Last Hardrock Outsider

HOUPACÍ KONĚ - Desolation Peak

Na tyrkysovou kolekci „Everest“ jsem natrefil v jednom nejmenovaném Krkonošském městě, kam se pravidelně počátkem léta vydávám. Krámek s hudbou na cestě k náměstí tam je už léta letoucí. S majitelkou rád pokecám, nechám se navést při probírání tím úctyhodným kvantem desek z domácího podhoubí. Vždycky si odtud nějakou odnesu, už jenom abych uchlácholil svoji zvědavost, kolikrát i interpreta, na kterého bych si za jiných okolností vlastně ani nevzpomněl. A podobně naslepo jsem se dostal i k zmiňované šesté řadovce HOUPACÍCH KONÍ. Tehdy mi ji stejně nadšeně prodával pán, kterého jsem si dle instrukcí na zamčených dveřích vytáhl naproti z oční optiky. Bylo to asi šest měsíců po fatálním finále roku 2014 a já se pod doznívající intenzitou nostalgických frekvencí pořád učil žít s vědomím, že ztratit není nemít. S matným očekáváním jsem do přehrávače vložil „Everest“, ten z Krkonoš, a během poslechu jsem na vedlejším sedadle našel stopaře, který žil paralelní život vedle toho mého. Tu hudbu jako bych odjakživa znal, tak blízké se ty skladby v mžiku staly, tak moc ladily s mým rozpoložením.    

 

Předem upozorňuji, že při popisování muzikantského záběru této kapely z Ústí nad Labem se bude vyskytovat větší množství pasáží pojednávající o jakémsi privátním placebo efektu a zároveň jsem si vědom, že význam rokenrolu, jemuž se už více než dvě dekády věnují HOUPACÍ KONĚ, bude těžko pochopitelný jedinci, který si svůj hudební vkus formuje dle sledovanosti písniček na „TvýmKanálu“, a dle filozofie, že dobrá hudba má více než tisíc shlédnutí.


 

Recenzovaná nahrávka „Desolation Peak“ je osmou řadovkou, a v pořadí již čtvrtým albem, na němž formace transformuje napětí vyřazující z kulis své domoviny do melancholičtějších jazyků hudby. Naproti tomu první čtveřice desek jejich diskografie více holduje odkazům indie rocku se syrovějším vyzněním SONIC YOUTH nebo PIXIES, inspiračních studnic, na které HOUPACÍ KONĚ sami poukazují. I tomto období zdobí písně texty, které jsou jakýmsi průnikem zemité poetiky Petra Fialy z MŇÁGY A ŽDORP a osvícenějších myšlenkových spojení Jana Hauberta z VISACÍHO ZÁMKU neboli žádné slunce-blunce rýmovačky, ale volně ložené mini příběhy většinou se zajímavou pointou. Potud i ta, asi nutná, srovnávací berlička s tělesy, která jsou v éteru přeci jenom více doma.

 

Formace kolem Jiřího Imlaufa je pro Ústecko tím, čím byli THE BEATLES pro Liverpool, THE SMITHS pro Manchester nebo třeba THE CURE pro Crawley. Přestože z tohoto kraje nepocházím, tak mě svojí magičností neustále přitahuje a ta jejich hudba potom příhodně oprašuje dávné vzpomínky na objemnou množinu krásných dní strávených v Severních Čechách. Ve zhudebněných esejích nalézám osudy, se kterými se mohu ztotožnit, řeším otázky, na které si neumím odpovědět, a právě kvůli tomuto souznění jsem si tvorbu HOUPACÍCH KONÍ tolik oblíbil.

 

„Desolation Peak“ je přímý odkaz na horu z románu Dharmoví tuláci, jehož autorem je Jack Kerouak a jemu chce kapela touto kolekcí splatit dlouhodobý dluh. I v tomto leitmotivu je zřetelná spojitost s místem „toho našeho“ činu, stejně tak snaha najít odrazy hudby na střepech posluchačova bytí. Není složité si za jmény některých hrdinů v textech představit spíše činy, okolnosti, způsob života, zkrátka nechat se znovu pozvat do tohoto přitažlivého světa ústeckých, stát se na třičtvrtě hodiny jeho součástí a doplnit si tam i momentky z vlastního jsoucna. V podobných konstelacích totiž hudba rozkvetete do těch největších půvabů.


