Native Tonque v reedici na 2 LP od 21.6.2024
https://shop.udiscovermusic.ca/collections/all-music/products/native-tongue-2lp

No asi si budete myslet, že jsem na hlavu padlej, ale nejdřív to byl Aerosmith - Honkin on Bobo, jenže to se ani do coverů nedá počítat, protože ty skladby jsou tak starý, že v originále jsem znal jen You´ve gotta move a Baby Please don´t go. Takže jsem ohledně někoho dalšího, kdo by natočil album coverů, který bych šoupl mezi jeho řadovky, byl celá léta skeptický. A pak to přišlo. Důvod nebyl ani tak v tom, že by ty covery byly předělaný nějak instrumentálně zázračně, důvod byl v zachování optimismu, který se při coverování gold´n´oldies u jiných většinou ztratí. Ale na Poisoned optimismus byl byl byl!

bluejamie - já bych si u tebe vsadil na fantastickou Real to Reel od Tesly :-)

Bluejamie65: a ktery to bylo? Citam, ze posledni Whitesnake urcite ne :D

To Imothep: "treba dodat, ze za temi manevry se MUSI nachazet opravdova kvalita a ta u Poison proste je", tak ještě za mě je třeba dodat něco podobnýho, jakoliv to asi není rozumný, NIKDY v životě jsem jsem nepochválil album s coverama, jen jednou:-)))))))

To celé byl žvást, stále ještě si někdo myslí, že grungerům se neumetla cesta manažersko-technicky? Umetání cestičky likvidací konkurence - tzn. mělo to vlastně dvě podoby měkkou - správné promo, správné kritiky, správné zformování obrazu flanelového ideálu pro teenagery, omezení prodeje konkrétních segmentů cd v určitých lokalitách především ve východní Evropě, tajení skutečných prodejních čísel... a tvrdou přímý nákup novinářů nejrespektovanějších formativních periodik (Pavitt a Poneman), vyhazov konkrétního segmentu hudebních skupin od velkých vydavatelů (MCA - music cemetery america),poté neumožnění vydání už natočeného materiálu u jiného vydavatele, vydírání(na plnou hubu o něm mluví G. Clark)...Na druhou stranu lidi se úplně zblbnout nepodařilo - viz úspěchy koncertních tour Bon Jovi, Kiss v devadesátých letech v Americe, nebo (jakkoliv budete mrčet) Hammerfall a třeba UDO v Evropě. Jo jo, půle devadesátek je doba, kdy jsem pochopil, že i zarputilá německá věrnost metalovým pochodovkám má svůj smysl.

Imothep a Bluejamie: Skvělé video, u kterého mne vcelku překvapilo nadupaný publikum. Když POISON v roce 1993 vyprodají londýnskej Hammersmith, tak to, do prdele, není žádnej ústup z pozic (tj. tyto operace řídila vydavatelství uměle).

To Imothep: Jo to zní normálně,což znamená geniálně, skvělá forma, skvělá kytara, nedostižný zpěvák, místy pořádně drsný back vocal, doslova slintám obdivem a jsem pyšný na to, že jsem vždycky sprostě nadal těm, co se Poison pošklebovali. Tzn. je jasné, že jejich publikum se na koncertech určitě zrazeno necítilo ani 93-95.

https://www.youtube.com/watch?v=vs_HQ2mTwz8

Omluva za překlep "Imothep"

