Last Hardrock Outsider

SO WHAT!? ... Jak je důležité míti charisma

Je? Těžko říct, pořád mě to vychází tak, že to důležité opravdu je, i když v kombinaci s tím hlavním. 


Co přesně odděluje kapely, které se zapíší do myslí tisíců fanoušků a vydrží na vrcholu zájmu po dlouhá léta, od těch dalších, po hudební stránce třeba stejně zajímavých, avšak méně úspěšných? Proč jsou to zrovna určitá jména, které si publikum na čas oblíbí a jiná, byť produkují neméně pozoruhodnou hudbu, zůstávají tak trochu mimo hlavní proud onoho zájmu? Situace v metalovém a všeobecně rockovém odvětví je dnes zcela jiná, než tomu bylo před pětadvaceti nebo dokonce pětatřiceti lety, rovněž vkus lidí je roztříštěný do mnohem většího spektra, a tak dnes ona mozaika z detailů vytvářejících výsledný názor posluchače a fanouška vlastně nepodléhá žádnému pevně danému vzorci. Nicméně můj názor je takový, že úspěch umělce nebo hudební skupiny není odvozený výhradně jen neotřelým a originálním hudebním projevem ani skladatelským talentem dotyčného, byť jde bezesporu o hodně podstatné složky, které dotyčným pomáhají proniknout do povědomí. Musí tam být však ještě něco navíc. Když pominu komerční výpomoc vydavatelství, které daného jedince tlačí a v mnohých případech mu tak na čas usnadní jeho tzv. umělecký život, a to vytvořením iluze o větší velikosti a přirozené žádanosti, než si dotyčný svým vkladem vlastně zaslouží, pak tou stěžejní devízou ve spojení s hudební produkcí je především umělcův vzhled, respektive jeho veřejný projev a hudebníkovo přirozené charisma. Je to něco, co daný člověk nikdy nemůže mít naučené, natož aby začal předstírat, že je trochu něčím jiným, než se na první pohled zdá.



             Ozzy Osbourne vždy patřil mezi persony, co ono charisma určitě nepostrádají.


Nejdůležitější záležitost pro přijetí umělce širokou veřejností je ta, že se s ním lidé ztotožní. Je plně pochopen jako osobnost, a ještě dokáže hudební fanoušky přesvědčit, že to, co dělá, je ve většině ohledů výjimečnější než hudba někoho jiného. Svým způsobem je tohle všechno také talent. Nemyslíte? Jedná se o věc, která jde v každém ohledu z něho a nedá se překrýt žádnou oděvní pomůckou, malůvkou na obličeji nebo vlasovou čimčarádou. Můj názor je ten, že pokud firma umetá umělci cestičku s neobvykle výraznou intenzitou, a to neúměrně jeho skutečným schopnostem, dříve nebo později dojde k jeho odhalení a přirozenému konci kariérního růstu. V dnešní době hudební přesycenosti a zároveň názorové neshody mezi vydavatelskými subjekty na to co je dobré a co méně dobré, zapřičiňujícími atmosféru zmatku, ve které jsou některé spíše menší firmy schopné dokonce tlačit sebevětší nemuzikální obskurnost jako počátek nového směru, dochází k onomu nutnému odstranění plev obtížněji. Díky onomu nepřehlednému Babylonu se ani skutečně mimořádným talentům dnes nedaří zazářit natolik jasným způsobem, jako tomu bylo ještě zkraje let devadesátých.



           Angus Young: malý čert s elektrizujícím zvukem své kytary, trhanými pódiovými pohyby a přirozeným prožitím všech těch velkolepých koncertů byl sice vždy tělem i duší AC/DC, o to více mrzí, že v době, kdy jeho spoluhráči porůznu odcházejí, touží Angus charismatické těleso držet v chodu nesmyslně i se zcela novými lidmi. 


Spojením dvou pramenů - a) poměrně originální hudby, kde jde zejména o skladatelský talent, neotřelost formy provedení a potřebnou muzikální vybavenost, b) přirozeného charismatu hudebníka, ať už mám na mysli jeho chování, názory a způsoby vystupování, kdy je schopen posluchači dovolit, aby jej považoval buď za svého idola nebo bratra (oba způsoby nejsou špatně, neboť každá doba si žádala tak trochu jiný model a perspektivu přízně, protože zatímco ještě v průběhu osmdesátých let se vyžadovali spíše idoly, od nástupu tvrdších žánrů už to byli spíše bratři) - vzniká hlavní hybná síla, jejíž výsledkem je dlouhověká schopnost uspět. Rádoby šokující chování, rozmazávání slepičí krve po holé hrudi nebo rvačky s ochránci pořádku ještě nikdy nikomu věčnou slávu nepřinesly, stejně jako nejrychlejší prsty talentovaného kytaristy či jeho zatíženost na rozvoj výhradně vlastní řemeslné složky, jdoucí tak nějak ruku v ruce s hudebníkovým introvertním naturelem. Dovolil bych si zde tedy vybrat nějaké osobnosti z několika posledních dekách a přidat k nim nějaký vlastní pohled na jejich hudební cestu a na poměr mezi jejich hudbou a vzhledem či projevem, ať už vrchol jejich kariér proběhl kdysi dávno v minulosti nebo se děje právě teď.



         V případě Petera Steelea a jeho TYPE O NEGATIVE se dokonale sešlo všechno - temné, pomalé a zahloubané hudbě dodával jeho vízor goliáše s kořeny ve východní Evropě tu správně ponurou nadstavbu. Určitě chybí mnoha lidem...



             Dánská podivínka Amalie Brunn (vystupující pod uměleckým přízviskem MYRKUR) sice ještě neukázala, co všechno v ní po hudební stránce vězí, ale můžeme se od ní dočkat ještě mnoha zajímavého. Produkce jsou zatím plné příslibů a slečna opravdové charisma rovněž vlastní.



             V případě kapely METALLICA se v osmdesátých letech povedlo takřka všechno. Nejenže kluci skládali neočekávaně divokou, rychlou a později i propracovanou hudbu, která ve své generaci neměla (co do zajímavosti) konkurenci, ale ještě na fanoušky působili sympatickým a  magnetizujícím dojmem, šlo se s tou čtyřkou zkrátka ztotožnit. O tom všem samozřejmě velká vydavatelství věděla, tak proto docházelo k přirozené selekci již z jejich prvního plánu, během výběru nových kapel k podpisům smlouvy. Nedokážu si představit, kdo jiný z generace thrash (než právě METALLICA) by posléze absolvoval stejně úspěšnou dráhu. EXODUS, DARK ANGEL nebo snad HEATHEN? Běžte do háje!



             Když Bruce Dickinson v roce 1982 naskočil k IRON MAIDEN, patrně zapříčinil jeden z nejdůležitějších okamžiků v historii heavy metalu. Všechny složky skládačky si sedly na to správné místo a vynikající zpěvák, skladatel a frontman s vitální a divokou pódiovou prezentací, později známí i z mnoha dalších různých činností, velel největší britské metalové jednotce stylem krále světa ještě dalších deset let. Jakkoliv lze pozitivně nahlížet i na jeho sólovou dráhu z devadesátých let, co se týče návratu popularity, musela být spolupráce s MAIDENY obnovena a výsledek se po opětovném spojení znovu dostavil. Pro oba šest let rozdělené a vesměs paběrkující tábory to byla nevýslovná úleva.



              Quorthon a jeho BATHORY patří mezi nejdůležitější formace, podle kterých se formovala pozdější extrémní metalová scéna. Už jenom ten přístup, kdy nebylo několik let veřejnosti známo, kdo se skrývá za tou blasfemickou a morbidní hudební složkou. Tajemnou aurou opředený projekt tak držel posluchače v hrsti až do přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se začaly objevovat i fotografie zobrazující hlavního aktéra. Celý způsob prezentace BATHORY lze považovat zpětně za revoluční a onen filosofický pohled s neupřednostněním persony muzikanta před zvukovou složkou později začalo využívat nepřeberné množství tvrdých metalových formací. Otázkou zůstává, zdali by si kapela udržela své kultovní postavení, když by se náhodou ukázalo, že za projektem nestojí nějaký běžný švédský metalista, ale třeba někdo s méně přijatelným vzhledem (třeba nějaký Alexandrovec). :-)



             Jestli nějaká kapela svou image na počátku devadesátých let vyloženě vyhovovala fanouškům death metalu, pak to byli jednoznačně OBITUARY. Floridský spolek, poskládaný okolo bratří Johna a Donalda Tardyových a kytaristy Trevora Perese, byl žádoucí nejen díky hustým hřívám a smrtelně vážným obličejům, ale i díky absolutní nekašírovanosti a celkově civilnímu projevu, se kterým se fanoušci ztotožnili. Kapela totiž působila jako vyslanci přímo z jejich řad.



             Plakátově krásná Kanaďanka Alissa White-Gluz rozhodně v posledních letech ozdobila řady ARCH ENEMY, čehož kapela přeplněná skvělými muzikanty a známými personami světové velikosti (Amott/ Loomis/ D´Angelo/ Erlandsson) využívá během koncertů se 100% jistotou, ale otázkou zůstává, jak by se na pódiu velmi naučeně a skoro až schématicky působící bojovnice prosadila, když by využila zejména svého vzhledu i pro nastartování vlastní sólové kariéry. Stačilo by to? Pochybuji.



             Vlkodlačí syn Glenn Danzig postavil svou kariéru nejen na temné a záhadné image, ale i na poměrně originálním pěveckém projevu, zvrhlých textech plných sexu a satanismu, a v neposlední řadě na metalově-bluesovém zvuku své kapely. Rozhodně ne nejškolenější hudebník se svou platformou sice sklízel pár let úspěch, ale k tomu, aby dosáhl na vrcholu dlouhověkosti, mu i temná aura a originalita hudby zkrátka nestačily.



13.07.2018Diskuse (45)Stray

 

Pekárek
07.08.2018 20:54

Na YouTube jsem viděl kousek toho retro koncertu z Japonska a Liiva se mi tam hodně líbil.

 

Meres
07.08.2018 18:25

Imo: nemôžem si pomôcť, nedávno som si zohnal "Black Earth" a "Stigmata" na CD a dosť som tieto veci po dlhej dobe točil; k masakrom typu Transmigration Macabre, Bury Me an Angel, Beast of Man či pohodovke Let the Killing Begin mi Liivove hulákanie pasuje ako (nenávidím to prirovnanie) "prdel na hrniec". KeĎ sa tie staré fláky pokúsila prespievať Angela na tom albume z roku 2009, tak ich akurát len dokurvila a to ešte nehovorím o nechutne sterilnom a uhladenom zvuku, s ktorým tie fláky úplne stratili ten drive ktorý v origináloch majú.

 

Valič
07.08.2018 18:23

Imothep, Meres: ...a navíc ani neměl kozy. :-(

 

Imothep
07.08.2018 18:07

Meres: bohužel ani s odstupem času nemuzu souhlasit. Liiva byl průměrný až podprůměrný křikloun, se kterým by to AE ani zdaleka nedotahli tak vysoko. Ale souhlas, ze muzika byla výborná.

 

Meres
07.08.2018 16:42

Najlepší spevák AE bol aj tak Liiva, aj muzika mala vtedy väčšie gule ako teraz. Posledný album sa nevydaril a obávam sa o ich ďalšiu budúcnosť.

 

Stray
07.08.2018 12:51

Subeer: Já se nestavím k ARCH ENEMY až tolik přísně jako ty, ani bych si nedovolil z nich dělat nějaké největší hvězdy, koncerty se mi líbí a rád se na ně kouknu, ale objevná ta kapela tedy moc není. Umí prostě se stávajícími metalovými prostředky správně zacházet a těží z toho. Za Alissu jsem rád, ale pokud nahrají ještě několik desek stejných jako ty dvě poslední, tak jejich hodnota půjde dolů.

 

Valič
07.08.2018 12:34

S tím, co píše Imothep, naprosto souhlasím. Alissa zpívat opravdu umí a ten řev obě zpěvačky zvládají s přehledem. Arch Enemy si moc často nepouštím, ale určitě jsou mi bližší než všechny ty pompézní bobr metalové kapely, ve kterých afektovaně kvílí nějaká nóbl princezna v krajkových šatech. Mě vyhovují spíš takové ty „holky od vedle“:

https://youtu.be/1JazgYISBfk?t=2

 

Imothep
07.08.2018 11:05

DarthArt: k ARCH ENEMY: No myslim, ze tady jsi koncept pochopil tak napul. Ano, dozajista zenska proda skoro jakykoliv styl lepe pro masy bezneho posluchacstva, nicmene konkretne Alissa zpiva i cistym hlasem myslim velmi dobre, viz mj(
cca 1:10 atd):

https://www.youtube.com/watch?v=EdT7M4f2L9A

Jde o to, ze cisty hlas ode pocatku nezapada do kontextu tvorby ARCH ENEMY. A je jedno jestli tam zpiva prumernej rvoun Liiva, super Angela nebo vyborna Alissa. Musim teda pripustit, ze i me to kdysi vadilo a volal jsem aspon po zpestreni cistym vokalem. Nicmene z dlouhodobeho hlediska onecuju fakt, ze v dnesni zaplave ruznych pseudoopernich patosu a prumernychg pipalek v suknich si AE porad stoji za svym a to je dela originalnimi. A vokalne jak Angela, tak Alissa schovaly a schovaji spoustu muzske konkurence hrave do kapsy. Ja uz bych tam cistej vokal ani nechtel(byt nejake skromne pokusy probehly). Co na tom, ze se posledni deska dle meho nazoru dost nepovedla a kapela aspon v refrenech stejne postupne cili na masy. Nazivo stale vladnou a svou pozici si zaslouzi.

Jinak co se frontwoman kapel tyce, tak kdo jeste neslysel, doprucuji nasledujici:

https://www.youtube.com/watch?v=KJoPIgg17U4

 

Subeer
07.08.2018 10:53

DarthArt, v pohodě, tady to je na vykecávání nebo snad ne!e? Jinak s Nirvanou souhlasím, jejich alba se mi líbí všechny, ale nemyslím si, že by to s tím Cobainovým fatálním charisma dotáhli o moc dál.
Grohl, dle mě, byl v tomto o moc střízlivější a taky to někam dotáhl.
Jo a ten Márdi může být příkladem toho, jak by ten Cobain vypadal po tvůrčí stránce dál. Pomalu by zapadl do hudebního mejnstrýmu, pokud by nepřitahoval nějakou jinou nehudební pozornost. Podívej na Marilyn Masion jak dál. S tím uvadajím šokujím charismem a hudbou.

 

DarthArt
07.08.2018 10:27

Sice mířeno Strayovi, ale zaujalo mě pár myšlenek...

K ARCH ENEMY - mně pořád připadá, že tam ta ženská byla přijata prostě z propagačních důvodů. Kozy v sestavě dokážou hodně zvednout zájem, přece jen, pořád jsme i přes ty Epiky a Tristanie skoro výhradně maskulinní svět, a kdo by se uprostřed fesťáku mezi různejma zmalovancema a oběšencema rád nepodíval na pěknou holku na pódiu. Vypadá to, že takhle k tomu přistupovali ARCH ENEMY a splnilo to přesně svůj účel. Drobnost, že ta ženská neumí zpívat, se pak zamaskovala growlingem a řeklo se, že je to tak schválně :):)

U severských kapel člověk vážně mnohdy je rád, že moc neví o lidech, co tu hudbu vyráběj, hlavně dřív to tak bylo. To by člověk musel kategoricky zahodit třeba EMPEROR (Bard Eithun byl fakt zmrd, Samoth asi taky nic moc), DISSECTION ještě horší, o BURZUM se ani nebavíme. GORGOROTH nepíšu, ty nemá smysl poslouchat ani kdyby to byli hodní strýčkové. Fenriz se svým "norským árijským black metalem" taky nebyl vzor inteligence, ale ten z toho naštěstí vyrostl a veřejně to dal najevo.

KURT COBAIN měl nesporně charisma a navíc v dobu, kdy showbusiness někoho takovýho hledal. Svědčí o tom další a další Cobainové, co se vždycky jednou za čas objeví a vždycky mají u publika 14-25 obrovský úspěch - viz Márdi z Vypsané Fixy u nás. Český Cobain, nějakou dobu. Jinak hudbu NIRVANY považuju za přelomovou a zajímavou, ale kdyby vydávali další alba, postupně (asi velmi rychle) by to vyčpělo. Co měli říct, řekli.

Ještě jednou sorry, že se vykecávám já, chtěls odpověď Straye :):)

 

 

 

TOPlist