 

Osmi skladbám často vypomáhají i tři různé vokály hostujících zpěvaček, které, vedle svých doprovodných rolí, dokonce přináší i několik osvěžujících dialogů s Imlaufouvým zpěvem. Hudba skutečně hraje pestrou paletou barev, vykreslených ať už zasněným new-wave laděním kytar nebo podmanivostí jejich efektů. Někdy se šesti strunky zapotí v horečce sobotní noci, jindy nám dějství zpestří zajímavá rytmika, popískávání, či potleskávání. V „So Long“ dokonce promlouvá elekronika v „depešáckým“ módu. Titulní skladba si nic nezadá s pink floydovským art rozjímáním. Minimalismus s bluesovým ozónem zase nabízejí poslední dvě položky, přičemž „Mars“ vyztuží impozantní vsuvka kláves a nervní klapky piana umocní intimnost „Vlak“. Milé překvapení skýtá hravá až muzikálová záležitost „Dolu“, která snese marketingovou visačku „exotický soft rap s genetikou hippies“. Ani tato ostrá hudební odbočka paradoxně nenabourává celkové velmi semknuté vyznění, jež rozhodně nepůsobí jako násilím slepený žánrový hybrid. Naopak, tato deska je střídmou, velmi umně složenou hudební poctou různým rockovým obdobím, je silně návykovou látkou, dávkovanou s osobitým šmrncem. 


„Desolation Peak“ nemusí nutně být nějakou jedno-generační deskou, jak se z mých řádků může i zdát. Pokud dostane šanci, tak dokáže odměnit nejen celou řadu hudebních půvabů a atmosfér, ale nabídne i pěšinky do zákoutí sebe sama. No a pokud už nejste vášnivým čtenářem poezie, tak vám hrozí vážné nebezpečí, že se jím možná ani nestanete a necháte se jenom unášet poslechem poezie ukryté v textech těchto nádherných písní.  


13.02.2019Diskuse (4)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

Petr Klíč
14.02.2019 09:30

Tato skupina se stala LEGENDOU!! Dokázali si do mého srdce najít cestu.❤❤❤❤🔝🔝🔝🔝

 

Honza H.
13.02.2019 22:29

V době vydání jsem si pořídil jejich první dvě cd, ale pak se mně nějak vytratili z radaru. Díky za tip, čas prozkoumat,kam se v průběhu let posunuli....

 

Vatutin
13.02.2019 16:29

k HK jsem se dostal po vydání debutu na Litoměřickém kořenu, kde mi jejich tehdejší vystoupení, přesně zapadlo do mého post kinder věku a do porevolučního období, kdy jsem, podobně jako oni, také dost ujížděl na deskách Daydream nation, dirt či goo. Jelikož mám Ústí za rohem, celkem dost dobře ho znám a vše od Ústí do Liberce považuji za svoji uzemní, osobní zónu, tak jsem byl na HK vždy docela hrdej, nevynechal žádnou další desku a celkem jim nadržoval :). Nicméně musím říci, že období Písní z bistra, Tichých dní či Hotelu mne postupně dost textově vadilo a hudebně nudilo.K Everestu jsem již přistupoval vysloveně s nedůvěrou a i dnes ho tak beru, jakkoli se opravdu jedná o comebackovou a zlomovou desku, plnou silných momentů. Na Přátele jsem se již opět vysloveně těšil a deska nezklamala a společně s Everestem jsou to sourozenci, ke kterým se vracívám. Jsem rád, že DesolationP zní jinak, že je odlišný, více eletronický (ale naprosto normálně), sedí mi koncept (i jsem doma pohledal zapadlé Dhramové tuláky) a hlavně deska funguje jako celek. Jo skvěle se při ní cestuje :). Loni jsem HK zastihl na Šrámkově Sobotce, kapela působila v prostředí "vesnického" vystoupení na jakémsi nádvoříčku, či co to bylo :) přirozeně, skromně a přitom hrdě a sehraně. Prostě HK mám rád, deska se povedla, možná příští měsíc zvládnu činoherák v ÚL, nebo Varnsdorf a uvidím, jak jim to funguje živě. Jináč občas se nezapře Imlaufova učitelská profese, texty jsou někdy takové příliš, příliš ... no někdo by řekl sebestředné. Ono ani to Ústí není taková temnota jak by se mohlo zdát. Prostě humor u HK není a vlastně bejt nemůže, HK nejsou Tatáči. Hodnocení také souhlasím :)

 

Pekárek
13.02.2019 12:20

Vynikající album, mám ho cca měsíc a podepisuji:), včetně hodnocení, které je adekvátní a ničím nepodmíněné:)