to Valič + Impthep: Crack je geniální, žádný pochybnosti

Stray: "Imothep má rád temný úhybný manévry a temný netradičnosti u zavedených jmen" .... ano, ale jednim slovem je treba dodat, ze za temi manevry se MUSI nachazet opravdova kvalita a ta u Poison proste je. Myslim, ze bych vyjmenoval mnohem vic kapel, u kterych se neco podobneho proste nepovedlo, takze tuhle mou "uchylku" bych nebral tak doslova.Bluejamie65: ofiko koncert z doby s Kotzenem je: "Seven Days Live". A je skvely, byt samozrejme vzhledem k tehdejsi dobe ne s tak bombastickou produkci jako na konci 80tek. Jinak k Poison obecne, a ted to nemyslim ciste jen z muzikantskeho hlediska: neberu Vam lasku k prvnim trem album, ale ja si proste radsi poslechnu Native Tongue nebo Crack a Smile, protoze mi proste sedi vic ten serioznejsi pristup. Zvlast u druhe jmenovane si doslova vychutnavam produkci a zvuk, kde je z kazdeho uderu bubnu nebo hrabnuti do strun doslova slyset, jak to musela byt draha deska(holt tehdy jeste byly penize na muziku). A mimochodem myslim, ze kvalita tam stale je. Mj. Lay Your Body Down mam urcite minimalne na stejne urovni jako Every Rose Has Its Thorn, atd.

To chápu, ale přece jen gospel???? a kostelní sbory??? u Kansas dobrý ale u Poison?? Ohledně Crack (a týká se to vlastně i Cinderelly) můžeš k blues přistupovat obrazně jako u Alligator records a pak je všecko OK (viz už jen piano a první fouknutí do harmoniky v Best thing) nebo se můžeš dát směrem sedmdesátkového Motownu a pak už nic a pak už jen smrt... Crack je u mě dobrý právě proto, že oficiózní monumentální krása je zapomenuta a vrátila se se zajímavostí i zábavnost. Jediné kde se mi připomíná Native Tongue je Mr. Smiley a možná trochu Sexual Thing avšak kytary všemu vrací správný tón. Minulé kouzlo se hledalo na sto procent - viz zařazení Hangmana fakticky ze starých časů nebo Unhip je v podstatě replika Mama don´t dance jak melodicky tak názvem atd. atd. Smysl dává i producent Junkyards Duanne Baron. Crack je skvělý. Rozmanitost plyne krom jiného i z velkého časového záběru.

Mně se zkrátka Native Tonque líbí moc, možná to bude i tím, že Kotzen je můj veleoblíbenec. Dokážu pochopit jemné rozpaky fanoušků prvních dvou desek a úsporné (slušně řečeno) DeVilleovy hry. Jen mi přišly hodně za hranou metafory o Abbě a Division Bell. U Crack a Smile neslyším žádné náznaky vrátit se k infantilním popěvkům. Naopak. V mých uších jde o nejpropracovanější a nejpestřejší desku, která si bere to nejlepší z Flesh + Native. Trochu se mi vkráda na jazyk myšlenka, že Poison stojí a padají s postem kytaristy. S DeVillem jim vlastně nic jiného nezbylo, než hrát jednodušeji, zatímco Richie a Blues otevřeli dveře do sálu se skutečnou hudbou :-) Na Cinderellu se těším. Tam je u mě nejvíc problémové poslední album

Ad Cinderella a tradiční ispirace - z mojeho pohledu vybrali správně ve volbě mezi životem a smrtí, je totiž rozdíl mezi tím, jak blues a boogie vydává např. Alligator records a tím jak blues a gospel vydává Motown.

Ono je zvláštní, že oni sami to taky určitě tak měli - protože na Crack i na Hollyweird už se to pokoušejí vrátit, na Poisoned až absurdním způsobem - ale to bych ani nezazlíval, protože jejich covery opravdu zábavné jsou a Def Leppard na YEAHH i jiní vlastně ve stejný době udělali totéž - hledali optimismus tam, kde zaručeně je...

Ano, bezstarostnost, asociálnost a infantilita, tyto ingredience vnímám jako zásadní ve schopnosti udělat z obyčejného rock´n´rollu něco víc, jsou to chemické látky co mění/deformují tu hudbu směrem, který je u mne lákavé poslouchat. Kdežto jakmile POISON v roce 1993 začali hlásat příklon k serióznímu muzikantství, tradicím a konzervatismu blues/ country/ r´n´r, přestali fungovat. Stalo se tak zejména u nich, neboť třeba CINDERELLA jejíž profil mám ze 70% dokončen a bude brzy zveřejněn, právě své kouzlo v onom tradicionalismu našla a poradila si s celou věcí podstatně lépe. POISON nikdy neměli šanci s konzervativním projevem uspět.

