Ten rozptyl je vždycky velkej - viz náhled lidí na Yeah! Yeah! Die! Die! .... od nekritického opěvování až po naprosté zhnusení. A obojí jsou to lidi, kteří WALTARI mají upřímně rádi. Jsem zvědav na reakce k Radium Round, protože to je ještě kontroverznější a pořád poměrně hodně známý album.

sicky: to je asi fakt otázka názoru, hudebního vkusu (já elektroniku v kombinaci s tvrdými kytarami hodně můžu) a taky nejspíš toho, jak kdo Waltari vnímá a kde má pocit, že je ta správná pozice téhle kapely.
Já je mám hrozně rád jako šaškující pošuky, kterým není žádný hudební směr svatý ( třeba období So Fine), ale jejich dospělejší a serióznejší experimentální polohu zvěčněnou na Space Avenue mám rád minimálně stejně, ne li víc. To album mi sedlo hudebně i zvukově, atmosférou, texty... a byl to taky vynikající neoficiální soundtrack k prvnímu Falloutu:-)
Je pravda, že lidí, kteří tohle album nepřijali / nepochopili bylo hodně. Možná i proto se Waltari na dalších albech pokorně vrátili k tradičnějšímu přístupu a zvuku.

Já bych ten útlum v kariéře viděl spíš v tom, že se změnila móda. Crossover přestal letět a protože v něm WALTARI zůstali, nebylo už pro ně místo na MTV a v mainstreamu. Navíc si udělali i tvůrčí pauzu, čímž se to zrychlilo.

Podle mě nejhorší album Waltari,kterým si de facto posrali kariéru. Po výborných albech Torcha, So Fine, Big Bang a povedené experimentální Symfonii vydali tuhle impotentní hrůzu, diky ktere je hodne lidi pak přestalo sledovat. Podle me to byl kalkul jit s dobou a živit se muzikou, doslo ale k nepochopení, kdo jsou vlastně jejich fanousci. Po case se opět zvedli a batocili opět dovry desky, ale navrat na puvodni pozice v popularitě se uz nikdy nekonal

Vysvětlení s tou elektronikou sedí a ten tvůj dovětek také - ach ta délka...

Taky něco spíchli s Lenkou Dusilovou. Kdysi. Já osobně se pořád divím, že Kärtsy dokáže i po těch letech vymýšlet tak dobrou hudbu. S tou elektronikou to bude možná tak, že u něj, byť je jí ve skladbě sebevíc, jde pořád o doprovodný prvek, který má spíš podpořit atmosféru než aby tam byl dominantní. Hodně jiných kapel si s elektronikou vůbec nedokáže poradit a tak tam nasadí nějaký hloupý tuc-tuc rytmus a k tomu tuc-tuc kytary. To u WALTARI takhle vůbec není, prostě tu svoji rytmiku nebo melodie udělá jinak zvukově ... pomocí computeru nebo keyboardu.

Jen jeden velký nedostatek u WALTARI - délka alb. Pokud to nejsou ta nejlepší, ta olbřími délka zabíjí atmosféru. Radši bych si kupoval nové album WALTARI co půl roku, než takhle strašně dlouhé pohromadě.

WALTARI = kult! Mě baví všechny desky. A divil jsem se sobě, jak je možné, že i když elektroniku nemusím, tady jsme to spolkl i s navijákem. Mám všechny desky a ty poslední si myslím musí člověk protočit vícekrát. Asi nejde po žádném umělci chtít, aby dělal tak přelomová alba když byl mladý a pak něco podobného, když je v druhé půli svého života. Mám pro Waltari a pro Kärtsyho slabost a on má rád Čechy (např.spolupráce s Wohnoutama).

Možná je to o zvyku, mě teda Get Stamped hodně baví. Následující Big Sleep a Let´s Puke Together ještě víc. Ale bacha na věc - od čtvrté skladby je to koncepční záležitost, velkoskladba City Shamaani, která není tak nepodobná právě Avenue. A k tomu na konci zas pár soliterních písniček, trochu slabších. Divnomix, ale já ho mám hodně rád.

Do Release Date jsem se snažil párkrát "zakousnout", ale vždycky jsem ho vyplivl už během "Get Stamped". S přehledem a veeeelikým náskokem nejblbější úvodní song alba v celé historii Waltari, neskutečně mě se.e :-)
You Are Waltari dám určitě šanci.

Recenze bude, o víkendu to spíchnu. Ty dvě doporučuju, jako fanoušek WALTARI bys měl být spokojen.

Ale já proti Piggy In The Middle v podstatě nic nemám. Je to taková vtipná a chytlavá kolotočárna. Kdyby se tohle hrálo na Matějské místo toho trotla Davida, možná bych se po čase zase zašel projet na lochnesce. Svůj účel na So Fine! Piggy plní skvěle. Cíleně si ji sice nepouštím, ale taky ji na albu nepřeskakuju. Uvedl jsem ji spíš jako určitý kontrast, protipól k tomu, co Waltari představovali v době vydání Space avenue. Na tom, že by podobná písnička na Space Avenoue působila jako pěst na oko, se asi shodnem, ne? :-)
Radium Round je vlastně poslední album z doby, kdy jsem Waltari bedlivě sledoval a kupoval si jejich alba. S jeho výrazně popovou polohou nemám vůbec problém, naopak mi ve své době hodně sedlo. Mám k němu dvě osobní konkrétní vzpomínky, ale to až v diskusi pod recenzí na album samotné. Snad bude ...?
K You Are Waltari se nedokážu fundovaně vyjádřit. Spolu s Release Date jsou to jediné dvě desky Waltari, které jsem ani pořádně neslyšel. Minuly mně, ani nevím proč. Přitom třeba Below Zero mám hodně rád a pouštím si ji celkem často.
Budu to asi muset napravit.

Páni, tolik podnětů - a skoro se všemi se ztotožňuju, tedy kromě "Piggy In The Middle", protože to je pro změnu moje srdcovka, i když se člověk musí samo přepnout do módu "Matějská pouť". Každej máme holt nějakej svůj totálně nesdělitejnej okamžik :):)

WALTARI tehdy byli asi opravdu na vrcholu popularity, protože další "Radium Round" už je první z těch alb, která znají už spíš jen fanoušci a obecná rocková veřejnost by spíš nevěděla. Já ji mám ale za sto, protože ... vysvětlím v recenzi!

K symfonii - ono je to na první pohled možná trochu nezřetelné, ale Kärtsy má obrovský talent i na klasickou muziku a některá čísla by se mohla klidně strčit na kompilaci klasických severských autorů někam vedle Sibelia nebo Edvarda Griega - s tím mimochodem na Yeah Yeah vidím několik styčných ploch, koneckonců jeho "Peer Gynt" je v podstatě současná hudba a pár metalových kapel se ho snažila předělat, většinou bohužel dost blbě a "křupansky" :):)

Tvorba po "Radium Round" je už spíš fanouškovská záležitost a desky jsou spíš soubory písniček, které čerpají z toho či z toho raného období WALTARI. Někdy se povedla hodně silná kolekce (Blood Sample), jindy je to trochu slabota (Rare Species), v jednotném duchu je to už spíš výjimečně - výborná Below Zero nebo Release Date, kterou právě dneska proháním hlavou a která se trochu blíží Yeah Yeah nebo Space Avenue, i když už není tolik sevřená. Ale Kärsty si tam zase hraje s vážnou hudbou a těma introvertníma melodiema, které jsou neskutečně silné.

Mimochodem - jak se koukáte na předposlední řadovku You Are Waltari? V recenzích ji většinou dost spláchli, ale já ji mám jako neskutečně silnou záležitost - supermelodická 12, orientem šmrncnutá Only The Truth, industriální Drag nebo Keep It Alive s tou Kärtsyho fistulí, nebo totální progresivní jízda Not Much To Touch You - no a samozřejmě český žvatlaný Televizor. Super!!

Jo a dííky za doplnění informace o tom, že Stars je coververze, to jsem vůbec netušil. Teď koukám, že to složil jakýsi finský písničkář Somerjoki a původně se to jmenuje Tahdet, tahdet. Takhle má vypadat coververze - původní písnička je jen inspirační zdroj a z Kärtsyho rukou to vylezlo jako úplně jiná skladba :)

Dalši legendárny album od Waltari.........toto už sú nekutočné spomienky na moju mladosť. Pamataám tie jazdy po meste a muzika na plne pecky.....toto všetko mi pripomína tento album......parada nostalgia jak sviňa

Parádní a naprosto trefná recenze! A rozhodně ne jen díky tomu, že v ní byla zmíněna moje maličkost :-) Původně jsem byl připravený napsat sem svůj oponentní druhý pohled, tak nějak automaticky už totiž očekávám, že tuhle desku lidi moc neberou, protože to nejsou ti "obvyklí" Waltari. DarthArt ale naštěstí vystihl podstatu a specifickou dehumanizovanou space atmosféru desky naprosto dokonale. Jsem rád, že ses do ní dokázal ponořit a naladit se na ni. Díky.

Moje první seznamování s touhle deskou v roce 97 bylo trochu ostýchavé. Po So Fine! a Big Bang jsem samozřejmě čekal další nálož šílených a zároveň excelentních nápadů ze všech možných zákoutí hudebního spektra. Tu trochu víc kytar, tam poněkud víc elektroniky, tady kapku víc "hobluj", tam trochu víc techna nebo europopových popěvků, ale obecně jsem byl připravený na určitou formuli (pravda, se skutečně velice širokými mantinely), podle které Waltari vařili už na předchozích deskách. Mohl mě samozřejmě varovat pološílený projekt Yeah! Yeah! a taky singl "Far Away" mnohé naznačoval, ale výsledný zvuk desky Space Avenue mě přesto hodně ale opravdu hodně zaskočil. Vzpomínám si, že ohlášená účast tehdejší producentské megastar Rhyse Fulbera (který se později tak výrazně podepsal třeba pod zvukem vynikajícího Symbol Of Life od Paradise Lost) ve mě nevzbudila kdovíjaké nadšení. S odstupem času jsem ale pochopil, jak obrovskou a neocenitelnou práci na desce odvedl. Space Avenue vdechl naprosto moderní a průrazný zvuk, který je překvapivě aktuální i po bezmála čtvrt století. Jsem přesvědčený, že bez něj by byl výsledek možná poloviční a dost možná by katastrofálně narazil na skaliska Kärtsyho velkých ambicí.

Ta zmiňovaná industriálně - postapokalyptická, místy až hororová atmosféra je všudypřítomná, nejen v hudební složce ale i v textech (You can act brave, but please don t try, or you ll get killed by the half dead mind...Look Out Tonite!) a pro fanoušky sci-fi a postapo tématiky (jako jsem třeba já!!) je to absolutní nirvána a pohlazení po duši. Z toho dokonalého spojení nejrůznějšími mašinkami šmrncnutých kytar (nutno říct, že hodně ostře naladěných, ne nadarmo se v recenzi objevuje jméno Fear Factory), melodií, které se často sebevědomě, ale naprosto jistě pohybují mezi durovými a mollovými partiemi, a tématických textů do dneška přechází mráz po zádech.
I když členové kapely vypadají v bookletu a na promo fotkách z té doby jako něco mezi uprchlými chovanci ústavu, komparzem k Mad Maxovi a hutníky vysokopecaři, jedná se podle mě o nejvážnější a nejserióznější desku v celé jejich diskografii. Tady pro žádné Piggy in the Middle rozhodně není místo!
Jako bylo řečeno v recenzi: asi nemá cenu vypichovat konkrétní skladby, album je silné hlavně jako celek. Singlová Far Away je ultimativní nesmrtelný koncertní hit, to samé se ale dá říct prakticky o všech položkách z tracklistu. O pochmurné Purify Yourself (Apocalyptica tam sedla jako prdel na hrnec), na první poslech rádoby rozjařené Stars (což je cover mimochodem), natlakované Prime Time, nářezové Main Stream nebo kvapíkové a poněkud chaoticky působící Look Out Tonite!. Za zmínku stojí rozhodně i závěrečná plíživá Mad Luxury s neskutečně mrazivou atmosférou. U té si vždycky vybavím Kingovu povídku Šroťák. Kdo zná, pochopí.

Zrovna v téhle době byli Waltari dle mého skromného soudu nejen na vrcholu svých kreativních sil, ale i na vrcholu popularity. Díky třem předchozím vynikajícím řadovkám a silně experimentálnímu a na polovinu devadesátek i celkem odvážnému projektu Yeah! Yeah! Die! Die!, o kterém se tehdy hodně psalo a mluvilo, o nich v té době musel slyšet snad každý, kdo se nějakým způsobem zajímal o tvrdě rockovou muziku.
Space Avenue byla dalším výrazným posunem v hudebním vývoji těchhle eklektických Finů. Ta deska je jiná než zbytek diskografie Waltari, ale to vůbec nevadí. Je excelentní. 10/10.

Krátká (relativně), leč úderná recenze. Tuto desku mám spojenou s dospíváním a připravila mi mnoho "nechci o tom mluvit" chvilek sebepoznání, kam se v dalším životě vrhnout - zda do víru punk-hardcore-metal-techno-crossover či jiných žánrů - prostě moje rozcestí. Každopádně moje přítomnost zde nasvědčuje o směru, který byl zvolen. Díky.