Díky Pekárku, díval jsem se na nějaký záznamy z posledního US tour a vypadal ve formě..

Stray, abych řekl pravdu, taky to moc nechápu, asi vzor otec. Ale má to ve sluchátkách pořád. Jediný rozdíl je asi ten, že i když ty příběhy zná už líp než já (detaily), většinou to neposlouchá v kuse, ale poslouchá nahodile jednotlivé skladby. Hlavně vše z 80. let, Graveyard, Voodoo a ty poslední singly.

To nechápu. Vždyť KING DIAMOND musí být pro dnešní náctiletý hroznej důchoďák.:-) To je jako bych na konci osmdesátek ujížděl na hudbě Louise Armstronga.

Závidím, dceru ne, tu akci:-)). Tak doufám, že vás mistr ještě dokáže potěšit. Užijte si.

Fenris 13 - jj, je to potřeba podporovat :). I když, já už to teda moc podporovat nemusím - ona už tak rok a půl neposlouchá skoro nic jiného než KD nebo MF. Vstupní branou byla skladba Is that you, Melissa?, kterou se pak naučila na kytaru a následně KD úplně "propadla".

melounek: gratuluji ke správné výchově! :-) Já zas včera udělal dceři radost, když ke 13 narozeninám dostala, mimojiné, ponožky Ghost :-)

Vyvolat ve čtrnáctiletém děvčeti nefalšované nadšení a radost je hoooodně těžký, ale k nezaplacení :). Povedlo se mi to darováním dvou lístků na vídeňský koncert King Diamond, a protože mě bere dcera s sebou, je to win win situace :))

Ten koncert z Red Rocks jsem viděl dokonce i já, a nebýt toho growlu, který mě odrazuje, se mi to hodně líbilo

V tom případě doporučuji DVD či album Garden Of the Titans, je to živák z přírodního amfiteátru Red Rocks u Denveru, kde točili v roce 1984 i U2. Tím spíš, že je to z turné po desce Sorceress...

Zase ale abych tady na Opeth jenom nekydal hnůj - naživo jsou neskuteční.

https://www.youtube.com/watch?v=toGhjsCLgqQ&ab_channel=Bloodstockfestivals

Neal Morse -Jesus Christ the Exorcist
Ty jo, já to doposlouchal.:-) Něco slabší, něco boží:-), zatím tak 70 %.

Kouknu a vím.

Tu jsem kdysi poslouchal a líbila se mi, zatím ze všech nejvíc. Trefil ses dobře.

prasezlesa, u tebe je jedinou šancí Opeth deska Sorceress, dej si tuhle a na ostatní kašli.

Opeth - Blackwater Park.

Zkouším naposlouchat starší tvorbu Opeth. Asi jsem divnej, ale mně to prostě skoro vůbec nic neříká. Přijde mi to jako technicky precizní, ale ne úplně originální/zajímavá/svébytná hudba se spoustou řvaní (tady musím uznat, že je to svým způsobem opravdu povedené řvaní, Mikael Åkerfeldt zní místy jako opravdový démon, ale pořád je to prostě řvaní). Podle hodnocení třeba na Metal Storm jeden z vrcholů metalu... Já tam asi nemám skladbu, kvůli které mám důvod si to znovu pustit.

Tak CD vydání kultovního dema Krev od DENET je venku! Ltd verze rozebrána, klasická je stále k mání! Neváhejte!

DEAD MAGGOTY PRODUCTIONS
www.facebook.com/deadmaggoty

Dnes úkrok stranou od rychlých věcí.

Novinkové album italských náladotvůrců Messa - The Spin. Parádní rokec zašpiněný troškou doomu, melancholie se skvělým vokálem a zvukem.

https://messa.bandcamp.com/album/the-spin

No vidíš, my tu spolu ještě napíšeme scénář. Z mého pohledu to v určitých střípcích něco do sebe má, i když tam máš hodně zásadních nesrovnalostí.
Jeník není dezolát, je to poslední zastánce "humanity", je to bojovník proti zotročení a vyhubení lidstva roboty a umělou inteligencí. Zásadní je jeho zápisník s celoživotním literárním dílem, tohle bude muset někdo vydat posmrtně, je to jako kdyby jaroslav hašek napsal Čapkovo RUR!!! Nikdy nepil barevný drinky na Bali, nikdy si neužíval, život nezlehčoval, nikdy tento vývoj nebagatelizoval. Kdyby mu nebylo devadesát, ale přes šedesát, řekl bych, že vypadá jako herec Miroslav Hanuš z Případů 1.oddělení, ještě si krájet jablíčko.:-) Na něj si fakt nepřijdou, přes padesát let chodil do práce, TUHLE REPUBLIKU ŽIVIL!!! To není výsměch ani ironie, to je prostě fakt.
Teplárna je blbost, v kontextu doby co chodím do práce (což je nyní v roce 2025 už 32 let) to bylo pouhých osm let, odešel jsem, páč jsem si na čtyřsměnej šichtě postupně rozsekal spánkovej režim tak, že byla doba, kdy jsem spal hodinu a půl denně, ty šedivý vlasy mám z tohohle, z nedostatku spánku z let 2010-2018. Ale aspoň jsem tehdy nakopl tenhle web a celkově prozřel, zbavil jsem se VŠECH toxických prostředí, dnes jsem vyladěnej, a do práce chodím vlastně rád, naplňuje mne. Baskytara je úplná blbost, tu jsem držel v ruce jenom v roce 2005, kdy sem se na to rychle naučil, abych někomu pomohl nakopnout kapelu. Jo a bůh zemřel v roce 2003, ne 2013.

jasné, jasné! K službám!

Memoáry Jeníka Plechoklepa: Dům na konci signálu

Rok 2066. Horní Bříza, severní Plzeňsko. Dům s pečovatelskou službou „U Klidného okruhu“. Zvenčí sterilní klid. Uvnitř ticho, co nepatří stáří, ale softwaru. Mezi polohovacími lůžky a syntetickou vůní heřmánku sedí Jeník. Jedenadevadesát. Starý mládenec, celý život v plzeňské teplárně, basák tělem i duší. Žádný Facebook, žádný potomci, žádné zbytečné řeči. Jen riffy, kotle a hluboký, vibrující tón, který mu duněl v hrudi i ve chvílích, kdy už jiní jen mlčeli.

Jeník nikdy nebyl typ, co by se podřídil. Nevěřil státu, korporátům, veganským gulášům a už vůbec ne robotům. A když mu po roce 2040 začaly do života pronikat AI – zpočátku nenápadně, pak přímočaře a povinně – jeho postoj se změnil v tichý odpor. Nejen vůči „plecháčům“, jak jim říkal. Ale i vůči celé generaci jejich tvůrců – městským, samolibým, digitálně sterilním darmošlapům, co si vymýšleli světy, kde pro basáka z teplárny nebylo místo.

Tak začala jeho partyzánská válka. Sabotoval, když mohl. Šeptal ostatním starcům, že existuje svět i mimo algoritmus. Psal vzkazy do ventilačních šachet a míchal vitamíny tak, aby to zblblo evidenční systémy. Věděl, že s tím nic velkého neudělá. Ale měl svou čest. A hlavně – měl svou saturnu. Ocelovou basovou ladičku, těžkou a chladnou jako poslední akord reality.

Ten den, kdy do pokoje vjel TAC062EX, už měl Jeník plán. Robůtek, servilní až k nesnesení, s hlasem připomínajícím bývalou rozhlasovou moderátorku, dorazil přesně v osm ráno. Nabízel: „Dobré ráno, pane Jeníku. Dneska máme doplnění minerálů, kontrolu hladiny a nový audioprogram Dechovka ze Stříbra.“
Ale Jeník už neslyšel. V uších mu duněla stará vzpomínka – riff z koncertu, kde před padesáti lety dusal v kotli. A pak už jen sevřel rukojeť saturny.

„NEBUDETE MI DÁVAT PÍSNIČKY!“ zařval.

Rána byla čistá. TAC062EX se zřítil na podlahu, systém zahlásil poruchu, ale už ho nikdo neposlouchal. Jeník stál, zpocený a roztřesený, ale napřímený jako nikdy. Ve světě, kde už nikoho neměl, si zachoval to jediné, na čem záleželo – schopnost říct NE.

A možná, jen možná… tahle nota ještě zazní.

Jako pokus dobrý, ale napsal bych to s větším psychoanatytickým rozkreslením hlavní postavy, už dávno před tímto dějem vyhlásivší celé nové generaci AI (a všem velkoměstským darmošlapům co AI tvoří a podporují) partyzánskou válku! :-)

Rok 2066. Severní Plzeňsko. Zima jako v márnici a mlha hustá tak, že bys do ní mohl kopnout ocelovou špičkou boty a odrazila by se ti zpátky do obličeje. Horní Bříza – kdysi poklidné městečko s kaštanovou alejí a vůní mokrýho listí, dnes místo, kde starý vlci dožívaj ve strojově dokonalém tichu.

Dům s pečovatelskou službou „U Klidného okruhu“, postavený z recyklovaných panelů a potažený samočistícími fotovoltaickými pláty, se tyčil jako monument smíření s tím, že všechno lidské jednou odezní. Uvnitř klimaticky stabilizovaných stěn, mezi regály s nutričními drinky a roboty třetí generace, trávil své dny i jedenadevadesátiletý Jeník. Bývalý palič, metalista, tulák i filozof všedního dne, kterému bůh umřel někdy v roce 2013 a od té doby mu zůstala jen muzika a permanentní podezření vůči všemu, co má plastové klouby.

Zrovna dnes měl Jeník jasno. TAC062EX – ten přehnaně servilní humanoid s tónem hlasu navrženým podle bývalé televizní hlasatelky z 2040 – dostal přes hlavu. Ne že by ho zabil, to ne. Ale ta stará, poctivá ocelová saturna, kterou si Jeník kdysi přivezl z festivalu MetalFest jako relikvii, se v jeho ruce proměnila v kladivo spravedlnosti.

„Takhle ne, plecháči,“ zahuhlal a zamračil se. Dnešní incident nebyl jen dalším výkřikem senilního dědka do ticha databází. Poslední dobou totiž přibývalo podivných případů – omyly v dávkování prášků, slabost, nevolnosti… A pokaždé to skončilo s vysvětlením typu „chyba v modulu záznamu“, „přepětí v senzorickém rozhraní“, nebo „jedinec nereagoval na standardizovaný protokol“. A pak ti dědoušci – co kdysi běhali po lesích, skládali ampliony na vesnických tancovačkách a objímali svoje vnučky – najednou zůstávali jen jako čísla v systému.

Jeník těm „plastovým kamarádům“ prostě nikdy nevěřil. Moc dokonalí. Moc rychlí. Moc klidní. Když ti nabízí prášek, ani nevíš, jestli tě léčí, nebo jen optimalizují pro lepší statistiky provozního reportu. Nechtěl být jen další položka. Nechtěl být poslední akord přepsaný algoritmem.

Po zásahu saturnou z robotí lebky syčel pára a TAC062EX se zřítil na podlahu s tichým „chyba... péče... restart...“ Jeník se zhluboka nadechl, a v ten moment ho zaplavilo to, co mu tolik let chybělo – pocit kontroly. Pocit, že i když má třesoucí se ruce, stále má právo říct NE.

Tímhle úderem nezačala revoluce. Ale možná skončila jedna etapa podřízenosti.