Last Hardrock Outsider

EUROPE - Vězňové ráje (1987-1992) 2/3

Od roku 1986 platili EUROPE za naprosté superhvězdy hudebního mainstreamu a nevyhýbal se jich onen pověstný humbuk, který byl s podobným úspěchem spjatý. Pamatuji si matně, že na konci osmdesátých let snad nevyšlo jediné číslo časopisu pro teenagery, ve kterém by chyběla fotka této vlasaté usmívající se kapely. Jenže dostat se na vrchol je jedna věc a udržet se na něm, platí za věc zcela jinou, dost možná o hodně složitější, a tak kvintet z dnešního pohledu vnímá tento čas jako uvěznění v osidlech záludného show byznysu, kdy byli muzikanti prakticky režírováni celou řadou figur v pozadí a jejich hudební tužby byly dost pravděpodobně posouvány někam, kde možná ani neměly být. Přestože dvě alba z konce osmdesátých a začátku devadesátých let jsou muzikantsky kvalitní, kapela si za nimi dnes ani moc nestojí, což je vlastně škoda, jde o výpověď dané doby a tyto vyšperkované práce mnohé prozrazují o situaci uvnitř talentovaného souboru, který byl čím dál víc tlačen do bezproblémového pop-rocku a stejně tak intenzivně osočován kritikou z komerce, podbízivosti a bezuzdné prodejnosti. Zde je druhé povídání o nahrávkách, které jsem vlastně i já dlouhou dobu podceňoval, zbytečně.



„Out Of This World“ (1988)


V té době již měli EUROPE pozici jedněch z největších hudebních hvězd na evropském trhu, čemuž se rozhodně přizpůsobil i dalece největší finanční rozpočet na nahrávání, které tentokrát probíhalo v londýnských studiích Olympic a Townhouse Audios za asistence Američana a specialisty na bombastické AOR produkce osmdesátých let Rona Nevisona. Po odježdění nekonečných šňůr na podporu „The Final Countdown“ vězel před kapelou úkol prakticky neuskutečnitelný, a sice vyrovnat se úspěchu předcházejícího díla. Dnes již dobře víme, že to bylo prakticky nemožné, nicméně album si vedlo vcelku dobře a jeden milión prodaných kusů značí dodnes druhý nejúspěšnější počin EUROPE v jejich historii. Osobně si myslím, že přestože skladby na „Out Of This World“ neměly onu lehkost a hitovost předchůdce, a vlastně ani dravost „Wings Of Tomorrow“, šlo o velmi slibnou desku dobového AOR, kterou charakterizuje vynikající studiová práce a zvuk, ten by vlastně mohlo Švédům 99% tehdejších kapel pouze závidět. Kytarista Kee Marcello už se s ostatními sžíval a dokonce v některých skladbách přispěl nějakým tím autorským motivem, jeho sóla nepostrádala osobitost a řekl bych, že si i více hodila k nové popovější tváři EUROPE. Album odpovídalo módě dané doby a bylo vypiplané k dokonalosti, byť mezi dvanácti songy nalezneme i nějaká slabší místa. V té době však Epic/ CBS kapelu tlačilo, jak se jen dalo, ve snaze vyždímat z úspěchu „The Final Countdown“ maximum, a tak je deska možná o dost jemnější, než by byla v kterékoliv jiné době a za zcela jiné situace. Pětadvacetiletým hudebníkům nebylo v té době dáno bojovat více za své hudební vize, o čemž vypovídá i současný pohled všech členů této švédské kapely, ti označují období několika let po průlomu za skladatelsky nejkomplikovanější a to díky mantinelům, jaké okolo kapely ze zlatých desek vystavělo právě vydavatelství. Řemeslně skvělá práce, skladatelsky však oproti dvěma předchůdcům o něco slabší, i když jak se to vezme. Album vešlo ve známost zejména díky singlům jako „Superstitious“, „Let The Good Times Rock“ nebo „More Than Meets The Eye“. Na albu byla znovu nahrána fantastická balada „Open Your Eyes“ z alba „Wings Of Tomorrow“, nutno však dodat, že nová verze postrádala onen temně drásavý esprit a naléhavost originálu a byla uzpůsobena více americkému vkusu. Desku jsem plně docenil až v posledních deseti letech.

(80%)



„Prisoners In Paradise“ (1991)


Pestré a muzikantsky vymazlené album, které ze všeho nejvíc doplatilo na dobu, ve které vyšlo. Ráj opravdu nebyl vůbec špatný a EUROPE stále více potvrzovali, že nejsou jen rychle vykvašenou kapelou prezentující se prostřednictvím několika profláklých hitíků. Kritika ji však bůhví z jakého důvodu poflusala, a tak z počátku velmi ambiciózní projekt nakonec bohužel vyšuměl, i já však bohužel nalétl, takže jsem desku dlouho přehlížel a nedával jí šanci, nicméně zpětně je třeba říct, že svoje nezpochybnitelné kvality má a kapelu ukazuje v mnohem serióznější, muzikantsky dospělé poloze. Jde o materiál, který však přežil se ctí až do dnešní doby. Původním záměrem bylo více cílit na americké publikum, ale jak jistě víme, za velkou louží už měli v roce 1991 úplně jiné starosti. Z původního záměru obsadit do role producenta Boba Rocka sešlo, protože zmíněný studiový expert byl na sedm měsíců zabrán METALLICOU, takže se Joey Tempest a spol. spokojili s prací Beau Hilla, profíka, který vešel ve známost prací s mnoha kapelami americké glam-metalové a AOR scény jako např. RATT. Nahrávalo se ve studiích kalifornském Burbanku a šlo o zcela poslední album pro kolos Epic/ CBS, kteří s EUROPE rozvázali v roce 1992 smlouvu. Nahrávka působí o něco američtěji, dřevněji a přirozeněji než dvě předchozí, takže lze vystopovat i lehké názvuky a vlivy zaoceánských písňových tradic a blues, i když jde pouze o decentní koření umocňující nádech zdejších písní. Jde o poctivou a pestrou rockovou desku, které dominují vypalovačky „All Or Nothing“, „Halfway To Heaven“, balada „I ´ll Cry For You“ a majestátně vystavěná AOR pecka s kytarovým dováděním nad vlnami Michaeliho kláves „Girl From Lebanon“, nebo také ještě znamenitý titulní kousek „Prisoners In Paradise“. Jde o poslední předrozpadové dílo a rovněž poslední nahrávku EUROPE, na které je slyšet kytara Kee Marcella. Švédové desku koncertně propagovali po obou březích Atlantiku a jako předkapelu angažovali německé rockery PINK CREAM 69, v únoru roku 1992 dokonce vystoupili poprvé i v Praze. Stalo se tak jen několik měsíců před tím, než muzikanti oznámili rozpad a ukončili tak činnost pod značkou EUROPE na dlouhých dvanáct let, čemuž předcházel ještě výběr největších hitů.

(80%)


Joey Tempest se stejně jako třeba John Norum věnoval vlastním sólovým projektům a nakonec se mu během let 1995-2002 podařilo zhotovit hned tři sympatické nahrávky, kde odkryl své poněkud jiné hudební chutě a držel se mnohem více písničkářské formy a tradic spjatých s americkým folkem, country a blues. Zbytek kapely účinkoval celá devadesátá léta jako studioví hudebníci nebo nájemní hráči různých jiných projektů a kapel, nejznámější je zřejmě hostování trojice Levén/ Haugland/ Michaeli na albu Glenna Hughese, legendárního britského baskytaristy a zpěváka oblibujícího vlivy soulu a funky v rockovém podloží, spjatého jeden čas také s DEEP PURPLE nebo dokonce s BLACK SABBATH.


