Rampage respektive Pharr byli důvodem, proč jsem si k prvním dvěma deskám Annihilator nikdy nějak nedokázal proklestit cestu. Oba mají pro mě ne zrovna přjemnou barvu hlasu.
Never Neverland se ještě dá, i po hudební a skladatelské stránce mi přijde zajímavější a promyšlenější, ale z debutu mám bezpečně nejradši Crystal Ann a pak tak trochu ještě i titulku :-D
Přitom na "Criteria For Black Widow" mi Rampage až tolik nevadí a mám to album radši než debut.
Vlastně je to zvláštní. Mám takový neurčitý dojem, že za moje nízké hodnocení první desky zčásti může i ten typicky řídký osmdesátkový zvuk, který mě nějak nedokáže vtáhnout. Druhá deska už na tom byla o něco líp.

Vynikajici deska, dokonala zalezitost. Hlas Coburna Pharra se mi velmi zamlouval - sto lidi / sto chuti. Nekomu se muze(po case) zajidat zase hlas Dave Paddena(me napriklad), takze je nakonec mozna dobre, ze se zpevu zase chopil Jeff, vzdy mu to slo.

Ve svý době určitě dobrý, pamatuju, že Annihilator měli tehdy docela promo a bylo o nich hodně slyšet, chyběli ale hity, který třeba Kreator nebo Sodom, byť nebyli tolik technicky na výši, měli. Dnes když si tohle album pustím, tak songy docela splývají a pokud dám na stranu kontext doby (!) tak poslední Ballistic Sadistic mě baví víc. Z dnešního pohledu se mi jeví zajímavější Set the World, byť je tehdy ty cajdáky stály jméno a smlouvu :)

Divoky debut mi sedi asi o chlp viac aj vďaka chrapľaku Randyho Rampaga, ale to nič nemení na veci, že je Never Neverland jeden z TOP thrashovych albumov 90.rokov i celej diskografie Annihilator. Gitarova praca je priam znamenitá a nie nadarmo Jeffa lanaril do MEGADETH i samotny Mustaine...

Hivris: Ano, ano. Nick Holmes je v pohodě s Ozzy a Brucem bych to měl dost možná podobně. Naštěstí můj tatík, když jsem byl malý chlapec, často točil Black Sabbath i Iron Maiden, takže ty hlasy beru úplně v klídku.

On je zkrátka ječák a ječák, pokud zůstaneme vyloženě u těch slavíků. Když Gillan spustí Child in Time, tak mám husinu na prdeli. No a když Kiske spustí refrén v A Tale That Wasn t Right, tak se mi kroutí palce u nohou... :-)

J.Rose: Tak to jsi na to kápnul úplně přesně. Těch pokusů o Diamonda nebo Mercyful Fate nebylo málo, ale všechno marný. Dave Mustaine se mi taky musí trefit do nálady, to mám naprosto stejný. Bohužel stejně jsou na tom i třeba Ozzy nebo Dickinson. Takovej archetyp ideálního metalovýho vokálu je pro mě Nick Holmes z alb Icon a Draconian Times.

Hivris: Tak to znáš. Nikdy bohužel nedocením kvalitu třeba King diamonda, jakmile se ujme hlavní role, ta jeho vysokofrekvenční fistule, tak se začnu smát. To prostě nejde. Je to tak trochu paradox, neboť třeba Guns n Roses je jednou z kapel která na mě v mládí, měla silný vliv a Axl po vokální stránce rozhodně každému nesedí.

Pak tu jsou kapely, kde se musím na vokál naladit a když je ta správná nálada, tak se přes to přenesu. Třeba Megadeth.

Ty uši máme holt každý originální no :-)

J.Rose: Neboj, iritující vokál rozhodně není jen tvůj problém. Pro mě je to hodně zásadní věc, díky níž nejsem schopnej poslouchat jinak spoustu instrumentálně vynikajících kapel. Raný Annihilator je jedna z nich...

Předně, dík za názory.

ANNIHILATOR je kapela, kterou sleduju úplně od první desky - bohužel nadšení po čtvrté desce skončilo a pár dalších desek z druhé půle let devadesátých jsem slyšel jen jednou a pak už nikdy více. Osobně mám nejradši dvě alba - jako melodik a rocker samozřejmě Set the World On Fire a logicky pak také úžasný protipól v podobě progresivního manifestu Never Neverland, kterým si Waters podmanil metalový svět. Alice In Hell se asi nejlépe prodávalo, ale je o několika geniálních skladbách doplněných prostě o nářez, druhá deska už vyžadovala více pozornosti a je prostě geniální, stejně jako třetí, která je geniální jiným způsobem.

Nikam to táhnout nechci, k napsání Never Neverland jsem došel tak, že mě prostě jednoho dne poslal Horyna hotovou recenzi na Set the World On Fire, takže jsem se během hodiny vybičoval. Přeci nebudu zveřejňovat recku na třetí desku ANNIHILATOR bez toho, abych tady vůbec měl desku druhou, to dá rozum přeci ne?:-) Jo, Never Neverland a posléze King Of the Kill jsem tedy napsal během tohoto víkendu, zcela spontánně a s doprovodem jednoho poslechu každé z nich. Zítra Set the World On Fire.

Debut a Neverland tvoří vrchol thrash metalu a i kolegové z Megadeth přiznávají, že Annihilator v době vydání točili dost často. Zde není moc co řešit, jasná 100. Nevím, kam to až Stray potáhne, možná to ukončí Kingem, ale určitě nesouhlasím s tím, že Jeff už později nemá co nabídnout. Carnival Diablos a do jisté míry i zvláštně geniální Waking the fury tvoří další dost silné duo, které se v rámci diskografie neztratí. Další silné duo je nástup Paddena v All for you a Schizo, pak a mezitím i předtím, je to dost osobní zálěžitost, protože minimálně do roku 2004 jsou Annihilator kapelou dost experimentující a změny obsazení způsobují dost odlišně znějící desky. Tudíž někdo nedá dopustím na striktní thrash metal, někdo má zase raději hard rockovější styl s Watersem na mikrofonem atd. Annihilator je podle mě strašně nedoceněná kapela, protože Waters byl přesně ten typ člověka, který sral na nějaké škatulky a dlouho si hrál co chtěl. To se asi v metalu neodpouští, protože se cení návraty ke kořenům a tak jsou na tom teď jak jsou.

Podle mě teda Never Neverland fakt nic nepostrádá. Absolutní jednička v diskografii. Pokud jedno album Annihilator, tak tohle.

Recenze se četla sama.

Mám to podobně jako Hirvis. Mě ta ranná tvorba přijde, po hudební stránce sice vymakanější, ale strašně mě irituje ten vokál, což je bohužel čistě můj problém...

Díky za zasvěcenou recenzi. Já osobně jsem přišel Annihilator na chuť až v období s Dave Paddenem (např. alba Annihilator nebo Feast), myslím, že starší velebená alba postrádají tu správnou thrashovou tvrdost.