Vím, že je dneska již pozdě na psaní recenze na více než dva roky starou poslední řadovku pražských indie rockerů z THE PROSTITUTES. CD promáč dorazil z vydavatelství spolu s novějšími kousky a album jsem poslouchal v podstatě rád, takže nevidím žádný důvod, proč svoje hlavní dojmy nějakým letmým způsobem nesesumírovat, byť s jistým opožděním. Z mého pohledu je „Deaf To The Call“, jakožto v pořadí třetí řadovka této skupiny, tím nejdospělejším a nejdodělanějším počinem v jejich téměř desetileté historii. To v každém ohledu. Nenalezneme zde sic Více

Přiznám se, že hudbu s ženským hlasem nevyhledávám. Občas sice narazím na zajímavé věci, ale opravdu oblíbenou zpěvačku nemám. Proto mě doslova šokovalo, když jsem nedávno čirou náhodou narazil na EP neznámé umělkyně a zcela mě její hudba pohltila. Dobře, nebylo to čirou náhodou a zase tak neznámá postava to také není, alespoň pro mě. K mini-desce jsem se dostal díky propagaci mnou, v poslední době, často zmiňovaného Richieho Kotzena. Důvod je poměrně prostý, August Eve je totiž Kotzenova dcera, kterou znalci jistě znají z občasného v Více

Věřím, že asi nebudu mezi hardrockovými fanoušky osamoceným úkazem, když řeknu, že jsem v posledních dvaceti letech mnohokrát nad hudebními chutěmi Roberta Planta, toho blonďatého Boha co třímal mikrofon u LED ZEPPELIN, zatínal vztekle pěsti. Ten chlap na celé řadě svých sólových projektů dělal vše pro to, aby mne namíchl. Když se rozhlédnu po jeho už tak dost dlouhé a bohaté sólové kariéře, výjimku dle mého představují pouze dávná alba lemovaná skvělým sólo debutem „Pictures At Eleven“ (1981) a rovněž podařenou sadou hardrockových písní „Fate Více

Předně je třeba říci, že se EXODUS znovu vrací na scénu s deskou, která za žádných okolností nepopírá jejich thrashmetalovou podstatu. Novinka „Blood In, Blood Out“ je nekompromisní žánrová jízda, bouře, před kterou vůbec není snadné se ubránit. Zkrátka do detailu vybroušený thrashing té nejvyšší jakosti, který je zároveň ve svých postojích pevný jako pečlivě utažený ocelový řemen. Ostatně na něco podobného jsme byli právě u EXODUS dlouhodobě zvyklí, ačkoliv je mnohým obeznámeným jasné, že problémem této kapely nebyla nikdy žánrová Více

Pokud si prostřednictvím nějakého ze svých současných projektů Mike Portnoy vynahrazuje absenci u dění v DREAM THEATER, týká se to především hvězdné kapely FLYING COLORS, jejíž nazdobená hudba se rozpíná do podobných prog-rockových oblastí. Spolu s dvojicí dalších zkušených matadorů - klávesistou Nealem a kytaristou Stevem Morseovými a rovněž se dvěma méně známými hudebníky – zpěvákem Caseyem MacPhersonem a baskytaristou Davem LaRuem tvoří kvintet, který na letošní podzim připravil svou druhou řadovou desku. První věc co mne napadla při posle Více

Poslední díl příběhu o THE CULT se zaměří na dění od začátku 21.století, kdy kapela absolvovala svůj velký comeback. Jak však dobře víme, tehdejší sjednocení vydrželo pouhé dvě sezóny, protože staré rány mezi oběma hlavními členy nebyly zcela zhojeny a uvnitř souboru to znovu pěkně vřelo. Brzy se tedy rušily celé koncertní šňůry a všechno velmi rychle spělo k druhému rozchodu. Zpěvák Ian Astbury navíc v roce 2003 přijal místo v sestavě koncertně znovuobnovených THE DOORS a absolvoval s nimi celosvětové turné. Co však po oné dvouleté hore Více

Italské vydavatelství Frontiers Records, které se stará už nějaký ten pátek dozadu o vzkříšení slávy nejrůznějších velkých jmen ze zaoceánské hardrockové scény osmdesátých let, přichází v těchto dnech se skutečným kalibrem. Nové album totiž po čtyřech letech ohlásila  i čtveřice MR.BIG, která již před více než dvaceti lety slavila úspěchy zejména díky svým baladickým singlům, jenže kdo kapelu už od tehdy zná trochu podrobněji, určitě dávno ví, že pod krátkou a údernou značkou se schovává kvartet znamenitých a velmi všestranných muzik Více

Američtí alternativci PHILM v čele s odpadlíkem Davem Lombardem se dostali svým debutem „Harmonic“ do poměrně svízelné situace. Měl to být prvotřídní metal ochucený tu jazzem, tam pro změnu bluesem a celý obalený do jistého progresivního směřování. Na místo toho jsme dostali syrovou jízdu pouští s tak markantními defekty v podobě instrumentálních vložek, že člověk radši přesedlal a zaměřil svou pozornost jinam, do jiného ranku. Třeba právě zpět k Lombardovým domovským SLAYER, neboť fanouškovská základna legendy thrash metalu určitě tvořila početnou Více

Nové album Lennyho Kravitze mne vlastně bez problému baví. A to i přesto, že k jeho současné tvorbě mám dvě nepatrné výtky. Ta první (méně důležitá) se týká skutečnosti, že jej již mnoho let mohu považovat za rockera opravdu jen stěží. A druhá zas upozorňuje na delší dobu trvající stagnaci, co se týče vývoje stylu jakým se Lenny prezentuje. Tohle všechno mne však vůbec neodrazuje od poslechu jeho hudby, protože „Strut“ je už druhou deskou, která jej po období nepříliš vydařených alb z minulé dekády, jakými byly třeba přeslazené „Baptism“ a poměrn Více

Poté co ambiciózní kapela vydatným způsobem koncertně podpořila své třetí album „Electric“, záhy na sebe nenechal zvýšený zájem fanoušků po celém světě dlouho čekat, takže lze říci, že počínaje rokem 1988 se THE CULT přehoupli do období, které pro ně značilo největší komerční úspěchy, jak co se týče prodeje první z trojice (později v textu tohoto dílu) zmíněných nahrávek, tak co se týče zájmu veřejnosti o jejich koncerty. Hudebníci se v té době vlastně natrvalo přesídlili do Spojených států a nový směr jejich hudby (v těsně porev Více