SKUNK ANANSIE - The Painful Truth
V jedné epizodě seriálu „Přátelé“ (Friends) Monika připravovala slavnostní večeři k výročí svých rodičů. Rachel se měla postarat o dezert. Zvolila trifle – skládaný dezert anglického původu. Akorát se jí v kuchařce slepili stránky a tak se tam kromě sladkých vrstev objevila i cibulka, hrášek a hovězí. Nějak podobně na mě působí nové album londýnských SKUNK ANANSIE. A na rozdíl od Joeyho, který nakonec dezert po všech dojídal, mě to až tak moc nechutná.
V devadesátkách představovali SKUNK ANANSIE příjemné osvěžení vedle tehdy na Ostrovech vládnoucí britpopové mánie, když svým syrovějším alternativním rockem dokazovali, že ani tvrdší rocková muzika rozhodně nevymřela. Jejich tři alba „Paranoid & Sunburnt“ (1995), „Stoosh“ (1996) a zejména „Post Orgasmic Chill“ (1999) byla více než slušná. Kapela měla vlastní tvář, specifický zvuk a hezkou řádku hitů, díky kterým pronikla až do pobřežních vod mainstreamu. Pak se po nich ale slehla voda. Každý si šel vlastní cestou, zpěvačka Skin vydala několik sólovek, ostatní kolegové se taky dál motali kolem hudby, ať už jako výpomoc ve spřátelených kapelách nebo i ve vzdělávacích institucích. Po deseti letech spáchali reunion a vydali další tři desky „Wonderlustre“ (2010), „Black Traffic“ (2012) a „Anarchytecture“ (2016), kde se zvukově vydali spíše směrem k indie rocku, ale opět to byly slušné zářezy. Bohužel se jim nepovedlo vybojovat si ztracené pozice a zůstali spíše fanouškovskou záležitostí. Sejde z očí, sejde z mysli… Každopádně pak následovala opět téměř desetiletá odmlka a kapela se připomenula novým materiálem až teď.
V lidské rovině neprožívají úplně ideální časy. Bubeník Mark Richardson se zotavuje po léčbě rakoviny, basák Richard „Cass“ Lewis ještě prochází chemoterapií. K tomu přišli o dlouholetého manažera, dolehla na ně krize středního věku, rodičovství a obavy, že svoje nejlepší hudební léta už mají za sebou. Možná proto je producent David Sitek z TV ON THE RADIO motivoval zapomenout na devadesátá léta a vzít to komplet z jiného soudku. Nařídil jim totální tvůrčí svobodu a povinnost experimentovat. A v tom já osobně vidím kámen úrazu. Dramaturgicky album lítá od stěny ke stěně. Snaží se obsáhnout všechno, znovuobjevit kolo. Jakoby se báli udělat cokoliv alespoň trochu podobného tomu, co už fungovalo v minulosti. Jakoby si (nám) chtěli dokázat, že na to ještě mají. Jasně že mají, jsou to profíci. Akorát se jim ta revoluce teď nepovedla tak, jak bych si to představoval.
Hned v otvíráků naplno odhalují, že tady nezůstane kámen na kamenu. „An Artist Is An Artist“ v synthpopovém hávu komentuje výše zmíněné lidské proměny jako věk, rodina, menopauza a dává je do kontrastu s uměleckým světem a projevem člověka. Zvuky jako z levné vesmírné střílecí videohry z osmdesátek jsou možná trochu zbytečné, ten song je celkem zajímavý i bez nich. Druhá „This Is Not Your Life“ se opět nese primárně na synťácích, ale její vážnější nálada v kombinaci s emotivním zpěvem Skin jí moc sluší. Když už jsme u Skin, ta je pořád ve skvělé vokální formě a její silné stránky, jako dynamický projev, nasazení a procítěnost jsou opět ozdobou alba. Co mě zřejmě na albu vadí nejvíc, je jeho umělý zvuk. Já vím, že to byl záměr. Co se týče samotné kvality nahrávky, jsou jakékoliv diskuze zbytečné. Postrádám „živost“, to co kapelu vždy charakterizovalo. Produkce jí evidentně posunula do tohoto bezpohlavního a neživého zvukového spektra.
Kdysi byly rockové balady v podání SKUNK ANANSIE zárukou vysoké kvality, jak po melodické, tak dramaturgické stránce. Tady bohužel aktuální album trochu pokulhává. Ne že by „Shame“, „Meltdown“ nebo „Lost And Found“ nebyly pořád slušné songy, ale proti zmiňovaným předchůdcům jsou přece jen o třídu slabší, nudnější a nenápadnější. Ještě slabší jsou třeba „Animal“ a „My Greatest Moment“ topící se v rozsáhlých synťákových plochách bez výrazných záchytných bodů. Ale abych jen nekritizoval, máme zde i výborné songy. Moderní indie rock reprezentuje „Cheers“, která nemá daleko třeba k PLACEBO. Ono vlastně kdybychom tomu dali devadesátkový zvuk, tak je to skladba jak vystřižená z prvních tří alb. Šílenost s nevyužitým, nebo spíše prošustrovaným potenciálem je „Shoulda Been You“. Ska rytmus ve stylu THE POLICE dejme tomu fajn, ale zase tam lítají ty trapné vesmírné střílečkové pazvuky na pozadí. Přitom když se skladba rozjede, je to další parádní indie rock. Perfektním temným funky disco groovem je pak obdařená „Fell In Love With A Girl“, která dokazuje, že když se synťáky použijí v rozumné míře, tak to vůbec nemusí znamenat automaticky špatný výsledek, naopak.
Kromě zvuku vidím další slabou stránku nahrávky v překombinovanosti. Zkoušet smíchat v jednotlivých písničkách kraut rock, indie rock, post punk, ska, trip hop, elektroniku a synthpop je na mě moc. Těch několik slušných songů by při přízemnější produkci mohlo krásně album potáhnout a i ten zbytek písniček by se pak lépe zapojil do celku. Škoda, protože ty nápady tam pořád jsou, možná ne tak výrazné a hitové jako v minulosti, ale rozhodně nemáme co do činění s kapelou, která by to měla zabalit. Snažím se pochopit i tu snahu o experimentálnější přístup, chtěli udělat něco jiného, ukázat, že ještě neřekli poslední slovo. Experimentování je ale vždy tenký led. A tady se pod nimi párkrát prolomil.
| 03.06.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
