Last Hardrock Outsider

THE DEAD WEATHER - Dodge And Burn

Když byl před lety Jack White nucen zazdít veškeré své aktivity ukuchtěné pod značkou THE WHITE STRIPES, kapely, kterou před více než dekádou dostal na piedestal amerického rocku, je nyní jeho práce pravidelně dělena mezi různé projekty: předně tedy velmi úspěšná sólová alba, ale také hudbu, která vzniká pod značkou bočního projektu THE DEAD WEATHER. Za svou dvacetiletou kariéru je jeho obsese starodávným americkým folkem, ze kterého se v průběhu dvacátého století vyvinula celá řada nosných hudebních žánrů jako country, rhytm´n´blues, rock´n ´roll nebo také garážový rock, později nazvaný spíše punkrock, velmi dobře prověřena. Na Whiteovi je obdivuhodné, kterak dokáže z jednoduchých témat sestavit výrazné písně, které sebou vždy nesou nějakou myšlenku. THE DEAD WEATHER jsou znamenitým příkladem celé jeho snahy o eklektismus, protože zcela originálním a moderním způsobem pracují s vintage zvuky a jakoby nic propojují detroitský proto-punk s blues a občasně do všeho zatáhnou i zvuky Motownu, inspirací je samozřejmě trouchnivějící městská kultura. Jako michiganský rodák měl vlastně rozklad před nosem, dnes ve své nashvillské základně pracuje s motivy, jež mu prostě americký kulturní a společenský prostor nabízí.



Už když před lety projekt vznikl, způsobil svým debutovým albem povyk, protože White se obklopil zajímavými spoluhráči (Alison Mosshart, Dean Fertita a Jack Lawrence), zasedl za bicí, přičemž se také občasně chopil kytary, ale také skladatelských a aranžerských povinností, a především předvedl světu, jak by patrně zněla hudba konce šedesátých let, která by byla soundtrackem k této divoké, politicky a rasově poněkud vyhrocené době, kdyby vznikla nyní. V časech postupného rozkladu bílé Ameriky a jejích hodnot má podomně směsný formát opodstatnění. Přestože druhá deska „Sea Of Cowards“ formu debutu nepotvrdila, bylo zjevné, jak moc velkou roli v hudebním světě Jacka Whitea mají právě kořeny černošské hudby a rhytm´n´blues. THE DEAD WEATHER si dali i díky nástupu Whiteovi sólové dráhy na pět let pauzu, takže až nyní přicházejí s deskou „Dodge And Burn“, která navazuje na dobré tradice jeho osobitého hudebního cítění.


Ostrý a patřičně práskavý zvuk kytary, vybuzené jako v časech MC5, jednoduché primární beaty a celá řada retro zvuků a přírodních ruchů, to všechno lze z dvanácti songů vyposlouchat, když k tomu navíc připočteme freneticky mrouskavý hlasový projekt Alison Mosshart (THE KILLS), coby obávané divoké kočky, se kterou není radno si zahrávat, dostáváme zvukově výživný vintage koktejl, kde si to své potřebné najdou jak příznivci blues, garážového punku, tak i dokonce nejeden sledovač hip-hopu. Skladby jako „I Feel Love“, „Open Up“, „Buzzkill(er)“ nebo „Cop And Go“ mají v sobě skutečně zabudovaný veškerý jed života chudých vrstev na perifériích bývalých průmyslových centrál amerického středozápadu. Když se však éterem rozezvučí Lawrenceho repetetivní basová figura v úvodu čtvrtého songu „Three Dollar Hat“, máte rázem potřebu posunout si klobouček do čela, stáhnout se díky chladnému počasí do kabátu a v pozvolné chůzi napříč řadami cihlových bloků chytat zakázanej beat. Takhle to snad onehdy neuměli ani FISHBONE, protože i Jack White ve své ojedinělé vokální performaci zní jako Eminem. Mezi námi: Ono navodit u posluchače pocit emocionální nezúčastněnosti (tzv.mysli nad věcí), i když by dotyčný zrovna před chvíli někde na chodníku za rohem po Hydeovsku umlátil chlapa baseballovou pálkou, to se prostě také musí umět. Album plné hniloby, pachu velkoměst, jejich cihlových ruin a čtvrtí bez výraznější naděje, povedená směska z mnoha stylů a rozličných hudebních kultur utvářejících epochu posledních padesáti let, vše co tak trochu souvisí s americkým životem a jeho odvrácenější stranou. Je třeba se zabalit do kabátu a vydat se ulicí dál, proč sakra všude poletujou ty noviny?


18.11.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz