Možná již existovala obava ohledně další existence VLTIMAS, ale nová deska vrací tuto mezinárodní extrémně metalovou supergroup do hry. Na jejich druhé album „Epic“ je dost možná nespravedlivě nahlíženo trochu přísnější optikou, neb očekávání byla nemalá. Pět let starý a velmi obstojně přijatý debut „Something Wicked Marches In“ byl přeci jen velmi energickou sadou, vykazující se specifickým zvukem a celkovou chemií mezi třemi osobnostmi scény. Já si naopak myslím, že to hlavní novince neschází, a sice výborně poslouchatelné songy, které i přes Více

„Menší“ polovina SONS OF APOLLO sice nepokračuje dál pod zaběhlým názvem, každopádně Derek Sherinian a Ron „Bumblefoot“ Thal potřetí hrdě třímají prapor malovaný totožnými barvami a se stejným erbem. K osvědčenému modelu navíc přilili novou krev a rovnou říkám, že mají nabito ostrýma. No, vlastně jde spíš bezzákluzové dělo, narvané nabroušenou ocelí, která vám nadzvukovou rychlostí vystřelí z půl metru do ksichtu. Mika Portnoye nahradil jiný šílenec – Bruno Valverde (ANGRA), Billyho Sheenana pak Yas Nomura (MAMMOTH). A nejlepší zpráva nakonec Více

Zvláštní úkaz tihle MIDNIGHT. Neříkám, že se v jejich hudbě nějak brodím, ale vždy když na ně narazím, tak se mi jejich garážový metalický nářez na krátký časový úsek zalíbí a to je vlastně i případ novinky. Vše na nich působí jakoby spíchlé horkou jehlou, ale  tahle věc zároveň u MIDNIGHT udržuje ono spontánní přímočaré kouzlo. O co v jejich případě tedy jde? Prakticky jednočlenná kapela z Clevelandu ve státě Ohio se vykazuje na kost ořezaným, svižným, neurvalým metalickým rock´n´rollem, byť jej jediný oficiální člen Jamie Wal Více

Během poslechu akustických tónů z debutního alba projektu APLAUS PRO DVA jsem si uvědomil, že bych se měl vrátit k dalším deskám, na kterých se činí zpěvák Desed. Nakonec začínám až s novinkou kmenových DARK GAMBALLE, kterou si teď dopřávám skoro každý den. Jde o poslech veskrze příjemný, přestože občas zabolí. Chytré texty za doprovodu výrazných melodií totiž sem tam asociují životní epizody, na které člověk nebývá pyšný, zvlášť když trpí diskomfortem spjatým s darem reflexe a svědomí. Na druhou stranu lze z uvedeného načerpat spoustu ener Více

Dobře si vzpomínám na dobu, kdy se THE BLACK CROWES stali v roce 1990 velkou senzací. Ačkoliv sami nebyli módou, na počátku devadesátých let se dokonale trefili do trendu, který si žádal přehodnocení a posléze odsouzení stávajících až reklamě pestrých mustrů v hardrockovém mainstreamu. Tehdejší doba, zmítaná nástupem alternativy, rapu a taneční hudby, si sice i v rámci rocku žádala nové tváře, ze kterých by šla sice nová energie, ale také opravdovost. Každý tento pojem chápal jinak. V případě THE BLACK CROWES lidem učarovala jejich náklonost k p Více

1994, 2004, (2014 vynecháme), 2024. Vypadá to, že letopočet se čtyřkou na konci má nějaký zvláštní význam pro GREEN DAY. Dvakrát ze tří vydali zásadní desku, a napotřetí to taky není špatný. „Saviors“ („Zachránci“) sice svět nespasí, ale minimálně je to dobrá deska, se kterou se pop/neo-punkeři z Kalifornie vrací zpátky na scénu ve slušné formě. Ještě více to možná vynikne ve srovnání s jejich generačními následovníky, BLINK 182, kteří loni taky vydali nové album, a které GREEN DAY v přímém souboji poráží na hlavu. Konec druhého desetiletí n Více

George Lynch coby činorodý muzikant a kytarista s útočným herním projevem sice dosáhl největších úspěchů v osmdesátých letech s kalifornskou hair-metalovou kapelou DOKKEN, ale osobně si myslím, že za jeho jménem se toho pozoruhodného ukrývá daleko víc. Ještě po šedesátce je totiž skladatelsky velmi plodný a vysoce aktuální, o čemž stále přesvědčuje skrze celou řadu svých kapel a hardrockových projektů. Možná je pro řadu zkušených a úspěšných hudebníků nepohodlné čelit novým výzvám, ne však pro Lynche. Přestože dlouhodobě jeho hlavní kapela Více

Za poslední tři roky u mě Album roku (mezinárodní) braly kapely s vokalistkou. Po britské scéně v roce 2023 nastoupila Amerika. A to dokonce tak asertivně, že se o samotné první místo popraly hned dvě kapely, které mají hodně společného, a zároveň jako by ani nemohly být více odlišné. Zlato nakonec patřilo PARAMORE, které můžeme zařadit mezi mainstreamovou rockovou scénu. Ale jejich více než zdatným soupeřem ze scény nezávislé se stali právě SCREAMING FEMALES. První paralela bude časová. Obě kapely vznikají v polovině první dekády nového m Více

Šest let od vynikajícího (z mého pohledu dokonce fenomenálního) alba „Firepower“ přichází JUDAS PRIEST s následovníkem, devatenáctým řadovým počinem nazvaným „Invincible Shield“, který má tu nelehkou úlohu se předchozímu blesku z čistého nebe přiblížit. Nutno říct, že se novinka opět povedla a představuje esenciální heavy metal, na jaký má patent právě jenom tahle anglická legenda. Všechno, co jste kdy mohli mít rádi na jejich hudbě, převážně tvořené od konce sedmdesátých let až po nedostižný milník „Painkiller“ z ro Více

Ano, DOGSTAR je ta kapela, ve které hraje na basu Keanu Reeves. Takhle začíná spousta článků o této formaci. A je to škoda, protože i její hudba je minimálně zajímavá. Ale asi to bude úděl všech podobných kapel, ve kterých účinkuje někdo známý z jiného uměleckého oboru, většinou herec, nebo moderátor, nebo jen jinak všeobecně známá osobnost. Takže necháme Johna Wicka dál honit padouchy a Nea zachraňovat svět v boji proti těm internetům a počítačům a podíváme se raději na kapelu samotnou, odkud se vzala a co nám aktuálně servíruje.Historie DOGSTAR se Více