PRAŽŠTÍ KOMORNÍ SÓLISTÉ - Silvestr s PKS, Praha, kostel sv. Šimona a Judy, 31.prosince 2023

Další mimořádný koncert z cyklu vystoupení Pražských komorních sólistů (PKS). Už jde v podstatě o rutinu. Pokud si je vyrazíte poslechnout, odcházíte naplněni krásou – po okraj. Radek Baborák mě pomalu přesvědčuje o tom, že je stejně dobrý hornista jako dirigent. A vězte, že uvedeným srovnáním posouvám roli dirigenta na úroveň, na které se už moc hudebníků nepohybuje. Baborák od roku 2013 píše novou éru PKS a navazuje na nejlepší tradici souboru. Tvrdě pracuje. Utváří, tmelí a reprezentuje jeho současnou tvář i potenciál. Nabízí příběh nabitý pozitivní atmosférou. Zároveň si tím plní své umělecké i lidské sny, díky čemuž si posluchači mohou užít vytříbenou interpretaci známých i méně známých děl ze sféry vážné hudby. Stačí si jen koupit lístek a přijít. A tak jsem dorazil i 31.12.2023. Oslava příchodu nového roku za doprovodu špičkově interpretované hudby byla přirozenou a logickou volbou.

Do kostela svatého Šimona a Judy, jehož propůjčené prostory lze pro účely akcí pořádaných PKS označit za sídelní, jsem dorazil s mírným předstihem. Decentní obavy, že by hudbymilovné publikum mohlo dát přednost výletu třeba do Špindlerova mlýna, nebyly namístě: v předsálí se odehrával takřka nával. Nevím, zda bylo vyprodáno, ale kostel byl plný. Pakliže jsem tedy původně zamýšlel napsat pár řádků s cílem alespoň trošku přispět k propagaci české hudební školy, tak teď už chci jen upozornit na něco výjimečného, co by nemělo uniknout žádnému příznivci příjemných zvukových vibrací, ať už mezi své priority řadí jakýkoliv žánr. Jednoduše řečeno, hra, s jakou se může pochlubit PKS, má světové parametry, přičemž jazyk, kterým hovoří, je univerzální. Působení uvedeného ansámblu se přitom na Prahu rozhodně neomezuje. Spatříte-li proto někde ve svém okolí logo PKS, neváhejte, zapátrejte a vyrazte za hudbou. 

Na programu byla různorodá škála děl završená cyklem „Její vlast“ („Her Country“) z pera skladatelky a klavíristky Nikol Bókové, o které jsem tady už párkrát psal.:-) Tvorba premiérovaného cyklu se odvíjela od skladby složené na motivy Smetanovy symfonické básně „Vltava“ a představené u příležitosti posledního českého předsednictví Rady EU. Nečekal jsem sice pouhý, byť zdařilý cover ve stylu CULT OF FIRE (na EP „Čtvrtá symfonie oceli“), nicméně možnost, že by se Bóková odvážila ignorovat notoricky známé motivy, mi také nepřišla reálná. Vystoupení s podtitulem „Silvestr s PKS“ prostě slibovalo mnohé. Ale nepředbíhejme. Ještě než se budu věnovat vlastní produkci, rád bych v souvislosti s uvedeným podtitulem zdůraznil jednu důležitou věc. Přístup Baboráka je komplexní, hraničící s tzv. Gesamtkunstwerk. Zahrnuje v sobě tudíž řadu uměleckých aspektů, přesněji řečeno podob krásy. Zpravidla velmi pestrý program takřka vybízí k úvahám o nesourodosti. Jenže chyba lávky, právě silná Baborákova vize, velice schopná režie a enormní nasazení i prožitek zúčastněných hudebníků dávají všemu pevnou, až euforicky působící jednotu. Ono „zase mě dostali“ jsem si mohl říci zatím pokaždé. Člověk se baví a současně dostává mocnou, téměř návykovou duchovní výslužku, se kterou v pohodě vyžije do další akce. Přispívají k tomu i zdánlivé maličkosti jako originální výtvarné zpracování tištěného programu, v němž je mimo jiné vždy plasticky rozvedeno zvolené zastřešující téma a vysvětlena jeho spojitost s nastudovaným repertoárem. Jednota úžasné hudby, inspirovaného obrazu a obsažného slova přitom působí jakoby v druhém plánu, ale o to mocněji a po nezvykle dlouhou dobu. O umocnění plynoucím ze specifického prostředí, v němž se vše odehrává, nemluvě.

