Last Hardrock Outsider

BRING ME THE HORIZON - Amo

Dalo se čekat, že BRING ME THE HORIZON si nebudou dělat starosti s tím, co si kdo z příslušníků tvrdě metalové scény bude myslet o jejich aktuální cestě. Všechno, co se dalo čekat po čtyři roky staré multi-žánrové popině „That´s The Spirit“ z roku 2015, se na albu „Amo“ ukazuje v naprosto jasných barvách. Když zpěvák Oliver Sykes před časem provokoval fanoušky s fakeovými prohlášeními, že jeho kapela bude na příštím turné doprovázet Justina Biebera, určitě ta myšlenka nepřicházela do placu jen tak zbůhdarma. Docela si po poslechu novinky dokážu představit, že si to celé potetovaný předák někdejších nadějí teenagerského deathcoru vlastně hodně přál. Tak dalece dnes kapela z Sheffieldu ujela z prostoru, ve kterém se před dekádou pohybovala zcela přirozeně. Dnes už to není ani rock, natož pak metal nebo dokonce metalcore, BRING ME THE HORIZON prostě pomocí programmingu, keyboardů a různých samplů vytvářejí stylově neohraničené nahrávky, ve kterých je živých nástrojů poskromnu a středícím pojítkem je jakási zvuková aktuálnost, teenagerská emocionalita a pro někoho jistě povinná trendovost.


 

Vlivy dubstepu se zde zcela přirozeně opírají o taneční elektro-popové party, někde zazní i vyloženě techno pasáž (pozor klaxony -> přes hlavy letí avalanche -> katarze -> tucka), jinde pro změnu dojde na krátké zahostování nějakého černého rapera (prej nějakej Rahzel) či zasněné zpitování nad složitostmi mladého života v proradném velkoměstě plném překážek. Zdobení pomocí meluzínky z nasamplovaných mrouskavých teenagerských vokálů už opravdu nepřekvapuje. Dnešní BRING ME THE HORIZON maj totiž mnohem blíž k někomu jako je Ben Cristovao, než aby se dali přirovnat k těm nejpřívětivějším kapelám, které kdy, tak jako před několika lety vlastně i oni, vystupovali na festivalu Brutal Assault. Všechno tohle, co jsem výše napsal, asi nevybudí zrovna sympatie u příznivců rockové hudby, ale když tak novinku poslouchám a mám přesnou představu o tom, kam se v současnosti tahle „duhová kapela“ snaží napasovat a z čeho se vymanit, musím se té odvážné nehoráznosti od srdce smát.

 

Jasně že fanoušek z období alba „Sempiternal“ bude skřípat zubama, vždyť ještě v roce 2013 vkládal do svých idolů velké naděje a toužil po tom, aby BRING ME THE HORIZON trhli úspěch kdysi nedostižných LINKIN´PARK, dnes i na tohle musí zapomenout. Stran toho mého smíchu bych však rád ještě něco dovysvětlil: Přestože je album vrcholnou umělotinou a prakticky naprogramovaným elektro-popem, který si hraje na soundtrack k drsnému velkoměstskému životu právě se ze školních problémů a prvních nevydařených vztahů oklepávající omladiny, v té záplavě elektro vaty, přehnaně coolové stylizace, zvuků vyhnaných na efekt, tekkno avalanches každou chvíli se převalících přes hlavy, si tam to svoje dokážu najít, respektive deska obsahuje z třinácti položek šest docela povedených kusů. To koukáte co?


 

Z oněch šesti docela povedených písniček již pět v průběhu druhé poloviny roku 2018 vyšlo předběžně na singlech, konkrétně asi nejrazantnější hitovka „Mantra“ ojediněle spojující minulost kapely s dneškem, bezbluesové techno-blues nazvané „Nihilist Blues“ s hostující alternative-duhovou zpěvačkou Grimes, kterou by bylo dobré vyhlížet na akcích jako je třeba Colours of Ostrava, pitoreskně rozmáchlá „Wonderful Life“ s hostujícím Dani Filthem (proboha kde?) nebo zřejmě dvě nejcoolovější libůstky – bezpohlavně marmeládová „Medicine“ a ještě o něco chytlavější „Mother Tongue“. Jediným na singlu zatím nezveřejněným želízkem a zřejmě i nejatraktivnější skladbou pro mne zůstává song „In the Dark“, kde je Sykesův plačtivý zpěv kombinován s nosným dívčím hlasem. Jinak si jsem zcela jistej, že nejdůležitějším tvůrcem tohoto alba je programátor a klávesák Jordan Fish, neboť jeho nástroj dokázal zvukově namodulovat či nasimulovat zvuky prakticky všech dalších nástrojů (opravdu zde nečekejte živé bicí) a mnohdy dost možná i hlasů (všudypřítomné školní chorály). Za mne je tohle album prostě děsná umělotina, na druhou stranu půlka skladeb se docela dobře poslouchá. Otázkou zůstává, jak mě to vydrží dlouho. I tak si myslím, že jde o horší album než byla dvě předchozí (60% max).


27.01.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

josef
28.01.2019 18:36

Tahle deska není moc dobrá, i když třeba Mantra je fakt hit jak prase.To je, ale bohužel málo.

 

Meres
27.01.2019 21:05

Zaujímavé, kapela, ktorá hrala tvrdý melodický metalcore s growlingom a škrekľavými vokálmi sa posunula do fázy, keď je stráviteľná už aj pre anglické komerčné rádiá... no čo s nimi narobíme, ja som ich cestičku opustil po albume Sempiternal.