Last Hardrock Outsider

THE CULT - Pod žhnoucím kalifornským sluncem 2/3

Poté co ambiciózní kapela vydatným způsobem koncertně podpořila své třetí album „Electric“, záhy na sebe nenechal zvýšený zájem fanoušků po celém světě dlouho čekat, takže lze říci, že počínaje rokem 1988 se THE CULT přehoupli do období, které pro ně značilo největší komerční úspěchy, jak co se týče prodeje první z trojice (později v textu tohoto dílu) zmíněných nahrávek, tak co se týče zájmu veřejnosti o jejich koncerty. Hudebníci se v té době vlastně natrvalo přesídlili do Spojených států a nový směr jejich hudby (v těsně porevolučním období inspiroval např. naše WANASTOVI VJECY) byl na sklonku osmdesátých let nejblíže k tamní ošátkované street rockové scéně. Představa mnohých o hudbě THE CULT se asi nejpřesněji váže právě k písním z tohoto období. V touze nahrát opravdu velkolepé rockové dílo, tak vzniklo jejich čtvrté a nejslavnější album „Sonic Temple“. O něm a o dalších dvou počinech, které byly znovu trochu o něčem jiném, si přečtěte v následujících řádcích. Píše se rok 1989 a THE CULT už jsou na scéně etablovaným pojmem, jen onen celosvětový průlom jakého se krátce před tím dočkali třeba GUNS ´N ROSES nebo MÖTLEY CRÜE se stále ne a ne dostavit. Smlouva s Beggars Banquet však trvá až do roku 1994, tedy do prvního rozpadu kapely.


„Sonic Temple“ (1989)


Komerčně jasně nejúspěšnější dílo od THE CULT nahrávané ve Vancouveru (Warehouse Studios) pod taktovkou dvorního producenta velkých zaoceánských kapel Boba Rocka. Definitivní příklon k americké formě hard rocku a přestup ze středně velkých sálů na stadióny. Skladby opatřené prvotřídním zvukem, načechranou produkcí a refrény konkurujícími zaoceánským kapelám typu BON JOVI a AEROSMITH. K rozjeté trojici Astbury/ Duffy/ Stewart  se na bicí ve studiu připojuje Michael Curry, aby na turné dostal první z řady svých životních příležitostí anglický bubeník Matt Sorrum, který vydrží dvě sezóny na turné, ale později přechází ke slavnějším Američanům GUNS N´ROSES. Album odpálí vynikající singl „Fire Woman“, který je následován neméně zdařilými songy jako „Sun King“ či „American Horse“. Povedená balada „Edie (Ciao Baby)“ je věnována jedné z četných Warholových múz, modelce a ikoně šedesátých let Eddie Sendwick, která se později stala objetí heroinové závislosti. V roce 1990 odchází po sedmi letech z kapely původní baskytarista Jamie Stewart. Jinak THE CULT fungují jako velmi dobře namazaný stroj a koncertují vedle největších zaoceánských kapel té doby. (90%)



„Ceremony“  (1991)


Oproti předchůdci naznačuje toto poctivé rockové album, jinak produkované poměrně neznámým Richie Zitem, větší příklon k přírodnějšímu a hrubšímu výrazu. Po hledání stálé rytmiky (chvíli u THE CULT bubnoval i James Kottak), kterou se nakonec stala dvojice Charlie Drayton / Mickey Currie, se šlo do studia s mnoha ideály a touhou zachytit původní podstatu kapely. Album je názornou ukázkou hardrockového feelingu vzhlížejícího do sedmdesátých let a jedinečného vokálního projevu Iana Astburyho. THE CULT nejdříve úspěšně čelí žalobě za užití detailní fotografie obličeje mladého indiánského chlapce na obal 
„Ceremony“, aby se později vydali na dlouhé koncertní štace v předprogramech kapel jako MÖTLEY CRÜE, AEROSMITH a METALLICA. Indiánská tématika v textech se znovu dostává do popředí a tak je za pilotní singl vybrána jedna z nejlepších skladeb kapely vůbec – „Wild Hearted Son“. Jenže deska podle mnohým ne zcela splnila očekávání a je považována za lehce letargické přešlapování na místě. Zvláště s přihlédnutím k faktu, že nahrávka vyšla na samotném sklonku roku 1991, kdy už všude duněla hymna „Smells Like Teen Spirit“. Astbury s Duffym moc dobře věděli, že další nahrávka musí být jiná, přizpůsobená měnící se době a po všech stránkách aktuálněji znějící. V roce 1993 vychází povedená výběrovka „Pure Cult“ obsahující kromě nejznámějších songů i jednu novou a velmi dobrou píseň – „The Witch“, která představuje kapelu v do té doby neslyšené moderní fazóně. Alternativní rock a jeho rozkvět v první půli devadesátých let tedy záhy ovlivnil i THE CULT, což se naplno projevilo na výtečném albu následujícím. (80%)


„The Cult“  (1994)


Myslím, že právě toto bezejmenné album, přestože jej osobně hodnotím jako jedno z nejméně typických v rámci diskografie THE CULT (i když jak se to vezme - jedná se o desku velmi dobrou a originální, mnohými hodnocenou jako naopak jejich nejlepší věc), muselo v té době a v této podobě vyjít. Kapela tímto kontroverzním materiálem výrazně popíchla všechny škarohlídy obviňující ji z klasicky rockové pohodlnosti a pozastavování vlastního vývoje na osvědčených hardrockových schématech. THE CULT tedy dali průchod vlastní fantazii a předložili velmi moderní verzi hudby, kterou je možné brát jako hozenou rukavici ke všem progresivním rockovým formacím své doby. Tím samozřejmě nemyslím na progres typu art-metalových kapel jako DREAM THEATER, nýbrž spíše progres ve smyslu dosud neslyšené podoby syrového rocku. Indie-rockový nádech, neotesaný zvuk, účast ex-rytmiky od THE MISSION (Craig Adams / Scott Garrett), vlivy posledních alb U2 („Achtung Baby“, „Zooropa“), blues kombinovaný s alternativním rockem, ale také několik hitovek v čele s „Coming Down (Drug Tongue)“, „Real Grrrl“ a „Black Sun“. Bohužel album komerčně propadá. Co je komu platné, že Astbury zde pěje jako znovuzrozený Jim Morrison, když se firmě nepodařilo dostat celý materiál k lidem? Poté co se od alba Billy Duffy distancuje, následuje rozchod hlavních tahounů na dlouhých sedm let. Já osobně považuji období bezejmenné desky i z dnešního pohledu za hodně zajímavé a celý zde vzniklý materiál za černou holubici jejich pozoruhodné diskografie. Otázkou zůstává zdali šlo tenkrát vůbec kapelu udržet, protože chemie mezi po experimentech bažícím Astburym a tradicionalisticky zaměřeným rockerem Duffym sice v hudební rovině probíhala, ovšem v té vztahové a kolegiální již méně. (90%)




Ian Astbury tak v roce 1996 věnuje veškeré své síly nové kapele THE HOLY BARBARIANS, které brzy vychází debut „Cream“. Ten vlastně vychází z poslední řadovky THE CULT, ale operuje spíše se strožejší formou. Skloubení rocku vycházejícího z konce šedesátých let s modernějším indie-rockovým zvukem nebylo vlastně ve své době nic, co by kohokoliv překvapovalo. Projekt však neměl příliš dlouhého trvání, takže brzy Astbury zaměřil své tvůrčí ambice k nahrávání svého úplně prvního a dosud vlastně jediného sólového alba „Spirit / Light / Speed“, které bylo lehce ovlivněno elektronikou a ambientem. Jenže to už se píše rok 2000 a blíží se velký návrat THE CULT na scénu, ale o tom až zase příště.


04.10.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz