THE BLACK CROWES - Happiness Bastards

70%

Dobře si vzpomínám na dobu, kdy se THE BLACK CROWES stali v roce 1990 velkou senzací. Ačkoliv sami nebyli módou, na počátku devadesátých let se dokonale trefili do trendu, který si žádal přehodnocení a posléze odsouzení stávajících až reklamě pestrých mustrů v hardrockovém mainstreamu. Tehdejší doba, zmítaná nástupem alternativy, rapu a taneční hudby, si sice i v rámci rocku žádala nové tváře, ze kterých by šla sice nová energie, ale také opravdovost. Každý tento pojem chápal jinak. V případě THE BLACK CROWES lidem učarovala jejich náklonost k poctivému sedmdesátkovému rocku bez příkras a celková přirozenost. 

První dvě jejich alba jsou stále chápána jako naprostá klasika amerického hard rocku v době velkých trendových proměn nebo krátce před nimi. Kvintet ze státu Georgia se již tehdy vyjímal svým nepřikrášleným bluesovým naturelem, kde byly znát vlivy amerického folkóru, country a jižanského rocku, stejně jako náklonost k hudbě LED ZEPPELIN či THE ROLLING STONES. Nastupující devadesátá léta právě kapele odmítající se podřizovat diktátu velkých firem a korporací, tou dobou čím dál více ovládajících dění v hudebním průmyslu, velmi přála. Tehdy těsně před nástupem grunge nebylo v USA autentičtější rockové grupy, svým retro cítěním stále silně kontrastující s koloritem dobové scény, procházející velmi turbulentními časy. THE BLACK CROWES své postoje dokázali zužitkovat nejlépe ze všech reinkarnátorů opravdového blues a sedmdesátkového rocku (pravda, poměrně zdařile si vedli rovněž Angličané THE QUIREBOYS, kteří svůj boom však nedokázali přetavit v globální sukces) a slavili velké úspěchy nejen doma v USA, ale především také na Britských ostrovech.

Když po dekádě celý ten humbuk okolo THE BLACK CROWES vyvanul (zhruba okolo roku 2000), začaly se na povrch dostávat i jiné než hudební informace ze života této kapely, po celou dobu soustředěné okolo talentované dvojice bratří Robinsonů. Dnes již dávno víme, že stejně jako tomu bylo i u jiných kapel historie rocku tvořených bratrskou dvojicí (např. CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL) nebylo ani v případě THE BLACK CROWES uvnitř sestavy zdaleka vše ideální. Zpěvák Chris a kytarista Rich Robinsonovi, kteří v novém miléniu své THE BLACK CROWES dokonce dvakrát (vždy přesně na čtyři roky) rozpustili, čelili dokonce období, kdy spolu vlastně vůbec nemluvili, nebo tak činili pouze přes své právníky. I k takovým situacím docházelo. Fanoušky však může těšit, že právě letos vychází po patnácti letech studiového pauzírování zbrusu nová deska nazvaná „Happiness Bastards“. Pojďme si jí tedy v krátkosti přiblížit.

Zásadní věc. Vše se na novém albu děje v návaznosti na dosavadní tradici kapely a rovněž tudíž je vše v režii bratrské dvojice Robinsonů. Vždyť kromě nich zde zůstal coby stabilní člen už jen baskytarista Sven Pipien. Všichni ostatní současní muzikanti už jsou do kapely najímáni jen coby koncertní členové nebo studioví hráči. Kapela je na novince znovu zcela autentická a má díky vlastnímu feelu daleko do pozice nějakého hippie revivalu. Robinsonové vždy dovedli navodit potřebnou atmosféru starých časů a to aniž by sklouzli k bezduchému kopírování. Možná si někdo řekne, že takhle nějak mohli znít Stouni v období s Mickem Taylorem u sólové kytary, kdy tvořili své albové milníky jako „Sticky Fingers“ nebo „Exile On Main Street“, ale to všechno jsou jen hrubá přirovnání a nahodilé dojmy. Stylovou příbuznost s THE ROLLING STONES může u jižanů fanoušek vnímat jen v tom pozitivním smyslu, každá kapela má totiž své vlastní drobné ingredience.

Deska začne hezky od podlahy. Na vlně rozjařeného boogie, tu a tam zkrášleného barovým piánkem. „Bedside Manners“ je přesně tím odvazovým songem, který zde chcete slyšet. Skotačivý rock´n roll s určující kytarou vletí do dění bez náznaku omšelosti. Následná „Rats And Clowns“ mne od první chvíle učarovala, neboť vlastní přímočarost a výrazný jednoduchý rytmus nutící k podupování. K tomu ten silný riff po vzoru hry Keitha Richardse, zkrátka rocková vypalovačka jak se patří, připomínající etapu rocku z éry 1970. Následuje song se zcela jinými přednostmi, až snově krásná „Cross Your Fingers“ se vstupy hammondů a černošsky posazeným prožitkem. Je v tom trochu gospelového rituálu, trochu mantrické repetetivnosti a hlavně spousta kytarového umění a muzikantství. Bravo! Každopádně právě americký feeling prochází novou deskou setrvale, o čemž svědčí i pilotní singl „Wanting And Waiting“, který představuje asi nejideálnější shrnutí aktualit pod logem Černých vran. 

Cajdáček „Wilted Rose“ je krásnou akustickou písní obsahující nejen znamenitě procítěné instrumentální pasáže, ale zejména duet mezi Chrisem Robinsonem a country zpěvačkou současné generace Lainey Wilson. V průběhu skladby slyšíme táhlé slide kytarové tóny a nasáváme atmosféru opuštěných benzínových stanic ve vyprahlé krajině. Možná se největší chybou desky ukazuje její dramaturgická nevyváženost a fakt, že druhá strana za tou první přeci jen docela zaostává. Najednou, jakoby ubylo té spontánnosti a živosti a tu a tam nějaká skladba dokonce vyznívá jako venkovský country tradicionál. Tohle se samozřejmě ještě netýká další stěžejní vypalovačky „Dirty Cold Sun“, která útočí s patřičným rock´n ´rollovým zápalem, ani záhy se zjevující groovové „Follow The Moon“, dávající našinci trochu více vzpomenout na zvuk britských hvězd devadesátých let REEF. Tím nechci říct, že by Američané tápali, jen postupem alba ubývá výživnějších písní. Zvuk THE BLACK CROWES měl letos pod palcem Jay Joyce, a to nakonec možná stačilo k tomu, že navrátivší se kapela zůstává i v roce 2024 tou nejkomplexnější a nejdokonalejší připomínkou dávných rockových časů na americkém Jihu. Spokojenost, převratnou desku jsem ani nečekal.

01.04.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz