Last Hardrock Outsider

MARILYN MANSON - Antichrist Superstar

Zasvěceným je jasné, že famózní vzestup MARILYN MANSON na piedestal americké rockové a metalové scény druhé poloviny devadesátých let nebyl záležitostí, která by se ukuchtila přes noc. Brian Warner se nejdřív potřeboval obrnit značkou dávkou trpělivosti a také neoblomnou vůlí po dosažení svého cíle, jakou si vypěstoval ještě coby mladičký zapálenec aktivně přispívající coby hudební publicista. První čtyři sezóny fungování panoptika figurín, kterým se odhodlal velet, byly dlážděny obskurními koncerty po klubech amerického venkova a šokování buranů vlastní dekadentní produkcí. To vše, předváděno na podkladě industriálně laděného rocku, spolu neslo i značnou zátěž v podobě nespolehlivosti osob, se kterými tvrdohlavý mladík spolupracoval, ať už šlo o všemožné promotéry, manažery nebo zejména spoluhráče poznamenané drogovou závislostí. A tak se stalo, že se v řadách této kapely, jejíž název (a rovněž i jména všech členů) zkombinoval křestní jméno herečky a největšího sexuální idolu dvacátého století s příjmením masového vraha, vystřídalo za první roky mnoho prapodivných existencí. 


Zásadním Mansonovým úkolem v tomto období bylo nekompromisně šokovat hnusem, tnout do živého v podobě popichování maloměšťáckého pokrytectví a k tomu ještě působit brajgl, na jaký se jen tak nezapomene. Shledání s pozdějšími třemi spoluhráči ze zlaté etapy - jmenovitě s Gingerem Fishem, Madonnou Wayne Gacym a zejména Twiggy Ramirezem, jej v roce 1994 opět o něco přiblížilo cíli, stejně jako seznámení s osobou Trenta Reznora, frontmana industriálních NINE INCH NAILS, který poskytl kapele ideální podmínky pro realizaci jejich debutové desky na vlastní značce.



Album „Portrait Of An American Family“ (1994) však vyšlo jaksi naprázdno a navíc ještě nepůsobilo zas až tak přesvědčivě jako díla pozdější, takže jeho propad může být připisován nejen diskutabilní kvalitě, ale i skutečnosti, že Spojené státy zmítané alternativním rockem ještě nebyly zcela připraveny pro příchod tohoto ďáblova pohůnka. Byl to až dekadentně stylizovaný singl „Sweet Dreams“ coby předělávka letité skladby EURYTMICS (ten se nacházel až na EP „Smells Like Children“ z roku 1995), který se dostal do rotací televizních hudebních stanic a šokujícím způsobem tehdy seznámil s kapelou širokou posluchačskou obec. Okolo MARILYN MANSON se záhy začalo šířit mnoho bizarních historek odhalující stinné stránky života tohoto záhadného monstra, který byl (dle vydatné reklamní kampaně) zaručeně plný narušenosti z nezdravého sociálního prostředí, které jej údajně od dětství obklopovalo, ale také psychické nestability, holdování drogám a pornografii. 


V polovině devadesátých let nebylo na rockové scéně nic výraznějšího, na co by se tehdejší stabilní a blahobytná clintonovská Amerika dala nachytat. Doba přesycená konformitou a průměrností zkrátka právě tehdy začala přát podobným nápadnostem. Destruktivní show MARILYN MANSON, kde si hlavní performer oděný do roztrhaných podvazků neváhal zohavovat tělo a řezat se břitvou, stejně jako vrhal mikrofonovým stojanem po svých spoluhráčích, si brzy získala nemalou pozornost. A tak se zrodila zřejmě poslední ze skutečných rockových hvězd, zbývalo jen počkat na ono velké album, které by očekávání všech natěšených potvrdilo. K tomu se stačilo zbavit posledního z původních spoluhráčů, názorově nestabilního kytaristy Daisy Berkowitze, který vlastně nebyl pro jistou část nahrávání ani přizván. 


Pod producentským dohledem Trenta Reznora, Seana Beavana a Davida Ogilvieho tak vzniklo (znovu na značce Interscope/ Nothing Records) album, které způsobilo před vánoci roku 1996 neskutečný poprask – „Antichrist Superstar“. Mimořádně dekadentní společenské vyobrazení, na kterém se Mansonovi podařilo skloubit hitový potenciál s moderním industriálně laděným rockovým zvukem a neuvěřitelně drásavou formou, která tuto vizuálně bizarní kapelu odhalovala jako neurotické outsidery, ďábelské klauny či vyvržence pokrytecké společnosti. Role červa, jenž nastavuje společnosti zrcadlo prostřednictvím vlastní prezentované ubohosti, vyšla Mansonovi dokonale. Nešlo totiž o nic jiného než o upoutání pozornosti, což v lepším případě mohlo mnohé přimět k zamyšlení. O tom horším případě raději nespekulujme. Divoké koncerty se stávaly stále většími, a tak došlo na užití mnoha kulis, předmětů a prapodivných pomůcek, to už kytaru drhnul jakýsi Zim Zum, se kterým MARILYN MANSON v roce 1997 brázdili Evropou a před tím samozřejmě také Spojenými státy, kde se rázem vyšvihli mezi nejžádanější hudební atrakce posledních let.



„Antichrist Superstar“ bylo ve své době albem velmi novátorským, které využívalo nejmodernější zvukové techniky a šlo jaksi ruku v ruce s temnou, goticko-industriální módou, která se dostala do popředí po pětiletce, jenž patřila grunge, crossoveru a neo-punku. S filosofického pohledu jde vlastně o poslední díl volného konceptu, který je odvyprávěn odzadu, a který zachycuje hlavního hrdinu na nejnižším možném společenském stupínku – jako vyvrhele, červa ze slumu, bytost, ze které je každému špatně. Následná dvě alba jsou o něco světlejším pokračováním konceptu o proměně „boha“ ve vyvrhele. 


Přes přímočarý a tvrdý ráz skladeb se zde podařilo zaznamenat mnoho položek, jenž jsou jako dělané pro nespoutané koncerty schopné svými úsečnými refrény vygradovat atmosféru a přimět davy ke konfrontační reakci. Ať už mluvím o hitovkách jako „The Beautiful People“, „Tourniquet“, „Angel With The Scrapped Wings“ nebo třeba „Mister Superstar“, máme co do činění s dílem, které si vyloženě říkalo o pozornost a o úspěch. Celé to bylo dovršeno vizuální složkou, jenž ostře kontrastovala s tehdejším civilním okolím, jaké v devadesátých letech představovaly běžné rockové či punkové kapely. MARILYN MANSON byl po dlouhé době první slavný interpret, který užíval make up, kožené oděvy nebo jiné dekadentní propriety příslušící k módě gothic. Dotaženo bylo i klipové zázemí kapely, protože krátká filmová díla skvěle doplnila hudební složku a ještě dnes musím říci, že šlo o skvělou práci, která od svého vzniku zas až tak moc nezestárla. 


Několik skladeb zaznělo i na soundtracku k přízračnému horroru Davida Lynche „Lost Highway“, kde se Marilyn Manson a Twiggy Ramirez mihli i coby herci. Spojené státy měli tehdy, po delší době, co do činění se skutečnou rockovou hvězdou, byť šlo o personu velmi odpudivého zevnějšku. S hvězdou provokující, bouřící a nutící klást si otázky… z mého pohledu se však stal MARILYN MANSON v roce 1997 zachráncem kvalitativně nejchudší a nejubožejší pětiletky, jakou kdy rocková a metalová hudba procházela.


19.03.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Zetro
24.03.2015 11:18

80%