30.06.2016Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
30.06.2016 17:24

no myslim, ze je jasny, ktery dve CDcka vytahnu na zitrejsi poslech :o)

 

Bluejamie65
30.06.2016 14:10

uf chyba místo Out of this World a Prisoners in Paradise jsem dvakrát dal název Prisoners in Paradise...

 

Bluejamie65
30.06.2016 14:01

Já mám Prisoners in Paradise velmi velmi rád a dalo by se říct, že některý věci na něm považuju za naprosto jedinečný, mlaskal jsem nad tím, že Tempest dostal víc prostoru tak mi tolik nevadila změna kytaristy, ten trik s prozrazením refrénu ještě dřív než písnička začne u Supersticious, nebo opět jen na Tempestově hlase založené Tomorrow, postupná gradace u Open your heart, dialog vokálu a sóla v Let the good times of rock,... a tak se dá pokračovat dál a dál, prostě chytala mě do svých tlap skoro každá věc na albu. Měl jsem tehdy pocit, že se sice při nahrávání přiblížili zvuku Triumph - Sport of Kings - např. v More then meets the eye, ale celé to bylo uděláno tak šikovně, že z toho prostě nešlo nemít radost. A vzhledem k tomu, že jsem se držel toho, že mě už předtím třikrát potěšili a ani jednou nezklamali tak jsem okamžitě běžel koupit, když v kapse zachrastily prašule. U Prisoners in Paradise mě hodně (jakkoliv se tomu bráním zubynehty) ovlivnila kritika, ale dost jinak než byste asi čekali. Jak jsem uslyšel první tóny All or Nothing nebo závěrečnou Girl from Lebanon už mi srdce bilo na poplach a říkal jsem si, dobrá - mně se to líbí, ale každej, kdo doopravdy cítí blues, vás za to sežere. Celkově mám album opět hodně rád, řada písniček se opět přibližuje Triumphální náladě a některý hrátky s vokály a gradací opravdu připomínají What rules my heart, Hooked on you nebo Take a stand, tzn. Plave se tu opět v různých směrech od hard rocku k aor a dokonce k "semi" blues, a všechen ten pohyb je dodnes radost poslouchat, pro mě to album nestárne:-)

 

Stray
30.06.2016 10:35

Důvodem proč jsem "Prisoners In Paradise" v době vzniku moc nepobíral nebyl nějakej grunge, pokud si dobře pamatuju, deska vyšla pár měsíců před celosvětovým boomem grunge, kterej rockoví fanoušci začali pociťovat až někdy kolem vánoc 1991. Důvodem bylo prostě mé tehdejší nastavení na tvrdší hudbu, než jakou hráli EUROPE a když tam nebyla ta jednoznačně nápadná melodika z "The Final Countdown", tak jsem tehdy neměl trpělivost. V roce 1991 mě podobnej hard rock přišel jako nuda.:-)

 

Imothep
30.06.2016 09:36

Jen pro doplneni, v prvnim dile zaznelo, ze John Norum byl mimo svych solovych aktivit take soucast solove kapely Dona Dokkena na zacatku 90tych let.Byl ale take soucast samotnych Dokken, se kterymi nahral desku Long Way Home a odjel I turne. Byl jsem na koncerte ve Vidni a byla to velka parade(basa Bary Sparks).Jinak paradni serial, skoda, ze tak kratkej. V podstate se vsim souhlas s tim, ze ja osobne jsem dva nasledovniky Final Countdown(a zvlast Prisoners) docenil uz I v dobe vzniku. Me se totiz grunge v dobe rozpuku tezce pricil(byla to I doba, kdy jsem zacinal sam hrat a stylem I vkusem jsem byl proste jinde), docenil jsem ho az pozdeji. I kdyz v tomto pripade se asi o doceneni neda mluvit, protoze v podstate jedinou kapelou, kterou mam opravdu rad je Alice in Chains(puvodni) a ti vlastne nikdy nepredstavovali typicky grunge, pouze meli tu "smulu", ze jsou ze Seattle.