Last Hardrock Outsider

NIGHTWISH - Human. :||: Nature

První postřehy z poslechu nových NIGHTWISH? Povedená orchestrace soundtrackového typu v dokonalém provedení. Kdyby se velikost kapely měla poměřovat touto složkou, stojí finský, resp. dnes už dílem internacionální ansámbl na vrcholu. Dále tu máme solidní skladby, které mohou fungovat i živě, nejlépe v rámci programu ve stylu představení uváděných Cirque du Soleil, tj. vystavěného na určitém konceptu, jenž se nebude odrážet pouze v několika kulisách z aktuální desky, ale bude z ní kompletně vycházet. Pokud se tak nestane, jejich efekt oslabí, neboť písničková síla aktuální desky tkví právě ve zvládnutém celku se společným jmenovatelem. Výborná Floor Jansen na pozici jednoho z hlavních nástrojů podává obětavý výkon. V pasážích vymezených na milimetr zpívá někdy až příliš mnoho tónů. V umanuté režii, sledující monstrózní vizi, se jí bohužel nedostává žádného prostoru navíc. Nevím o ní nic, o jejím přístupu naproti tomu všechno. Ani jedno mě neuspokojuje. Čekal však někdo něco jiného? Tím posledním, co přes moře symfonických a jiných aranžmá vyplulo na povrch jako korková vesta, jsou bicí Kaie Hahta. S formálnější rolí v instituci podobného typu se na „stará kolena“ sžil velmi dobře, dává jí pořádný drive a už i svůj trademark, přestože většinou hraje naprostý základ. S takovým zvukem, jaký byl jeho nástroji na novince propůjčen, bych na jeho místě spokojeně držel hu(d)bu a krok.



Po dalších posleších se mi „Human. :||: Nature“ pomalu dostává pod kůži. Výkon Floor, jakkoliv v něm slyším jen odraz absolutní profesionality a nevynucené podřízenosti příslušnému humanistickému konceptu, je prostě perfektní; neoddiskutovatelně. Z hlediska kompozice vše plyne tak, jak má. Z rozhovorů vyplývá, že demonahrávky dal principál Tuomas Holopainen dohromady z kraje minulého roku a poté je ostatním rozeslal k připomínkám. Následoval jakýsi kolektivní proces, v rámci kterého se čerstvý materiál cizeloval a ustálil. Uvedený aspekt byl opakovaně zdůrazňován. Z marketingového hlediska má prostě obraz skupinového organismu s fungující chemií, prodchnutého optimismem a vírou v aktuální počin, daleko větší cenu než sveřepě prosazovaný diktát jednoho tvůrce. Osobně s podobnou prezentací problém nemám. Již zmíněné Hahtovy bicí totiž nasvědčují tomu, že když máte co nabídnout a respektujete hlavní myšlenku či motiv, nemusíte být v NIGHTWISH oslyšeni. Absenci dojmu z kolektivní tvorby díla vyvažuje kladný dojem ze zdařilé, do jisté míry tvůrčí interpretace přidělených rolí. Ostatně, i v samotné interpretaci mohou být na všech úrovních a v řadě aspektů obrovské rozdíly a tady jde o naprostou špičku. Sehrála pozitivní úlohu zmíněná otevřenost, přesněji řečeno, osvícenost absolutního vládce? Nebo snad pomohl „umělecký filtr“ či „puštění uměleckou žilou“, ústící ve druhé CD s instrumentálním opusem – pro někoho odpadem – „All the Works of Nature Which Adorn the World“? Nevím, na povolení autorských otěží každopádně zapomeňte.


Poměrně velkou obavu měl Tuomas ze samotného nahrávání, což bych mu i věřil. Kompozice a realizace jsou naprosto odlišné věci. K prvnímu postačuje inspirace a čas, v případě druhého narážíte na mnohé překážky, přičemž vše provází vyčerpávající interakce s lidmi, kteří musí pochopit, obsáhnout, co nejlépe provést a s milostivým svolením snad i decentně rozvést původní ideu. Tým ostřílených borců, který za realizační fází stojí, vzbuzuje respekt. I díky minulým kooperacím jako kdyby každý zas o něco lépe věděl, kde může napnout své tvůrčí schopnosti, tedy kde je jeho místo a co je pro kapelu, resp. tvůrce i režiséra a jeho umělecké dítko v danou chvíli nejlepší. Výsledek olbřímího kolektivního úsilí obnáší propracované pop metalové album se soundtrackovou třešničkou, kterou si maestro Holopainen znovu říká o pozvání do světa, ve kterém by mu bylo asi nejlépe. Nakolik spolu „lidská“ a „přírodní“ část alba souzní, ponechám na úvaze. Cesty k uchopení nemalé porce hudby jsou dvě. O dost snazší, a proto ji níže ve stručnosti také zprostředkuji, vede přes ignorování druhého cédéčka, protože na komoru míří to první. Jedno je totiž zřejmé, k lidství patří nejen vědomí, ale i vypjaté emoce. A metal, jakkoliv sterilizovaný (kastrovaný) duem Jussila/Karmila a dalšími, je právě díky své dramatické podstatě a osobnostem typu Floor nebo Kaie přináší ve vysokooktanové formě. Přehlížet nechci ani ostatní. Dotčen by se mohl cítit zejména „dudák“ Troy Donockley, který znění některých partií bezesporu citelně ovlivnil. A nejde pouze o keltskou parádu. NIGHTWISH si každopádně zvolili sympatické – nadějeplné – téma a současně učinili krok vpřed. Řada kovaných fanoušků s tím logicky může mít problém. Mám pro ně jednoznačný vzkaz, poslouchejte, je skutečně co.



