Last Hardrock Outsider

AC/DC - For Those About To Rock (We Salute You)

Na desce „For Those About To Rock (We Salute You)“ je poznat, že vznikala v období, kdy AC/DC s novým frontmanem měli za sebou velmi hektický, emotivně náročný, ale také velice úspěšný rok. Comeback s Brianem Johnsonem se zkrátka vyvedl, deska „Back In Black“ se neuvěřitelně chytla a oslovila mnohonásobně širší fanouškovskou obec než jakékoliv jiné rockové dílo vydané v té době. Koncertní šňůry trhaly rekordy návštěvnosti a AC/DC bylo rázem všude plno. Tvrdím, že kapela nebyla bezprostředně po těchto úspěších zkrátka nastavená na to přijít se srovnatelně výživnou porcí nových skladeb. Vnitřně a z logiky věci zkrátka Youngům scházel  hlad po tvorbě něčeho mimořádného, všechno okolo nejoblíbenějšího rockera světa Anguse Younga, po jeho životní sezóně, jelo jaksi samospádem, jako by té dřiny a nástrah bylo během uplynulých sezón nadbytek. AC/DC konečně stáli na vrcholu, zoceleni, ale skutečná míra entuziasmu a schopnost skládat další a další neotřelé songy se zkrátka naprogramovat nedá a to ani když máte v zádech producenta, jakým byl ve své době Robert John „Mutt“ Lange. Opětovně přítomný ve studiu, tentokrát mobilním, umístěném na okraji francouzské metropole, dělal vše pro to, aby předchozí majestátní dílo zopakoval.

 

Deska tedy vznikala v Paříži a sice bezprostředně po ukončení koncertů na podporu alba „Back In Black“ na jaře roku 1981. AC/DC tehdy scházelo především vhodné psychické nastavení, touha a potřeba přinést další neobyčejné nápady, takže měli všichni brzy uzavřeného a rušného místa plné zuby. I všudypřítomný pocit, že jedete na vítězné vlně a potřebujete tento stav potvrdit, rozhodně nepřispíval k soustředěnosti na co nejlepší výsledek. Z tohoto důvodu právě vznikající deska sice zněla znovu famózně, ale neobsahovala ani zdaleka srovnatelně silný materiál jako albový předchůdce. Všem zainteresovaným brzy scházel od nových věcí odstup. Ne každý z hudebníků zvládal novou situaci s chladnou hlavou. Malcolm Young pomalu padal do alkoholového opojení, ale to nebylo zhola nic proti nastupující drogové závislosti bubeníka Phila Rudda, který jen během pobytu ve Francii utratil horentní sumy za několik automobilů značky Ferrari a bylo jej pak údajně možné spatřit, kterak v nich jezdí dvoustovkou po Champs-Elysées. 



Studiový mágové a obdivovatelé zvukové dokonalosti Tony Platt a výše zmíněný Robert John „Mutt“ Lange tedy šlechtili zvukovou stránku nových skladeb do té míry, než působila stejně dokonale jako u předchůdce, jenže, jak se brzy ukázalo, v rámci jiného psychického rozpoložení muzikantů nelze přijít dvakrát po sobě se stejně silným materiálem a to i když vznik obou alb dělila pouhá jedna sezóna. Ona vycizelovanost je na materiálu prostě znát v tom smyslu, že „For Those About To Rock ...“ působí, jako by mu trochu scházela někdejší živelnost. Hodně lidí ještě dnes album vnímá jako málo energické a uhlazené. AC/DC byli po všech těch úspěších z poslední doby zkrátka přejedení.


Ze seznamu skladeb se nakonec dlouhodobě úspěšnou stala pouze titulní píseň „For Those About To Rock“, která od následujících koncertů patří do základního koncertního repertoáru AC/DC a nikdy z něho nevypadla. Nepříliš rychlá, ovšem zároveň úderná hymna vešla ve známost díky výraznému sloganu oslavujícího rockové hrdiny a rovněž díky výstřelům z dvanácti kanónů, na turné posléze rozmístěných po stranách obřího pódia. Sounáležitost a úcta k rocku na příznivce AC/DC skutečně zabrala a ze skladby se nakonec stala velká klasika. K použití kanónů hudebníky jednoho dne ve studiu inspiroval televizní přenos z královské svatby v Londýně, která byla tehdy na jaře 1981 přenášena do velké části světa. Princ William si bral lady Dianu a onen majestátní dělostřelecký doprovod po obřadu nakonec posloužil jako zárodek nápadu na využití obdobných oslavných salv z děl pro právě připravovaný kousek.

 

Ostatní skladby, ačkoliv v mnoha případech nešlo o vůbec špatné písně, se nemohly rovnat výsledkům památné erupce předchozího roku. Vše zde totiž znělo až moc očekávaně a učesaně a nemělo až tak hmatatelný a potřebný feeling. Mě osobně se velmi líbí zdejší závěrečný song „Spellbound“, který v sobě, při troše fantazie, má onu dynamiku a nápad charakteristický pro mnohé skladby z „Back In Black“, ale navíc mu nechybí posmutnělý ráz, srovnatelný s pomalejšími songy tehdejších JUDAS PRIEST, nejpatrněji slyšitelných na jejich americkém metalovém bestselleru „Screaming For Vengeance“ z následujícího roku 1982. Píseň „Spellbound“ svědčila o stále větší vzájemné provázanosti mezi zvukem nových AC/DC s nastupující heavymetalovou scénou. Můj názor je ten, že skladba je natolik silná, že měla celé album spíše zahajovat, nikoliv uzavírat, svým způsobem by to mohl být úchvatný vstup (jako v případě „Hells Bells“). Její umístění až na samotný závěr desky nepovažuji za šťastné řešení. 



Jako nadějné se jevily chytlavé songy „I Put The Finger On You, s textem jako z gangsterky třicátých let, a oslava školního rebelantství v podobě „Breaking The Rules“, obě se vykazovaly líbivějšími zpěvovými linkami a celkovou melodikou, naopak sloganové vyřvávačky typu „Let´s Get It Up (pilotní singl z desky jednoznačně cílil na americký trh) nebo „Nights Of the Long Knives“ příliš k opakovanému poslechu nelákaly. Nejtvrdší skladbou se stala zřejmě „Inject The Venom s dalším výrazným sloganem, potvrzujícím dobře známou pravdu o smrtelnosti prvního úderu, kdežto „Evil Walks“ skrze mnohohlasý rozmáchlý chorus vyčnívala stran chtěné bombastičnosti. „Evil Walks“ je navíc skladbou vysmívající se horlivosti zfanatizovaných věřících, kteří vidí zlo všude kolem sebe, těmto lidem se totiž AC/DC hodně rychle dostali do zorného pole, antipatie však byli vzájemné. Celkovou slabinou alba byla nápadnější podobnost většiny skladeb. Kdo čekal v roce 1981 druhé album „Back In Black“, musel být spíše zklamán. A i když nejde o vyloženě slabé album, předchozímu se tahle věc ani nepřiblížila. 


Je pravda, že kapela se tou dobou soustředila spíše na dokonalou koncertní stránku, neboť fanoušků chodilo na akce v stále větších počtech, což bylo potvrzeno zcela vyprodanými koncerty v USA v těch největších halách. Na strohém a civilním pojetí image členů kapely se to však v zásadě neprojevilo (Briana Johnsona motajícího se po chodbách Madison Square Garden dokonce kvůli civilnímu vzhledu ochranka nechtěla pustit dovnitř a to měl za pár minut vybíhat na pódium). Coby headlineři na druhém ročníku Monsters Of Rock 81´v anglickém Doningtonu zrovna neoslnili a to aniž by za to mohli. O tomto koncertě kapela mluví jako o největším fiasku, neboť celý den trápil areál vytrvalý déšť, jenž znatelně ovlivnil fungování aparatury, k zdroji elektřiny byly navíc připojeny i televizní štáby BBC, které ještě více situaci stěžovaly. 


Album „For Those About To Rock (We Salute You)“ se velmi brzy po vydání dočkalo platinového ocenění v USA i na hlavních evropských trzích. Rozhodně tak jde o jeden z nejúspěšnějších počinů v diskografii, neboť deska šla nakonec přes pulty v devítimilionovém nákladu. AC/DC byli tou dobou zkrátka nejžádanější a nejžhavější zboží v rocku. Tahle skutečnost se brzy ukázala  kontraproduktivní, neboť po celá osmdesátá léta můžeme v rámci jejich studiové tvorby mluvit o stagnaci, kdy desky, na kterých se nacházely +/- čtyři dobré skladby, byly doplněné o méně nápaditou výplň. Zkrátka se začalo hrát pěkně na jistotu a bez rizika. 


26.08.2020Diskuse (20)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
28.08.2020 10:00

No je pravda, že jde spíše o profily, kde se shrnuje dění okolo kapely v určitém období, to nic ale nemění na tom, že se to docela číst dá, ne? :-)

 

Angus
28.08.2020 09:17

Jen pro zajímavost... Skutečně tyto texty považujete za recenze?

 

Stray
27.08.2020 18:48

Recenze Flick Of The Switch a Fly On The Wall už mám napsané, probíhá několikadenní proces odstátí a zrání, pak ty krabice zas vyndám na vzduch a začnu je ladit. Flick hodnotím prakticky stejně jako For Those, Fly o 10% dolu. Pro mne je nejhorší řadovou deskou AC/DC osmdesátých let Blown Up Your Video, tam je blbej zvuk.

 

pedrosph
27.08.2020 18:39

Tuhle desku mám hodně rád. Pro mě je Highway to hell, Back in black, For those.. a Flick of the switch vyrovnaná řada desek, každá skvělá a každá dost jiná.Doufám, že bude recenze na Fly on the Wall, to mě zajímá, protože to je jediná deska AC/DC, které jsem nepřišel na chuť, hrozně mi tam vadí zvuk. Pořídil jsem si i remasterovanou verzi a je to stejné :), zvuk té desky je mi prostě nepříjemný. Docela rád bych ty písně slyšel, kdyby je AC/DC nahráli znovu, samy o sobě špatné nejsou. Myslím, že problém všech řadových desek od 90.let souvisí s masivním nástupem cd a možností nahrát více minut hudby, tím pádem se tam dostanou i věci, kt. by možná jinak nevyšly a většina kapel neodolá. Klasických cca 45min. bylo ideálních : )

 

spajk
27.08.2020 17:33

Seriály od MF a CD je asi takovej rozdíl, jako když poslouchátu hudbu složenou počítačem a pak si pustíte koncert AC/DC

 

Fenris 13
27.08.2020 15:18

DarthArt: velká pravda, ten hair metalový seriál je naprosto skvělý, ojedinělý a unikátní. Tohle tady nikdo jiný neudělá (MF neberu v potaz). Kromě toho za zdejší top považuji Stouny, to bylo fantastické počtení a díky tomuto seriálu jsem jim přišel na chuť.

 

Stray
27.08.2020 13:54

V případě AC/DC se můj pohled opravdu většinou shoduje s tím obecně vnímaným, protože tak to prostě je. Není tam moc prostoru pro jiné formy, spíš jde o nápady a drive toho kterého alba. Přemýšlím nad tím, kde se můj pohled na věc liší od toho všeobecného a můžu říct, že to je spíš u temnějších, metalovějších kapel - třeba PARADISE LOST maj pro mne nejsilnější období 1995-2005, což se úplně míjí s názory doommetalových srdcařů, za nejlepší desku MOONSPELL považuji s velkým náskokem Sin/Pecado, no a v případě DEEP PURPLE je mě mnohem bližší trojice Burn, Stormbringer a Come Taste The Band než nějakej metalistama vyzdvihovanej Perfect Strangers. U LED ZEPPELIN (mimochodem podle mne se mi seriál LZ povedl víc než AC/DC) to mám taky spíš podle všeobecného pohledu, i když vlastně - asi moc lidí nemá album III mezi nejlepšíma třema věcma od nich - já mám na stupních vítězů IV, II, III a až pak I a Graffitti.

 

DarthArt
27.08.2020 13:19

Tak teď jsem pýchou vyrostl až do nebe. Za mě nejlepší seriál na CD je ten o MEGADETH - tam to bylo jak tornádo, jeden lepší díl než druhý. Samozřejmě v tom ale hraje roli kapela, o které se píše - když ji mám rád, čte se to samo, kdežto třeba glamrockový profily si rád přečtu, ale emoce tam logicky nejsou takový. I když například HANOI ROCKS mě jako příběh taky hodně bavily.

Mimochodem, ta Strayova postupná série o glam rocku je možná to nejcennější, co kdy stvořil, protože je naprosto orginální - jakkoli je AC/DC dobrej seriál, je to přece jen kapela, o který si můžeš přečíst různě na webu nebo v knížkách, ale glam rockový profily jsou naprosto ojedinělý. Až bude mít Stray pomník, bude to na něm zmíněný.

 

spajk
27.08.2020 13:10

Hoši, mě tahle deska nebaví o nic míň než předchozí dvě. Dokonce se mi zdá, že se kapela snaží s Brianem vymýšlet trochu něco jiného, více akcentovat písničkovou formu a trochu potlačovat nážezové složky.
Zajímavé rozhodně je, že klasický Langeho rukopis jak ho známe z pozdějších desek Leppard, Adamse, Heart nebo Shanii Twain, vůbec neprosakuje na povrch. Kdybych nevěděl, že to produkoval on, nepoznám to. Veliký klad!
Tady a na minulé desce jsem si všiml, že pan Nesnesitelný zrzek z největší rokenrolové kapely na světě, musel AC/DC hojně poslouchat a nechal se Johnsonem řádně inspirovat.
A závěrem jedno povzdechnutí, které se váže k sériím o těchto provařených kapelách. Málokdy se stane, že se to odchýlí od všeobecně známého postoje jako např: Nejlepší desky jsou Highway To Hell a Back in Black a pak následoval sešup dolů, kterej byl přerušenej Razors Edge, kdy se kapela nadechla k defacto druhýmu vzepjetí a následující Ballbreaker byl zas o něco horší atd atd.
Vidím, že u Judas by ten prostor k rozdílnému vnímání desek asi byl větší, AC/DC to mají bohužel nalajnováno poměrně předvídatelně a ani tahle série nepřinesla moc rozdílných pohledů na jejich desky. Hlavně to zas neber Honzo jako nějakej útok, tak to prostě u těhle kapel chodí.
Jinak tvoje recenze jsou jedny z nejlepších, co jsem od tebe četl. Je hezký, že i po těch letech jako autor rosteš a o stagnaci nemůže být vůbec řeč.
AC/DC je zatím nejlepší seriál, co tu kdy byl. Hned po Queenech.

 

jirka7200
27.08.2020 12:26

Kropis: v pohodě :-) Já to jen cítím jinak. Na Point of Entry JP zpomalili, spíše nasáli něco z riffů a atmosféry AC/DC, ale krom You say Yes tam neslyším slabší místo. Nekoukám na to optikou "čím větší kvapík, tím lepší písně", ale z dnešním odstupem. Rozhodně takto nevypadá materiál, který by tehdy cílil na US trh.

Mám Point i Defenders na LP v první verzi (žádný přiblblý remastery) a když je pustím po sobě, tak to dopadá pro Defenders celkem tragicky. Nacházejí se tam sice obecně známější fláky, ale co se týče směrování a naprosto otřesných, osmdesátkově sejmutých bicích, co zní jak automat bych spíše zde řekl, že začali důrazněji cílit na zámořské trhy.... Jen můj názor :-)