Asi bych měl ještě upřesnit meritum věci, když se shodnem na tom že Native Tongue je dospělejší, neznamená to pro mě a zřejmě ani pro Straye, že to budeme rádi poslouchat. Ještě jedna historická podobnost. Na vynalezení rock´n´rollu byli potřeba tři lidi, kteří hráli každý večer několik let spolu v bluesovém lokále a přitom, jak se vzájemně hecovali až do extáze a přitom měnili rytmiku, časem okamžiky jejich vzájemného infantilního hecu byly pro návštěvníky a posluchače mnohem zajímavější než bluesový standard a vznikl základ žánru, na který po zaslechnutí prvních akordů mohly přísahat miliony lidí. Poison se povedla podobná věc, posunuli hudební jednoduchost a infantilitu punku a straycatovského r´n´r právě jen o ten nejmenší možný maličký kousek tak, aby neztratili zábavnost a veselost a přitom aby současně dosáhli toho, že to, co hrají bude možné poslouchat opakovaně. Vlastně šli po americku podobnou cestou jako o pár let dříve v Evropě Hanoi Rock a Razzle Dingley (Poison jen byli ještě infantilnější a asociálnější) a hudebně možná vklouzli na místo, které patřilo jim. Kouzlo toho, co na prvních třech albech natočili spočívá právě v tom minimálním a jedinečném, co je povyšuje nad primitivní jednoduchost a dělí jejich hudbu od jednorázovosti. Mít něco takového a zříct se toho??? Já jsem si to vysvětlil tak, že si jen neuvědomili, jak bude po "dospělém albu" těžké, něco tak zázračného znovu najít.

Ale to je přece přesně stejný úhel pohledu, jen jsi to řekl jinými slovy - Jsou věci který jsou dovoleny bohum a někdy na okamžik i lidem. Poison zažili obojí. Jednou z nich je to, že kouzlo prvních dvou jedovatých alb nejde napodobit, ať je to hudba sebejednodušší. Flash´n´blood je jiný svět. Při natáčení byl přítomen bůh a právě proto, že to byl bůh, nejde vlastně to, že zasáhl poznat a přitom je cítit, že vše se posunulo o několik levelů výše. Potom ale,Nevím proč a nevím kdo, ale každopádně někdo hodně nerozumný, přesvědčil zúčastněné, že krystalicky čistý nezkreslený zvuk je to ono ( a na sterilitu nikdo nepomyslel) a že motownské blues druhé poloviny sedmdesátných let je cool(a na to, že jde o průmyslově tvořenou krásu bez rocknrollove duše znovu nikdo nepomyslel). Ve výsledku pak zůstala chladně krásná a dospěleji hraná hudba pro dospělejší posluchače...hm... Aby se dalo rozhodnout, co byla tehdy skutečná tvář Poison, museli bychom v tom těch letech *93-95 vidět koncerty. Později se to ale myslím rozhodlo. Protože další alba se jednoznačně nesou ve stylu hledání původního "kouzla". V případě Hollyweird tak byla dokonce laděna i promokampaň. Ad Samantha 7 - je jasné, že ne vždy ve všem uspěješ, i když znáš zdrojový kód.

To je úhel pohledu vas dvou a nedělejte z toho dogma. Poison prodělali lehký vývoj od primitivnich popěvků z prvnich dvou desek k sofistikovanejším skladbam na Flesh & Blood. Native Tonque je jen lehce vic bluesova v kotzenovskym stylu. Jestli bych ji něco vytknul, tak hodně uhlazenou produkci, hlavně zvuk. Dovedl bych si predstavit dravejsi sound kytar. Holt telecaster. Pořád to jsou posuny v ramci žánru, žádný stylovy veletoče. Samantha 7 se v lepší spolecnosti nezminuje, Bluejamie. Kulantně řečeno :-) U mě jsou Poison takto: 1. Flesh & Blood 2. Native Tonque 3. Crack a Smile 4. Look What.... 5. Open Up....zbytek desek z noveho milénia hodně, hodně špatný.