Nekoná, bohužel. Papíry sice mám, ale jsem za volantem tak nešikovnej a nejistej, že do toho radši nelezu. Vím, že by to skončilo blbě. Samozřejmě, někam z Horní do Dolní bych to nakonec zvládl, ale proč do toho lézt, když mi to nejde a nepotřebuju to?

DarthArt a auto se u tebe nekoná ?

Také nedám dopustit na stříbrný kulaťáky. Já ale poslouchám pořád a absolutně všude. V autě, na kole, v městské hromadné, v práci, při práci jakéhokoliv druhu doma, na zahradě, na vycházkách, výletech i dovolených s mladým, denně tak 5-10 nahrávek, takže je jasné, že nějaký soustředěný poslech před aparatůrou hrozí zhruba 1x do měsíce. A mě to tak ani moc nebaví. To jsem praktikoval ve dvaceti, byl přikovanej u repráků, studoval buklít a snažil se vnímat každý tón. Postupem let se z této skoro povinnosti stala zábava a jelikož už neposlouchám jako tenkrát jeden styl (metal), v tom nepřeberném množství nasyslených kusů a všemožných stylů, mě nejvíc baví TA VOLBA, CO TO BUDE ZROVNA TEĎ/DNES/ZÍTRA/TENTO TÝDEN. A jak jsem starší, stále častěji projíždím celé, nebo skoro celé diskografie určitého interpreta. Stala se z toho zábava a tak to má myslím i být.

Život bez hudby si už vůbec neumím představit. Je to droga jako prase a součást naší DNA.

No jo, ale bejt milovníkem metalu a nechodit na koncerty, to je jako bejt gurmán a nejíst maso. Nepředstavitelný. Teda, já taky skoro nechodím, ale to je proto, že jsem línej jako prase. A druhej důvod je ten, že u nás na blbým Liberecku se skoro žádný koncerty nekonaj (myslím velkých kapel) a všechno je v Praze, kam nemám šanci se dostat. K nám do města poslední spoj v devět večer, maximálně v jedenáct přes Liberec. Obojí ale z úplnýho kraje Prahy, takže z místa koncertu nedosažitelný, a čekačka do rána někde v nonstopce nebo v parku, to je něco, co mě od představy koncertu v Pze vždycky spolehlivě odradí. Závidím Brňákům, Ostravákům nebo Plzeňákům, že po koncertě můžou nasednout na noční spoj a nazdar. Já mám smůlu.

Koncert je opojením přítomnosti. Za rok si dvě třetiny nepamatuješ, za pět let už víš uplný prdlačky. Možná jen jestli to bylo dobré nebo ne. Když jsem byl v 92 na Strahově na smrtícím kombu Soungarden, Faith No More a Guns N Roses, byl to můj první v životě a dnes si pamatuju, jen to že Axl sebou u třetí nebo čtvrtý písničky sekl na podium a mlátil mikrofonem o zem.
A proto mám radši stříbrné kotoučky. Ty si pustíš kdykoliv a hrajou pořád stejněi po 40 letech. O finanční náročnosti živých vystoupení ani nemluvím.
Prostě mám radši řadový nahrávky než se plahočit po koncertech nebo festivalech.

Stray: do pětatřiceti jsem byl koncertně takřka nepolíben. Krom Francouzů Massacra v brněnském dělňáku na začátku devádesátek a ještě pár epizodních vystoupení, jsem o tento druh zábavy :-) jaksi absolutně nejevil zájem. Změnila to až bývalka zhruba před necelými deseti lety. Koupila nám lupeny na drímy, který jsem tehdy bezmezně obdivoval a ty to všechno odstartovali. Pak už to bylo každým rokem několik velkých koncertů, jeden za druhým a takřka všude totální euforie. Nevadí mi jít ani samotnýmu. Brněnské Sono je pro mne ideální. Kousek z domu a nejlepší zvuk v republice, tam už těch mých hvězd taky bylo požehnaně. Měl jsem štěstí, že z těch velkých, které jsem tuze vidět chtěl, jsem spatřil skoro všechny. Některé i vícekrát. Letos se to všechno stoplo. Pár akcí se přesunulo na další rok, ale už mě moc nebaví štrachat se i když autíčkem třeba do práglu a za pár hodin valit nazpět. Proto vybírám už jen ty velké. Jo a fakticky nechápu, jak jsem bez koncertního života mohl do té doby existovat :-) :-) Pokaždé je to událost! (mám rád první řady, co nejblíže pódia)

Horyna: Ty asi moc nechodíš na koncerty co? Kdyby nebylo Reunion turné BLACK SABBATH s Ozzym v roce 1998, tak bych nikdy nezažil možná vůbec svůj nejlepší koncert v životě, no a v porovnání s tím jsou nějaké Forbiddeny a podobné záležitosti fakt nedůležité.:-) Mě spíš mrzí, že s tím Ozzym v druhé půlce devadesátek neudělali regulérní řadovku, když si to tak pochvalovali, že to odbyli Reunion živákem s dvěma novými bonusovými songy.

Při zakládání tohohle článku jsem si Martinovu sólovku pustil do sluchátek z youtube a musím říct, že je to povedená záležitost, kde dokáže uplatnit svůj hlasový potenciál. Je to chytrej a poměrně barvitej spíš soft-rock než hard rock, ale vzhledem k době vydání tím lépe (na opačným pólu tuším nasranej čumák toho vůdčího týpka z BODY COUNT a tudy, my rockeři, opravdu jít nechceme!):-) Chválím Horynovo hodnocení provedené se střízlivostí.

Jo,jo... našel jsem ho. Pouštím CD ke čtení recenze a příspěvků. Pravda,po hodně letech. A je to stále dobré. Tušil jsem to, ale znáte to. Leží to v polici a čas běží. Na krabičce je stále cenovka Popron 145,-, CD však originál Polydor.
Viděl jsem TM v Praze s BS v devadesátkách, jak to jen šlo. Snad třikrát, čtyřikrát, už nevím. Tak jako ostatně většinu tehdy ještě prvně přijíždějících. Byl jsem u toho. Rád.

Cross Purposes je nedoceněná deska, vlastně jako všechno z Martinový éry u Sabbath. Přesně jak tu zaznělo. Forbidden už nějakou mouchu má, ale stejně jsem dost nelibě nesl chvilkový comeback s Ozzym v devadesátkách. Nejen proto, že se Tony zase musel poroučet.

Nedalo mi to, a musel jsem využít nepřítomnosti kolegy na pracovišti, tak jsem si pustil Cross Purposes - skvostné album.

Horyna - já to našel čerstvě na fb skupině AOR/Classic Rock "Still Rocking"

Děkuji přítomným za jejich komentáře. Ani jsem netušil, že je tu T. Martin v takové oblibě, super :-)
Fenrisovi vracím poděkování za tip na Rondinelliho. Budu se po tom muset poohlédnout, jelikož i Ray Gillen, stejně jako Martin, Hughes, Bonett a další, patří mezi mnou hýčkané zpěváky.

Tohle album nemam a mozna jsem ho nikdy neslysel(samozrejme o nem ale vim). Z teto ery posloucham skvely bootleg Tony Martin and Friends z Evropskeho turne 1992.
Bohuzel Martinovu eru s BS zametaji pod koberec i samotni Black Sabbath a ze tam bylo skvostu.

No jasně! Tady není vůbec o čem diskutovat. Je trestuhodné, že se Martinova éra a vůbec jeho sólová dráha zametá pod koberec. Důstojné reedice jeho alba včetně toho sólového, to je to co světu chybí.

Skvělé, děkuji za další tip :-) Já zrovna točím dvě alba projektu RONDINELLI, který je se Sabbathy hezky propleten. Bobík Rondinelliů v 94 nabubnoval Cross Purposes, no a první album jeho projektu (Wardance, nahráno 1985, vydáno až 1996) mu nazpíval Ray Gillen, zatímco na druhém(Our Cross, Our Sins z roku 2002) se mu za mikrofon postavil právě Tony Martin.