Úvod večera měl barokně-světský ráz. Bach se poslouchá sám, i když zůstanete na povrchu, což může svádět k ukvapeným závěrům o snadné interpretaci; opak je pravdou. Ve skutečnosti jde vždy o výzvu, které PKS dostáli se ctí. Provedení „třetího Braniborského koncertu“ bylo prodchnuto lehkostí, šarmem a znělým cembalem, radost poslouchat. V podobném duchu se nesl i Paganiniho atyp – „Concertino pro lesní roh, fagot a smyčce“. Přidaná hodnota sólového dua Baborák/Špačková (fagot) byla ovšem obrovská. Publikum tudíž propadlo slavnostnějšímu a méně závažnému konceptu večera již záhy. Coplandova „country“ miniatura „Rodeo pro smyčce“ šla v tomto směru ještě dál. Zpátečku nezařadili ani „Chasidské písně“ Lva Kogana. Nálada se ovšem proměnila. Šlo o zábavu na jiný způsob. Židovský smutek i smích rezonovaly v podání mistrů svého řemesla opravdu silně. Suverénnímu Baborákovi, stíhajícímu dirigovat a současně hrát jako pár vyvolených, zdatně sekundoval vynikající basklarinetista. Další vrchol. Efekt „bezděčně otevřených úst“ pak nastoupil s posledními tóny „Threnody pro klavír a smyčcový orchestr“ houslisty a začínajícího skladatele Matteo Hagera. Žalozpěv věnovaný všem obětem války na Ukrajině mě dostal. Sólový part nenápadné, ale o to závažnější skladby provedl sám autor za citlivého doprovodu klavíru Nikol Bokové. Matteo je Čechoameričan narozený v Praze, obrovský talent a nově také stálý člen PKS, což zmiňuji především pro dokreslení úrovně souboru a jeho stěžejní, smyčcové sekce. Dalo by se říci, že Baborák, jako dramaturg, všechny přítomné po rozehřátí vystavil ledové lázni. I když ve své další roli – decentního konferenciéra – před něčím takovým předem varoval, efekt byl alespoň v mém případě zdrcující. Ano, někde tam stále je a číhá, ono nepříjemné vědomí toho, že existuje velké lidsky nelidské zlo, které bytostná krása hudby nezajímá, jakkoli my samotní jsme do ní zcela ponoření. Čas na odlehčení. O závěr první části se postaralo brilantní provedení „Rumunských lidových tanců“ od Bély Bartóka. Málem bych zapomněl, do programu byl též zařazen křest nové nahrávky PKS, první z aktuální éry souboru. Jde o živý záznam jednoho z nedávných koncertů, o jehož realizaci se postarali perfekcionisté z vydavatelství Soleil et Pluie.

Jak už jsem naznačil výše, popsanou kosmopolitní část programu doplnila svým novým dílem Nikol Bóková. „Její vlast“ na mě zapůsobila hned napoprvé mocně, popravdě o dost víc, než jsem čekal a nečekal jsem zrovna pražské turistické číslo ve stylu nějakého best of „aus Moldau“. Přiznávám, že jsem záměr autorky neodhadl, namísto očekávaných, zdařile parafrázovaných fragmentů z nejznámějších motivů ze Smetanovy „Mé vlasti“ totiž zazněla úplně jiná kvalita. Obě díla, pokud už je stavím vedle sebe, spojoval jednak vlastenecký apel, jednak neutuchající proud strhujících melodických nápadů, který však nově vyústil do velmi závažné kantátové formy, v níž svým altem zazářila Bella Adamová. Ano, několik známých motivů se využilo, ale celek vyzníval odlišně a současně dost sebevědomě. V prvé řadě šlo o uchopení mocné ideje a její zpracování svérázným hudebním rukopisem, přístupným širšímu spektru posluchačů. Ono přivlastňovací zájmeno „Její“ si momentálně netroufám definovat ani blíže popisovat, každopádně si ho tučně podtrhněte a doplňte spojením „po svém“. Dominovala mu každopádně ženskost a silná osobnost, nezapomínající na perkuse.:-) Skromnější komorní pojetí premiérovaného díla přitom plně vyvažovala instrumentální brilance, korunovaná výkonem Baboráka s Bókovou. Oba hráli neuvěřitelně, s plným pochopením pro (orchestr/klavír) toho druhého. V podstatě jsem nevěděl, co mám poslouchat dřív, záchytné body představovaly jen občasné glassovské mezihry. K nástupu „husí kůže“ docházelo opakovaně. Musím, musím slyšet vše znovu! Dříve nebo později stoprocentně nějaká nahrávka vyjde. Doufám, že něco takového už je naplánované, v opačném případě se dalo postupovat cestou novoročního předsevzetí, ke kterému dala nadšená reakce publika citelný impulz. Zkrátka, zase mě dostali...

04.01.2024	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz