A maškary jsou zpět, otázkou zůstává, kdo o to bezvýhradně stál? Kalifornská nu-metalová čtveřice si na sebe kdysi dávno mohla patlat kilogramy pudru a různých malovátek, dělat ze sebe nejrůznější pošuky a outsidery, přesto pro mne hudebně na sklonku devadesátých let symbolizovala povrchnost, obyčejnost a plytkost přístupu k tehdejší nové tvrdé muzice, přesně tohle sebou COAL CHAMBER táhly od svého založení až do rozpadu v roce 2003. Do uší bijící nenápaditost a lpění na všech výrazných klišé tehdejší groove metalové scény z nich vždy dělaly klasický mód Více

Dojezd ze setrvačnosti a věc která se skutečně nemusela vůbec realizovat. Dodnes mám album v rámci tvorby této kapely někde hodně vzadu. Snad měl Tony Iommi plnou hlavu starostí ohledně dlouho dopředu plánovaného velkého comebacku s Ozzym, který stejně nakonec skončil jen u koncertní podoby, snad chtěl v horečkách reagovat na řadu moderních vlivů, každopádně to celé nedopadlo dobře a podobně vyčerpaně a křečovitě BLACK SABBATH za celou éru působili snad jen na desce „Never Say Die“. Přejděme tedy k albu „Forbidden“ nahrávaném v průběhu celoroční perio Více

Když se Ronnie James Dio na sklonku roku 1992 znovu rozhodl pro odchod ke své vlastní značce DIO, snad z důvodu trvalého dojmu týkajícího se údajně jeho stále malého docenění, nezbývalo Tonymu Iommimu nic jiného než nalézt alibi k opětovnému angažování Tonyho Martina. Což o to, oni se muzikanti vždycky nějak domluví a Tony Martin byl vždy bezproblémovým člověkem a skvělým zpěvákem, jakého by si pravděpodobně přála většina hardrockových kapel této doby, šlo spíš o skutečnost, jak zdůvodnit vyhazov, který předcházel právě příchodu Dia na sklonku roku 1991, fanouškům Více

S velkou slávou oznámili BLACK SABBATH na sklonku roku 1991 návrat k sestavě z období alba „Mob Rules“, což vzbudilo zejména za Atlantikem nemalou vlnu zájmu o právě hned v té době připravované album, kterému navíc předcházela pověst nejtvrdší záležitosti v historii BLACK SABBATH. Deska nakonec dostala název „Dehumanizer“ a ještě teď je nutné přiznat, že všichni aktéři se na ní vydali z maxima, byť to celé nebylo opětováno stejně pochvalně, jak si asi Tony Iommi s Geezerem Butlerem v době příprav vysnili, nicméně album Více

Švédští dobyvatelé rockových charts, vystupující již osmnáct sezón pod názvem HARDCORE SUPERSTAR, se po celé řadě glam-metalových alb vracejí k vlastním kořenům a nabízejí velmi odlehčenou sbírku, jenž obsahuje chytlavé, přímočaré a melodické songy, v nichž je po mnoha letech vcelku nenásilně upozaděn onen silný vliv amerického hard rocku/ hair metalu a to na úkor nápadnější stylové roztříštěnosti, jaká u nich nikdy nebyla zvykem. Songy jsou však stále zhotoveny přesně tak, aby byly schopny zaujmout širší posluchačská pole a mají v sobě z Více

Svěžích rockových nahrávek, které respektují staré postupy, ale přitom působí moderně, je každým rokem méně a méně. Jedna taková vyšla zrovna letos a i přes poměrně nabušenou sezónu plnou velkých jmen se drží mého přehrávače jako klíště. Navíc právě tento obecně pojmenovávaný - superprojekt - měl o něco snazší startovní pozici než většina odboček více čí méně zavedených jmen. Pokud bych nebyl velký fanda Bumblefoota, pravděpodobně bych se dostal k debutu prostřednictvím bulvárních prohlášení. Ty vedl poměrně zaníceně dnes již bývalý zpěvák Scott Weiland a Více

Vážně bych nečekal, že ještě k něčemu podobnému dojde, ale CRADLE OF FILTH letos opravdu přicházejí s jednou ze svých vůbec nejlepších nahrávek. Z mého pohledu právě „Hammer Of The Witches“ platí za nejcharismatičtější materiál od časů alb jako „Cruelty And The Beast“ nebo „Midian“, tak hodně mne nové skladby upoutaly. Někdy před patnácti lety, krátce po výše zmíněných albových zápisech, prostřednictvím kterých kapela definovala svůj styl na sklonku devadesátých let, se totiž stala ona chyba, kdy se z jejich tvorby pomalu ale Více

Z dnešního pohledu je vcelku dost zvláštní, že takový famózní zpěvák, jakým Tony Martinem bezesporu vždy byl, nebyl nakonec nikdy akceptován jako ten, kdo by měl právoplatně působit u mikrofonu v legendárních BLACK SABBATH a dočkat se zaslouženého uznání, přitom jeho vklad do kapely byl vždy z mého pohledu mnohonásobně lepší a zajímavější než ony pokusy, které krátce před ním předvedli zpěváci jako Glenn Hughes a Ian Gillan. Zajímavostí vlastně zůstává, že ve Spojených státech amerických například považují od roku 1984 (tedy hned krátce po albu „ Více

Vrchol novodobých BLACK SABBATH slavil svého času úspěch zejména v německy mluvících krajinách, symbolizoval rovněž trvalý příklon k melodickému metalu a zároveň setrvání na Iommiho masivních kytarových riffech. Album „Headless Cross“ se zkrátka vyvedlo. Čerstvě posíleni o věhlasného hromobijce Cozyho Powella, zde na ploše pouhých čtyřiceti minut Sabati vybrousili svůj zřejmě nejzářivější a dodnes nezpochybnitelný diamant - nepřekonatelný pomník hard rocku z konce osmdesátých let. Jde zřejmě o úplně nejsilnější sbírku, pokud tedy pomineme některá kulto Více

V závěru recenze na předchozí řadovku „Seventh Star“ jsem zmínil, že nahrávání „The Eternal Idol“ bylo započato ještě s Rayem Gillenem, nadějný zpěvák byl však vzhledem ke svým malým zkušenostem se skládáním, nahráváním a celkově studiovou prací (a jak prameny z různých biografií nesporně uvádějí: zejména nulovým zájmem tento svůj handicap jakkoliv dohnat) ze sestavy BLACK SABBATH brzy propuštěn. Jeho náhradou se za pár měsíců stal zcela neznámý třicátník Tony Martin, který Rayovy party od základu přezpíval. Aniž by si to Tony Iommi tenkrát uvědomil, Více