THE CULT - Volání kmene 3/3

Poslední díl příběhu o THE CULT se zaměří na dění od začátku 21.století, kdy kapela absolvovala svůj velký comeback. Jak však dobře víme, tehdejší sjednocení vydrželo pouhé dvě sezóny, protože staré rány mezi oběma hlavními členy nebyly zcela zhojeny a uvnitř souboru to znovu pěkně vřelo. Brzy se tedy rušily celé koncertní šňůry a všechno velmi rychle spělo k druhému rozchodu. Zpěvák Ian Astbury navíc v roce 2003 přijal místo v sestavě koncertně znovuobnovených THE DOORS a absolvoval s nimi celosvětové turné. Co však po oné dvouleté horečce zaručeně zanechalo stopu, byla řadová deska „Beyond Good And Evil“, která se velmi povedla a působila moderně a dokonce i velmi tvrdě. Bylo to období, kdy THE CULT získávali velké sympatie zejména od početné metalové obce, ale i kritika odvážný krok kapely hodnotila kladně. Co to však bylo platné, když se dvojice Ian Astbury/ Billy Duffy v polovině roku 2002 už podruhé ve zlém rozešla? Fanoušci si kapelu ani nestačili užít a ona jen pár měsíců po skvělé nahrávce ohlásila podruhé rozpad. Následovalo pětileté období ticha přerušené až další deskou v roce 2007, od té již tito bouřliváci fungují poměrně stabilně, často koncertují a celkově se zdá být všechno v pořádku. Zde je pohled na dění v novém miléniu, napsaný prostřednictvím krátkých zhodnocení jejich posledních tří řadovek. 

„Beyond Good And Evil“ (2001)

Pod producentským dohledem ostříleného Boba Rocka se podařilo přivést na svět monstrum. Jedná se o velký návrat na scénu, i když ne zas až tak komerčně úspěšný jako spíš kvalitně provedený (co se tedy týče zvuku a samotných studiových prací) a rovněž metalově hřmotný. Zvukově nadčasové, nejtvrdší a nejmetalovější album dosavadní historie THE CULT má v sobě ještě dnes obrovskou sílu. Hutný sound, který vás udeří silou kovového bucharu, logicky ve své době oslovil zejména fanoušky rekrutující se z metalového prostředí. O rok dříve, coby předzvěst této dělovky, THE CULT bodují skladbou „Painted In My Heart“, jenž se stala ústřední písní filmu 60 Seconds s Nicolasem Cagem a Angelinou Jolie v hlavních rolích. Tenhle song byl zkouškou odolnosti na šest let rozešlé kapely a vstupní branou k nahrávání právě „Beyong Good And Evil“. Ze skladeb na desce opravdu nebylo lehké vybrat želízka v ohni, protože kolekce působila velmi semknutě a nerozbitně. Mými osobními favority však navždy zůstanou songy jako „American Gothic“, „Rise“, „Breathe“ a balada „Nico“. Sestava, kde vůdčí dvojici Astbury / Duffy doplnil holandský baskytarista Martyn LeNoble (ex-PORNO FOR PYROS), který byl v sezńě 2001/2002 na koncertech nahrazen Billy Morrisonem, a rovněž starý známý Matt Sorrum za bicí soupravou, však vydržela jen pouhé dvě sezóny, aby byl velmi záhy už podruhé v historii ohlášen rozpad. Přitom to tenkrát všechno vypadalo tak nadějně. Škoda, ale na THE CULT jsme si museli na nějakých pět let znovu nechat zajít chuť. (90%)

Jak už jsem výše zmínil, Ian Astbury záhy nastupuje do sestavy koncertně znovuobnovených THE DOORS, se kterými brázdí pódia po dobu dvou magických sezón. Reference jsou na tato vystoupení pouze velmi pozitivní. Přestože Ian nebyl první pěveckou volbou pánů Raye Manzareka a Robbieho Kriegera, všichni se nakonec shodli, že byl tou nejdůvěryhodnější alternací za Jima Morrisona. Právě až s Astburym dostaly koncerty tu správnou atmosféru a grády. V této době to opravdu nevypadalo, že se THE CULT kdy vrátí na scénu, nicméně stalo se až v roce 2007, kdy dvojice Astbury/ Duffy znovu překvapivě spojila síly a výsledkem bylo nové album „Born Into This“, které vyšlo u vydavatelství Roadrunner Records.

„Born Into This“  (2007)

Po šesti letech hibernace vzniklá novinka však platí za nejméně charismatické album v historii THE CULT, i když vlastně znovu nejde o žádný velký průser. Nahrávce chybí především touha posouvat hranice, a tak nové songy, které produkoval Youth, operují výhradně na územích dávno objevených a nevykazují se žádnými výrazně čerstvými momenty. Jde o solidní rock v klasickém stylu THE CULT, tedy jakousi spojnici mezi většinou jejich tvorby. Škoda, že deska oproti předchůdcům vyznívá jako solidní demáč. Z dnešního pohledu je však vůbec zázrak, že se kdy pánové ještě dali dohromady a byli schopni spolupracovat na tvorbě nových písní. Nejblíže novému materiálu z „Born Into This“ je zřejmě deska „Electric“, což dává za pravdu tvrzení, že opravdu nejde o moc atmosférické dílo jako spíše o dobře šlapavou sbírku bigbeatových songů. Za pilotní singl byla vybrána odrhovačka „Dirty Little Rockstar“, jenž celek výstižně charakterizuje. Mým největším favoritem je však rozmáchlejší song „Tiger In the Sun“. Přestože šlo znovu o spolupráci Astbury/ Duffy, z materiálu je zjevné, že převládá Duffyho vklad. Hlavní dvojici tentokrát doplňuje znamenitá rytmika, kterou tvoří John Tempesta (dříve WHITE ZOMBIE, TESTAMENT, EXODUS) a Chris Wyse (JERRY CANTRELL, OZZY OSBOURNE). Následná koncertní šňůra zavítala konečně i do Prahy, kde THE CULT vystupují v této sestavě v zaplněném sále Divadla Archa a slaví úspěch. (60%)

„Choice Of Weapon“ (2012)

Po pěti letech studiového pauzírování, které bylo vyplněno výtečnými koncerty, přichází znovu čas na albového následovníka, nahraného pod producentským dozorem Chrise Gosse. Vše se odehrálo v totožné sestavě, jako tomu bylo u předchozí desky, tedy v té s rytmickou sekcí Tempesta/ Wyse. Tentokrát však jde o výrazně povedenější materiál. Album bylo sice hodně rekapitulační a působilo jako esence všeho, co si jen můžete představit pod pojmem THE CULT, ale vyznívalo moderněji a více nabušeně než předchůdce. Charakterizoval bych jej jako vyvážené spojení letitého stylu kapely z období slavných děl z druhé poloviny osmdesátých let - „Electric“ nebo „Sonic Temple“ s atmosférickými a o něco rozmáchlejšími songy, kde kytarám občas sekunduje výrazná klavírní linka. Trio pomalejších skladeb „Wilderness Now“, „Life >Death“ nebo „Elemental Light“ má zde úžasnou schopnost gradace a šamansky podmanivou atmosféru. Hlavní devízou dnešních THE CULT je především stálá schopnost napsat silnou píseň, zůstat na svém stylu, ovšem nevykrádat se. „Choice Of Weapon“ je nejsilnější v již výše zmíněných rozmáchlých baladách. Jsou zde i přímočaré vypalovačky jako „Honey From A Knife“ (takřka punkový kvapík), „The Wolf“, „Amnesia“ nebo „For The Animals“, což jsou hitové věci vlastnící výrazný kytarový rukopis Billyho Duffyho. Album je možné chápat jako východisko z letargického nic nedělání a série nejistých období, kdy se členové vzájemně rozcházeli a znovu dávali dohromady, jakoby je ono dávné pouto stále nutilo nedělat za existencí společné kapely tlustou čáru. Poslední řadovka si tedy kvalitativně nic nezadala s vysoce ceněným nářezem „Beyond Good And Evil“, šlo sice o kompromis mezi klasickou podobou kapely a její experimentálnější stránkou, ale to vůbec nevadilo. Hlasová pohoda Iana Astburyho byla pro mne jedním z největších překvapení, stejně jako Duffyho nezdolná schopnost vytesat tak skvěle namáklé rockové album, jaká se v dnešní době už příliš často neslyší. V současnosti jsou THE CULT stále koncertně aktivní a svět napjatě čeká na to, co bude vlastně dál. (80%)

11.10.2014	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz