Last Hardrock Outsider


Vložit příspěvek
Jméno


Text příspěvku



 


 

spajk
25.08.2020 19:20

Pročítám stránky Jima Vallanceho a narazil jsem na docela relevatní situaci, dle které se jmenuje celá deska i název dílů tohoto profilu.
Citace:
Joey had recently moved to the Bahamas from his native Sweden. I asked him what it was like living in ' paradise'full-time. Joey told me that, in the beginning, he enjoyed the sandy beaches and constant warm, sunny weather -- but after a month or two the novelty wore off and he started to miss everything Swedish: the food, the weather, the architecture, his family.

I wasnt surprised when I heard he d named the next Europe album Prisoners In Paradise.

Je to sranda, číst si jenom ty názvy profilů, mnohdy dost nevšední a přiřazovat si je v hlavě a zkoušet najít stejnou myšlenku s autorem a plně pochopit smysl. Zatim vedou Songy z krajiny opuštěných kolejí.
Samozřejmě se mi hned vybaví ten obal desky a nazev a klip titulniho songu, ale mnohem víc mě baví představa doslovného vyznamu sloganu. Vidím tu opuštěnou kolej, hustě zarostlou bodláčím a opodál stojí kapela hrající Electric Love. Kamera to zabírá ze žabí perspektivy a krásné jsou vidět poletující chomáče suché trávy.....

 

Imothep
30.06.2016 17:24

no myslim, ze je jasny, ktery dve CDcka vytahnu na zitrejsi poslech :o)

 

Bluejamie65
30.06.2016 14:10

uf chyba místo Out of this World a Prisoners in Paradise jsem dvakrát dal název Prisoners in Paradise...

 

Bluejamie65
30.06.2016 14:01

Já mám Prisoners in Paradise velmi velmi rád a dalo by se říct, že některý věci na něm považuju za naprosto jedinečný, mlaskal jsem nad tím, že Tempest dostal víc prostoru tak mi tolik nevadila změna kytaristy, ten trik s prozrazením refrénu ještě dřív než písnička začne u Supersticious, nebo opět jen na Tempestově hlase založené Tomorrow, postupná gradace u Open your heart, dialog vokálu a sóla v Let the good times of rock,... a tak se dá pokračovat dál a dál, prostě chytala mě do svých tlap skoro každá věc na albu. Měl jsem tehdy pocit, že se sice při nahrávání přiblížili zvuku Triumph - Sport of Kings - např. v More then meets the eye, ale celé to bylo uděláno tak šikovně, že z toho prostě nešlo nemít radost. A vzhledem k tomu, že jsem se držel toho, že mě už předtím třikrát potěšili a ani jednou nezklamali tak jsem okamžitě běžel koupit, když v kapse zachrastily prašule. U Prisoners in Paradise mě hodně (jakkoliv se tomu bráním zubynehty) ovlivnila kritika, ale dost jinak než byste asi čekali. Jak jsem uslyšel první tóny All or Nothing nebo závěrečnou Girl from Lebanon už mi srdce bilo na poplach a říkal jsem si, dobrá - mně se to líbí, ale každej, kdo doopravdy cítí blues, vás za to sežere. Celkově mám album opět hodně rád, řada písniček se opět přibližuje Triumphální náladě a některý hrátky s vokály a gradací opravdu připomínají What rules my heart, Hooked on you nebo Take a stand, tzn. Plave se tu opět v různých směrech od hard rocku k aor a dokonce k "semi" blues, a všechen ten pohyb je dodnes radost poslouchat, pro mě to album nestárne:-)

 

Stray
30.06.2016 10:35

Důvodem proč jsem "Prisoners In Paradise" v době vzniku moc nepobíral nebyl nějakej grunge, pokud si dobře pamatuju, deska vyšla pár měsíců před celosvětovým boomem grunge, kterej rockoví fanoušci začali pociťovat až někdy kolem vánoc 1991. Důvodem bylo prostě mé tehdejší nastavení na tvrdší hudbu, než jakou hráli EUROPE a když tam nebyla ta jednoznačně nápadná melodika z "The Final Countdown", tak jsem tehdy neměl trpělivost. V roce 1991 mě podobnej hard rock přišel jako nuda.:-)

 

Imothep
30.06.2016 09:36

Jen pro doplneni, v prvnim dile zaznelo, ze John Norum byl mimo svych solovych aktivit take soucast solove kapely Dona Dokkena na zacatku 90tych let.Byl ale take soucast samotnych Dokken, se kterymi nahral desku Long Way Home a odjel I turne. Byl jsem na koncerte ve Vidni a byla to velka parade(basa Bary Sparks).Jinak paradni serial, skoda, ze tak kratkej. V podstate se vsim souhlas s tim, ze ja osobne jsem dva nasledovniky Final Countdown(a zvlast Prisoners) docenil uz I v dobe vzniku. Me se totiz grunge v dobe rozpuku tezce pricil(byla to I doba, kdy jsem zacinal sam hrat a stylem I vkusem jsem byl proste jinde), docenil jsem ho az pozdeji. I kdyz v tomto pripade se asi o doceneni neda mluvit, protoze v podstate jedinou kapelou, kterou mam opravdu rad je Alice in Chains(puvodni) a ti vlastne nikdy nepredstavovali typicky grunge, pouze meli tu "smulu", ze jsou ze Seattle.

 


 

 

 

 

TOPlist