Někdy bývám stejně kritický k věci, které nakonec dám 70%, jako k té, která dostane 40% - záleží pouze na tom, co mám zrovna na srdci a potřebuju v textu zachytit. Kolikrát je formálně dobrá, avšak v konečném výsledku nudná věc, na kterou se člověk těší, a nakonec dá 60% , k čemuž buď nepotřebuje moc říkat, nebo jej to osobně zklamává a tu potřebu využije. Záleží na vztahu ke kapele, při menší zainteresovanosti tahá z rukávu kecy o "dobré řemeslné práci", ale vesměs to s ním vůbec nic nedělá. U větší zainteresovanosti do historie té kapely pak cítí potřebu se trochu vyplakat/vyvztekat z toho mírného zklamání. Třetí verze mírně nadprůměrné známky je třeba případ střetu s nějakým chlívem, na kterém se toho dá záporného najít víc, ale člověka to podvědomě nějak baví, takže nemůže jít pod 70%.

Spajk - tak třeba 30%. Prostě si byl docela hodně kritický a pak dáš 50%, což z mého pohledu je takové průměrné hodnocení. Ale asi to jen špatně chápu.

Když po sobě s odstupem dvou dnů tu krátkou recenzi čtu, dedukuji vážně nalazeného nerda se sklonem k jasnozřivosti a verbálnímu projevu Paula Atreida.:-) Za to zřejmě může TO KOŘENÍ!

Vymyslel jsem nový motto charakterizující desku:
Když chceš tvořit songy jako Ten Years Gone, ale vyleze ti z toho Smutná nevěsta...

Tome, jak to myslíš? Že jsem měl dát 20%? Tak třeba příště ;-)

Spajk - tož kritika docela dlouhá (ale věcná) a pak dáš 50%, a pak já, kterému ten album přijde jako snad jejich nejlepší a 60%? Něco je špatně ve státě Dánském. (a to nepochybuju, že ta špatnost je ve mě)

Ohromné zklamání!
Obzvláště po vynikajícím singlu Meeting the Master. Ten v kontextu alba zařazen na konec stopáže ztrácí na síle a jeho dopad je poloviční.
Věhlasný producent a Nashville zapůsobil na kapelu opačně, než všichni doufali. Zatímco taková Lost Highway od Bon Jovi působila jak politá živou vodu, tady nic. Nicota. Prázdno. Beznaděj.
Už druhý singl toto ukazoval, ale pořád jsem doufal. Marně. Minulá deska vykazovala příklon k mírné progresi a u některých pasáží si člověk s úsměvem na rtu vzpomněl na Rush. I zbytek alba reflektoval ty nejvyšší ambice, dělat složitější kompozice a kapela to uměla.
Starcatcher je prostý jakýchkoliv náznaků progresivního pojetí skladeb, zcela vymizely instrumentální pasáže a kytarové sólo aby člověk pohledal. Téměř pořád se zpívá a čeho je moc, toho je příliš a nebudete tomu věřit, poměrně brzy se mi přejedlo i zpěvákovo věhlasné jódlování.
Abych jen nehanil, z kapely cítím touhu skládat košaté velesongy ve stylu Ten Years Gone, ale bez pořádného nosného riffu se to celé sype jak domek z karet. Zbydou jen od nikud nikam vedoucí mírně zkreslené kytarové vyhrávky, nad kterými poletuje vokál. Trochu málo na kapelu chtící kráčet ve stopách těch nejlepších velikánů hard rocku.
Dynamika CD 3, vinyl 11
Tentokrát to na originál není.
50%

Terazky mi to právě hraje a na první dobrou se mi to asi líbí nejvíc ze všech jejich desek.

To jejich čerpání z odkazu jedné konkrétní kapely je někdy asi až moc přes čáru, proto jsem asi nikdy tuhle kapelu neměl mezi svými oblíbenými harcovníky, na druhou stranu si je občas poslechnu. I teď se mi třeba hodně líbí zvuk, má to slušnou atmošku, prostě mě to vůbec neuráží.

60% bych tomu dal bez mihnutí oka, uvidíme po pár posleších, možná to i trochu vyleze