Vše začíná příznačně – oslavou hudby. Součástí strhující „Music“ je dnes asi nezbytné „Pandora“ intro; nabubřelé, ale funkční. Pokud se ořízne, směs ostřejšího AOR, keltské hudby a severského popu prokáže svou sílu. Skoro se mi zdá, že ústřední motiv patřil dříve někomu jinému. S „Noise“ dorazili THERION, především však další hit. Refrény Floor evidentně baví. Jestliže v rytmu stereotypně vyšívajících kytar nedokážete najít metal, zaměřte se zejména na ně. Majestátní „Shoemaker“ není jen poctou tragicky zesnulému vědci, ale prvním vyvrcholením alba. Na živo se budou dít věci. Zařazení příjemně vygradované „Harvest“ bylo chytrým tahem. Fúze keltské hudby s tvrdším rockem působí v Troyově provedení intimně a velmi životně, přestože zavání některými již zapomenutými folk/art rockovými skupinami let sedmdesátých, na které konečně odkazuje též lahůdková střední část. V „Pan“ se vsadilo na pár tvrdších riffů patentovaných KING DIAMOND. Zdá se, že přichází druhý vrchol. Baladizující „Hows the Heart?“ nicméně lehce zklamává. Řetěz nenahodí ani „Procession“. Naštěstí zde máme mohutný finiš. Přílišné bolestínství mizí s progresivní „Tribal“. Ke slovu opět přichází tvrdé kytary a nekompromisní rytmika. V závěrečné „Endlessness“ mohl Kai zavzpomínat na své bývalé spoluhráče ze SWALLOW THE SUN a baskytarista Marco Hietala po nějaké době zas provětrat své hlasivky. Finále, jak se patří a jak si ho Tuomas představoval. Dostatečně mohutné na to, abyste si připadali malí. V pořádku. Fakt, že jsem dokázal psát o písničkách, sice takový efekt nemá, fanouškům ovšem leccos naznačí.


26.04.2020Diskuse (31)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
02.05.2020 21:13

Díky, starou tvorbu také znám, Once mám jako jediné doma. Snažil jsem se oprostit od veškeré zátěže. Nečetl jsem ani jednu recenzi, ignoroval jsem hodnocení. Další kritika něčeho, co je evidentní, mi přišla zbytečná. Před chvílí jsem si to po Harvest zase pustil a opět spokojenost.:) Za nejpodstatnější a nejpřínosnější považuju vykonání symfonické potřeby na samostatný disk.:) Neměl jsem čas ho moc poslouchat, ale to, co jsem slyšel, bylo docela v pohodě. Koncept do jisté míry skutečně dotváří, i když možná trochu jinak, než Tuomas zamýšlel:)

 

josef
02.05.2020 15:25

Pekárek: Výborná recenze jsem překvapený čekal jsem větší kritiku.Nightwish nejsou už kreativní je to jenom marketingová bublina, která jestě nepraskla. Deska Once to je skvělé dílo a už nikdy nic takhle dobrého nenahrají.

 

spajk
28.04.2020 11:40

To nejlepší co z Nightwish kdy vzešlo jsou Brother Firetribe!

 

Louža
28.04.2020 10:19

Tak ten debut ještě skládalo víc lidí a šlo spíš o projekt než o kapelu, takže to muzikantsky trochu vybočuje. Dál už to jelo na bázi bandu. Byl tam Alexi, Marco, který se pak přesunul do Nightwish a Roope, kterého pak přetáhl do Bodomů. Bylo to proložený mezi roky ob alba Bodomů. Debut mi přijde hudebně nejpestřejší. To Hell je nejsvižnější a nejúdernější. A třetí album Suicide je je prostě Follow the Reaper s melodickým zpěvem :-) Je tam krásná balada Written in Stone, u níž je věčná škoda, že to Alexi nehraje (i když jak by to zazpíval?). Tuším že v prvních Sinergy recykloval nějaký nápady z druhého dema Inearthed. Byl to zajímavý a nadějný band. Škoda ho.

 

Juras
28.04.2020 08:01

To Sinergy: https://www.youtube.com/watch?v=BzQX9EiySmQ
A ten Alexiho styl je tam docela slyšet. Takové měkčí ChoB. :)

 

Stray
27.04.2020 22:04

Trochu jsem se zapotil nad tím, jak to pojmout, tu uplakanou uvelebenost jejich DNA, ale snad jsem z toho vybruslil.

 

Pekárek
27.04.2020 21:31

Si rád přečtu, nikdy jsem je moc nežral, ale prověřená skandinávská kvalita nemůže zklamat.:) Prostě něco jako Nightwish:))

 

Stray
27.04.2020 21:06

Ale argumentačně je ta tvá recenze skvostná. :-) Já teď napsal KATATONII, bude ve středu - jasně formulovatelná a Strayovsky hladivá a nabalzámovaná.:-)

 

Pekárek
27.04.2020 20:56

Tak nějak.:)

 

Stray
27.04.2020 20:48

Pekárek: Za to, že si byl na NIGHTWISH hodný? :-)