No je pravda, že jde spíše o profily, kde se shrnuje dění okolo kapely v určitém období, to nic ale nemění na tom, že se to docela číst dá, ne? :-)

Jen pro zajímavost... Skutečně tyto texty považujete za recenze?

Recenze Flick Of The Switch a Fly On The Wall už mám napsané, probíhá několikadenní proces odstátí a zrání, pak ty krabice zas vyndám na vzduch a začnu je ladit. Flick hodnotím prakticky stejně jako For Those, Fly o 10% dolu. Pro mne je nejhorší řadovou deskou AC/DC osmdesátých let Blown Up Your Video, tam je blbej zvuk.

Tuhle desku mám hodně rád. Pro mě je Highway to hell, Back in black, For those.. a Flick of the switch vyrovnaná řada desek, každá skvělá a každá dost jiná.Doufám, že bude recenze na Fly on the Wall, to mě zajímá, protože to je jediná deska AC/DC, které jsem nepřišel na chuť, hrozně mi tam vadí zvuk. Pořídil jsem si i remasterovanou verzi a je to stejné :), zvuk té desky je mi prostě nepříjemný. Docela rád bych ty písně slyšel, kdyby je AC/DC nahráli znovu, samy o sobě špatné nejsou. Myslím, že problém všech řadových desek od 90.let souvisí s masivním nástupem cd a možností nahrát více minut hudby, tím pádem se tam dostanou i věci, kt. by možná jinak nevyšly a většina kapel neodolá. Klasických cca 45min. bylo ideálních : )

Seriály od MF a CD je asi takovej rozdíl, jako když poslouchátu hudbu složenou počítačem a pak si pustíte koncert AC/DC

DarthArt: velká pravda, ten hair metalový seriál je naprosto skvělý, ojedinělý a unikátní. Tohle tady nikdo jiný neudělá (MF neberu v potaz). Kromě toho za zdejší top považuji Stouny, to bylo fantastické počtení a díky tomuto seriálu jsem jim přišel na chuť.

V případě AC/DC se můj pohled opravdu většinou shoduje s tím obecně vnímaným, protože tak to prostě je. Není tam moc prostoru pro jiné formy, spíš jde o nápady a drive toho kterého alba. Přemýšlím nad tím, kde se můj pohled na věc liší od toho všeobecného a můžu říct, že to je spíš u temnějších, metalovějších kapel - třeba PARADISE LOST maj pro mne nejsilnější období 1995-2005, což se úplně míjí s názory doommetalových srdcařů, za nejlepší desku MOONSPELL považuji s velkým náskokem Sin/Pecado, no a v případě DEEP PURPLE je mě mnohem bližší trojice Burn, Stormbringer a Come Taste The Band než nějakej metalistama vyzdvihovanej Perfect Strangers. U LED ZEPPELIN (mimochodem podle mne se mi seriál LZ povedl víc než AC/DC) to mám taky spíš podle všeobecného pohledu, i když vlastně - asi moc lidí nemá album III mezi nejlepšíma třema věcma od nich - já mám na stupních vítězů IV, II, III a až pak I a Graffitti.

Tak teď jsem pýchou vyrostl až do nebe. Za mě nejlepší seriál na CD je ten o MEGADETH - tam to bylo jak tornádo, jeden lepší díl než druhý. Samozřejmě v tom ale hraje roli kapela, o které se píše - když ji mám rád, čte se to samo, kdežto třeba glamrockový profily si rád přečtu, ale emoce tam logicky nejsou takový. I když například HANOI ROCKS mě jako příběh taky hodně bavily.

Mimochodem, ta Strayova postupná série o glam rocku je možná to nejcennější, co kdy stvořil, protože je naprosto orginální - jakkoli je AC/DC dobrej seriál, je to přece jen kapela, o který si můžeš přečíst různě na webu nebo v knížkách, ale glam rockový profily jsou naprosto ojedinělý. Až bude mít Stray pomník, bude to na něm zmíněný.

Hoši, mě tahle deska nebaví o nic míň než předchozí dvě. Dokonce se mi zdá, že se kapela snaží s Brianem vymýšlet trochu něco jiného, více akcentovat písničkovou formu a trochu potlačovat nážezové složky.
Zajímavé rozhodně je, že klasický Langeho rukopis jak ho známe z pozdějších desek Leppard, Adamse, Heart nebo Shanii Twain, vůbec neprosakuje na povrch. Kdybych nevěděl, že to produkoval on, nepoznám to. Veliký klad!
Tady a na minulé desce jsem si všiml, že pan Nesnesitelný zrzek z největší rokenrolové kapely na světě, musel AC/DC hojně poslouchat a nechal se Johnsonem řádně inspirovat.
A závěrem jedno povzdechnutí, které se váže k sériím o těchto provařených kapelách. Málokdy se stane, že se to odchýlí od všeobecně známého postoje jako např: Nejlepší desky jsou Highway To Hell a Back in Black a pak následoval sešup dolů, kterej byl přerušenej Razors Edge, kdy se kapela nadechla k defacto druhýmu vzepjetí a následující Ballbreaker byl zas o něco horší atd atd.
Vidím, že u Judas by ten prostor k rozdílnému vnímání desek asi byl větší, AC/DC to mají bohužel nalajnováno poměrně předvídatelně a ani tahle série nepřinesla moc rozdílných pohledů na jejich desky. Hlavně to zas neber Honzo jako nějakej útok, tak to prostě u těhle kapel chodí.
Jinak tvoje recenze jsou jedny z nejlepších, co jsem od tebe četl. Je hezký, že i po těch letech jako autor rosteš a o stagnaci nemůže být vůbec řeč.
AC/DC je zatím nejlepší seriál, co tu kdy byl. Hned po Queenech.

Kropis: v pohodě :-) Já to jen cítím jinak. Na Point of Entry JP zpomalili, spíše nasáli něco z riffů a atmosféry AC/DC, ale krom You say Yes tam neslyším slabší místo. Nekoukám na to optikou "čím větší kvapík, tím lepší písně", ale z dnešním odstupem. Rozhodně takto nevypadá materiál, který by tehdy cílil na US trh.

Mám Point i Defenders na LP v první verzi (žádný přiblblý remastery) a když je pustím po sobě, tak to dopadá pro Defenders celkem tragicky. Nacházejí se tam sice obecně známější fláky, ale co se týče směrování a naprosto otřesných, osmdesátkově sejmutých bicích, co zní jak automat bych spíše zde řekl, že začali důrazněji cílit na zámořské trhy.... Jen můj názor :-)

Jirka7200: Haha na point of entry náročnější songy. Tak tomu říkám vtip pane judassky pomstiteli.

neviem si predstaviť záver žiadneho koncertu ACDC bez úvodnej skladby tohto albumu a uz len tato skladba ho zaraďuje medzi klenoty “ v mojej “ vinylovej zbierke ... v ére Briana pre mňa 2. najlepší

V zásadě s tebou souhlasím, i když ta sinusoida hodnocení desek by byla u nás poněkud rozdílná, v případě Point of Entry dramaticky odlišná :-)

Já s Kropisem souhlasím v tom smyslu, že AC/DC i JUDAS PRIEST vydali svou do té doby nejúspěšnější desku, na kterou velmi brzy navázali deskou o dost méně nápadnou, je jedno co se poté dělo v jejich kariérách, oni ani AC/DC neměli každou desku stejnou. Pro mne je osobně Screaming For Vengeance lepší deskou než British Steel, Kdežto nic dalšího od AC/DC není lepší než Back In Black, ta křivka (v případě AC/DC) nebo vlnky (v případě JUDAS PRIEST) šly napříč osmdesátými roky u obou kapel jinak. Za mne AC/DC spíš klesající tendence For Those About To Rock a Flick Of The Switch jsou pro mne určitě o něco lepší desky než Fly On The Wall a Blown Up Your Video, naopak u JUDAS PRIEST po relativně slabé Point Of Entry následovaly dvě sakra silné Screaming For Vengeance a Defenders Of The Faith, pak přišli dvě spíš uhlazený chytlavý věci , ale spíš alba o formě Turbo a Ram it Down, no a v devadesátém u obou znovu výstřel na vrchol Painkiller a The Razor´s Edge, kvalitativně Painkiller je sice lepší, ALE co si tak pamatuju, neřekl bych, že se The Razor´s Edge prodávalo méně, naopak, byla to dost pravděpodobně nejprodávanější rocková deska roku 1990.

Já zas kategoricky a zásadně nesouhlasím s Kropisem. Ta podobnost British Steel 1980 a Point of entry 1981 je jen velmi zdánlivá a tyto desky jsou vším jiným, jen ne přes kopírák. Pokud by se rozpitvaly tyto alba skladbu po skladbě, výsledek by to zajisté potvrdil. Na British Steel je více prvoplánových hitů, na Point jsou zase náročnější songy, které vyjeví své kouzlo při opakovaném poslechu. Zrovna tak každá další deska JP do Painkiller je jiná, jak obsahově, tak zvukově.

Nejvíc souhlasím s Kropisem, dobrý příměr. AC/DC v dobách 1980/81 byli pořád mladou kapelou, kdežto MANOWAR se s devadesátými roky přesunuli mezi zasloužilce, co pojedou údržbu až do skonání věků. Překonat Back In Black asi není zas tak lehký, oni ho totiž nepřekonali s ani jednou deskou ani MANOWAR, AC/DC nahrávali ještě dlouho po tom uvěřitelný, opravdový, civilní desky, kdežto MANOWAR od poloviny devadesátek předstírali královský metalový cirkus, kterej nebyl ani nejlepší, ani nejneuvěřitelnější, dokonce nestačil ani na mnoho současníků. Nejslabší desky AC/DC jsou pro mne Stiff Upper Lip a Rock Or Bust.

S recenziou sa dá iba súhlasiť. Kým po vypočutí BIB si stieram z čela pot, po For Those si robím kávu, aby som náhodou nezaspal. Veľká škoda, ten kvalitný zošup je tu viac než citeľný a "Fuckin" trio For/Flick/Fly je pre mňa žiaľ to najhoršie v kariére "bleskov"...

No ale Judas nakonec "British Steel" překonali albem "Painkiller". AC/DC po "Back in Black" s ničím lepším nepřišli...

Kategoricky a zásadně nesouhlasím. :) Pokud hledáme paralely tak vidím jasně a zřetelně Judas Priest British Steel 1980 / Point of entry 1981. To je jak přes kopírák. Masivně kvalitní a úspěšná deska a pak rychle vydaný nášup, který je prostě slabší.

Hm nemyslím to vůbec urážlivě, ale v tom příběhu vidím paralelu s Manowar. Sice jsem je nikdy neposlouchal, ale respektuji jejich tvorbu v 80 letech. Jedno album lepší než druhé, obří koncerty a vrchol v podobě alba "Kings od Metal". Pak už jen stagnace, neustále vykrádání sebe sama a v případě Manowar i sebe parodie... AC/DC "Back in Black" taky nikdy nepřekonali, ač jejich pozdější tvorba vyloženě špatná není.