud možno přirozeně) stranou hlavního proudu západních trendů. Přejděme tedy k nové desce.

Není obyčejnější nahrávky než „Delirium“, to je fakt, který je třeba říci hned zkraje, byť je album zvukově umě zpracováno. Jde totiž o nápady, kterých se nedostává. Přijde mi to totiž celé jakoby LACUNA COIL dokonale zprůměrovali svou dosavadní tvorbu a dopídili se pomocí statistik, průzkumů, matematických vzorců a excelových tabulek k nejschůdnější cestě k posluchačům, mimochodem, také vkusově velmi průměrným. Nemám vůbec nic proti muzikantskému řemeslu členů této kapely, všechno to jsou nepochybně výteční hudebníci, kytarista dokonce mnohdy překvapí nadšeným sólováním v druhých půlkách skladeb, což je pro groovy nu-metálek málo typické, ale kdyby byli tihle Italové skladatelsky alespoň z poloviny tak dobří, jako jsou zpěváky a instrumentalisty, pak by skladby vypadaly jinak. Razantní riffovice „The House Of Shame“ je klasická znormalizovanost pro americké publikum, takže hutné valivé kytary jsou mírně podladěny a zvuk působí neprostupně, ve zpěvu převládá nasraný projev Andrey Ferry a vše působí bojovněji než některé songy SLIPKNOT na wrestlingovém utkání. „Broken Things“ by mohla mít hitové ambice, jenže jí chybí nápad. Dost možná se tomu, co jí od začátku do konce plní, říká klišé. Titulní halekačka je jednou z nejotravnějších skladeb alba, a naopak „Blood, Tears and Dust“ upoutá elektronickými podkresy a nabasovaným kytarovým zvukem. Nejchytlavější skladbou je z mého pohledu „You Love Me ´Cause I Hate You“, kde dojde na zajímavě nakombinovaný refrén mezi ženským a mužským zpěvem, a pak ještě závěrečná „Ultimate Ratio“, které se daří obstojně vybruslit z všudypřítomných banalit prostřednictvím vrstevnatější struktury a celkově dobrodružnějšího dění. Stejně jako je tahle kapela už skoro dvacet let vcelku dobrá, je taková i nová deska, jenže dnes žijeme v době, kdy být pouze tak nějak dobrý, nestačí. 

27.05.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz