Last Hardrock Outsider

THE PROSTITUTES - Deaf To The Call

Vím, že je dneska již pozdě na psaní recenze na více než dva roky starou poslední řadovku pražských indie rockerů z THE PROSTITUTES. CD promáč dorazil z vydavatelství spolu s novějšími kousky a album jsem poslouchal v podstatě rád, takže nevidím žádný důvod, proč svoje hlavní dojmy nějakým letmým způsobem nesesumírovat, byť s jistým opožděním. Z mého pohledu je „Deaf To The Call“, jakožto v pořadí třetí řadovka této skupiny, tím nejdospělejším a nejdodělanějším počinem v jejich téměř desetileté historii. To v každém ohledu. Nenalezneme zde sice v takové míře onu temnotu a klaustrofobickou atmosféru z jejich debutu, ani příliš nápadné vlivy kdysi v souvislosti s tvorbou této party mnohokrát zmiňovaných JOY DIVISION, na druhou stranu se nekoná ani různorodost dvojky „Hometown Zombies“ (pozn.autora: album, které vlastní snad ten nejodpornější/ nejvtipnější cover, jaký jsem kdy v životě u naší rockové kapely viděl), na „Deaf To The Call je vše vyváženo a sladěno s trochu větší dávkou vkusu, tak aby se to celé dobře poslouchalo a působilo příjemně, nenuceně a lze říci i otevřeně.



Dnes je v podstatě již úplně jedno, že kapela nebazíruje na své dávné post-punkové ponurosti, jejím cílem je zkrátka hlavně přichystat povedené rockové songy, které budou působit stylově a rovněž budou v sobě mít zakódované výrazné prvky odkazující k Ostrovní scéně, jenž zejména na koncertech probudí posluchače z letargie. Takových energických budíčků zde máme vlastně vcelku dost. Jasně, asi zde schází něco jako výrazný rádiový hit, ale že by materiál působil vyloženě nechytlavým dojmem, tak to ani omylem. Právě naopak. Těch položek, které se zvednou do sice krátkých (o to však výraznějších) chorálů, je zde vlastně celkem dost a dost, počínaje stěžejní „Heart Of Stone“, přes strojovým rytmem poznamenanou jízdu „Mr.Anderson“, až třeba po závěrečnou „Pull It Together“. Jsou zde i dravé, punkově stylizované pecky jako třeba „Rage“, ale celkově se THE PROSTITUTES drží spíš pouličně ležérní formy, s jakou v Spojeném království v předchozí dekádě operovali zejména velká jména typu KAISER CHIEFS. Znát je to velmi třeba v „No Surprise“, nebo rovněž hned v úvodní „All The Money In The World“, kde je docíleno povedené zvukové vyváženosti mezi klávesami a kytarovým zápřahem. Ano, pokud Pražany s britským frontmanem Adrianem T.Bellem v popředí někdo inspiroval, tak bych to viděl právě na kvintet z Leedsu. Nechci tím však naznačit, že by THE PROSTITUTES slavnější Brity pouze kopírovali, to ani omylem nemám v úmyslu, i když je pravda, že nějakou bůhvíjak velkou originalitou nepřekypují. Není to však na škodu, program kapely je od začátku celkem rozpoznatelný a dodržovaný, takže mám za to, že tvorba ucelené, britsky znějící a v rámci možností chytlavé desky z oblasti indie-rocku je přesně tím pravým, co se vlastně žádalo. U mne prostě spokojenost. 


19.10.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz