Last Hardrock Outsider

ANNIHILATOR - Never Neverland

Snad ještě lépe se podařilo v roce 1990 kanadským ANNIHILATOR navázat na svůj oceňovaný a uznávaný debut „Alice In Hell“ s deskou druhou. Navzdory nutné výměně na postu zpěváka, kde problematického alkoholika Randyho Rampage vystřídal o něco zajímavější a neotřeleji znějící Coburn Pharr. Už tehdy kanadská kapela, opírající se zejména o technicky vyspělou a strojově přesnou instrumentaci, dávala najevo, že hlavní hybnou silou jejich zvuk vždy byla, je a bude hlavně kytara Jeffa Waterse. Přestože debut působil jako svěží příval nahromaděné energie, Watersových jadrných kytarových riffů a vynikajících sól, Kanaďanům se podařilo tento thrashmetalový základ, opírající se o nezapomenutelnou hymnu „Alison Hell“, na následující desce „Never Neverland“ ještě zdokonalit. Přistoupili k novým skladbám zas o něco sofistikovaněji. Ty vznikaly ve Vancouveru od počátku roku 1990 a výsledku se veřejnost dočkala v září téhož roku. Nebylo pochyb, že se kapela složená, kromě Waterse a nového vokalisty Pharra, z rytmické dvojice Ray Hartmann (bicí) a Wayne Daltrey (baskytara) posunula znatelným způsobem k technické dokonalosti a pestřejšímu vyznění. Do sestavy bezprostředně po nahrávání naskočil ještě druhý kytarista Dave Davis, jehož úlohu hromosvodu všemožných vtípků a fackovacího panáka mu v průběhu následného turné nezáviděl snad nikdo věci znalý. Nicméně album „Never Neverland“ už bezprostředně po vydání velice bodovalo a stalo se nakonec jedním z nejlepším metalových počinů vydaných v plodném roce 1990, kde se to ostatně dechberoucími metalovými kolekcemi zpoza Atlantického oceánu jen hemžilo.



Skladby sice nevládly podobnou divokostí a rychlými tempy jako tomu bylo v případě debutu, ale ukázaly především dokonalejší skladatelskou stránku ANNIHILATOR. Jeffova kytarová hra působila vyšperkovaněji a vše na albu jakoby mělo své místo tuto největší devízu zvuku ANNIHILATOR podpořit. Již úvodní „The Fun Palace“ předestře nezapomenutelné kytarové motivy a brilantní harmonie. Technicky vytříbený song představí hravý potenciál Watersovi kytary a podpora u zvláštně nakřáplého hlasu Coburna Pharra staví zejména na zvukovém kontrastu ve vztahu k Jeffově jiskřící hře. Výsledkem je velmi pozitivní píseň. Strojové tempo určuje ráz následující „Road To Ruin“, která vlastní mnoho sekaných riffů a přesnosti jdoucí ke chvále výtečné rytmické sekci. Ještě o něco progresivnější potenciál má třetí „Sixes And Sevens“, kterou zahajuje krystalicky čistá akustika, aby se song posléze zlomil do své dravější části a působil poměrně dravě a dynamicky, ostatně tak jako bylo záhodno na popřední těleso operující v oblastech technického power metalu či techno-thrashe zaoceánského střihu. Pilotním singlem se stala zpěvná hitovka „Stonewall“, snad nejchytlavější a nejpřímočařejší skladba celého kompletu. V ní měl možnost ukázat v trochu pestřejších perspektivách svůj zastřený výraz také zpěvák Coburn Pharr. Bohužel na jeho setrvání v sestavě ANNIHILATOR nedošlo, protože na následném turné docházelo k prvním osobním problémům a konfliktům s Jeffem.


Asi nejzapeklitější skladbou se stala titulní „Never Neverland“, skladba, která v sobě drží nemalý potenciál progresivity a prakticky se svou náklonností k strukturální pestrosti, vrstevnatosti a svobodomyslnosti, útočí na vysoké příčky v oblasti umělečtějších forem metalu.  Opírá se nejen o časté změny temp, ale nabídne i atmosféričtější motivy a obrazotvorné pasáže. Nicméně to, co zde na kytaru předvádí Jeff Waters, je prostě báječné a dodává do alba parádní uměleckou nadstavbu. Na desku se nakonec podařilo dostat a v přepracovaných a přezpívaných verzích realizovat i skladby, jejichž zrod se datuje ještě dlouze před vznik debutové desky – jsou to další divočiny „Phantasmagoria“ a „I Am In Command“, které v dospělejším a technicky vytříbenějším podání dokonale do kompletu zapadají. Druhá polovina desky sice neměla podobný potenciál chytlavosti jako první, ale co do umělecké nadstavby působila s tou první vzácně vyrovnaným dojmem. Šlo by zmínit tak trochu punkově orientovanou „Kraf Dinner“, která je, díky instrumentální brilanci, víc než jen srandičkou na téma posedlosti jídlem, dále pak zběsilé pecky „Imperiled Eyes“„Reduced To Ash“, které jsou rovněž učebnicovým příkladem stylu ANNIHILATOR. Album „Never Neverland“ je tak do dnes ukázkou špičkového a sofistikovaně provedeného thrash metalu té nejlepší možné řemeslné úrovně. Tento druh hudby jí dosáhl právě na počátku devadesátých let, kdy se stával technicky náročnějším a netlačil vše před rychlost a tvrdost, ale naopak, ona vytříbená instrumentace byla pro řadu kapel tím nejdůležitějším.


ANNIHILATOR posléze odjezdili důležitá turné, z nichž to nejznámější proběhlo v předprogramu tehdy znovuzrozených metalových bohů JUDAS PRIEST, tou dobou propagujících svůj opus magnum „Painkiller“, kde si Kanaďané samozřejmě získali celou řadu nových příznivců. Nicméně brzy došlo na zmíněná personální zemětřesení, která po boku Jeffa Waterse nakonec přežil pouze baskytarista Wayne Daltrey (bohužel také jen na několik let) a tak uvolněné pozice v sestavě ANNIHILATOR čekaly na příchod úplně nových muzikantů. Lze říct, že se za těch třicet let do dnes moc nezměnilo. Snad jen fakt, že i přes svou úžasnou hru a neuvěřitelné nasazení, nedokáže bohužel Jeff Waters od devadesátých let vybřednout ze začarovaného kruhu nepříliš přínosných, skladatelsky banálních a vzájemně si schématicky podobných nahrávek. První čtyři alba zůstávají nepřekonána.


20.07.2020Diskuse (13)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

seventh
23.07.2020 09:42

Rampage respektive Pharr byli důvodem, proč jsem si k prvním dvěma deskám Annihilator nikdy nějak nedokázal proklestit cestu. Oba mají pro mě ne zrovna přjemnou barvu hlasu.
Never Neverland se ještě dá, i po hudební a skladatelské stránce mi přijde zajímavější a promyšlenější, ale z debutu mám bezpečně nejradši Crystal Ann a pak tak trochu ještě i titulku :-D
Přitom na "Criteria For Black Widow" mi Rampage až tolik nevadí a mám to album radši než debut.
Vlastně je to zvláštní. Mám takový neurčitý dojem, že za moje nízké hodnocení první desky zčásti může i ten typicky řídký osmdesátkový zvuk, který mě nějak nedokáže vtáhnout. Druhá deska už na tom byla o něco líp.

 

Imothep
21.07.2020 13:09

Vynikajici deska, dokonala zalezitost. Hlas Coburna Pharra se mi velmi zamlouval - sto lidi / sto chuti. Nekomu se muze(po case) zajidat zase hlas Dave Paddena(me napriklad), takze je nakonec mozna dobre, ze se zpevu zase chopil Jeff, vzdy mu to slo.

 

sicky
21.07.2020 08:39

Ve svý době určitě dobrý, pamatuju, že Annihilator měli tehdy docela promo a bylo o nich hodně slyšet, chyběli ale hity, který třeba Kreator nebo Sodom, byť nebyli tolik technicky na výši, měli. Dnes když si tohle album pustím, tak songy docela splývají a pokud dám na stranu kontext doby (!) tak poslední Ballistic Sadistic mě baví víc. Z dnešního pohledu se mi jeví zajímavější Set the World, byť je tehdy ty cajdáky stály jméno a smlouvu :)

 

Demonick
21.07.2020 08:02

Divoky debut mi sedi asi o chlp viac aj vďaka chrapľaku Randyho Rampaga, ale to nič nemení na veci, že je Never Neverland jeden z TOP thrashovych albumov 90.rokov i celej diskografie Annihilator. Gitarova praca je priam znamenitá a nie nadarmo Jeffa lanaril do MEGADETH i samotny Mustaine...

 

J.Rose
20.07.2020 21:42

Hivris: Ano, ano. Nick Holmes je v pohodě s Ozzy a Brucem bych to měl dost možná podobně. Naštěstí můj tatík, když jsem byl malý chlapec, často točil Black Sabbath i Iron Maiden, takže ty hlasy beru úplně v klídku.

On je zkrátka ječák a ječák, pokud zůstaneme vyloženě u těch slavíků. Když Gillan spustí Child in Time, tak mám husinu na prdeli. No a když Kiske spustí refrén v A Tale That Wasn t Right, tak se mi kroutí palce u nohou... :-)

 

Hivris
20.07.2020 21:05

J.Rose: Tak to jsi na to kápnul úplně přesně. Těch pokusů o Diamonda nebo Mercyful Fate nebylo málo, ale všechno marný. Dave Mustaine se mi taky musí trefit do nálady, to mám naprosto stejný. Bohužel stejně jsou na tom i třeba Ozzy nebo Dickinson. Takovej archetyp ideálního metalovýho vokálu je pro mě Nick Holmes z alb Icon a Draconian Times.

 

J.Rose
20.07.2020 18:26

Hivris: Tak to znáš. Nikdy bohužel nedocením kvalitu třeba King diamonda, jakmile se ujme hlavní role, ta jeho vysokofrekvenční fistule, tak se začnu smát. To prostě nejde. Je to tak trochu paradox, neboť třeba Guns n Roses je jednou z kapel která na mě v mládí, měla silný vliv a Axl po vokální stránce rozhodně každému nesedí.

Pak tu jsou kapely, kde se musím na vokál naladit a když je ta správná nálada, tak se přes to přenesu. Třeba Megadeth.

Ty uši máme holt každý originální no :-)

 

Hivris
20.07.2020 17:13

J.Rose: Neboj, iritující vokál rozhodně není jen tvůj problém. Pro mě je to hodně zásadní věc, díky níž nejsem schopnej poslouchat jinak spoustu instrumentálně vynikajících kapel. Raný Annihilator je jedna z nich...

 

Stray
20.07.2020 16:38

Předně, dík za názory.

ANNIHILATOR je kapela, kterou sleduju úplně od první desky - bohužel nadšení po čtvrté desce skončilo a pár dalších desek z druhé půle let devadesátých jsem slyšel jen jednou a pak už nikdy více. Osobně mám nejradši dvě alba - jako melodik a rocker samozřejmě Set the World On Fire a logicky pak také úžasný protipól v podobě progresivního manifestu Never Neverland, kterým si Waters podmanil metalový svět. Alice In Hell se asi nejlépe prodávalo, ale je o několika geniálních skladbách doplněných prostě o nářez, druhá deska už vyžadovala více pozornosti a je prostě geniální, stejně jako třetí, která je geniální jiným způsobem.

Nikam to táhnout nechci, k napsání Never Neverland jsem došel tak, že mě prostě jednoho dne poslal Horyna hotovou recenzi na Set the World On Fire, takže jsem se během hodiny vybičoval. Přeci nebudu zveřejňovat recku na třetí desku ANNIHILATOR bez toho, abych tady vůbec měl desku druhou, to dá rozum přeci ne?:-) Jo, Never Neverland a posléze King Of the Kill jsem tedy napsal během tohoto víkendu, zcela spontánně a s doprovodem jednoho poslechu každé z nich. Zítra Set the World On Fire.

 

Kropis
20.07.2020 16:05

Debut a Neverland tvoří vrchol thrash metalu a i kolegové z Megadeth přiznávají, že Annihilator v době vydání točili dost často. Zde není moc co řešit, jasná 100. Nevím, kam to až Stray potáhne, možná to ukončí Kingem, ale určitě nesouhlasím s tím, že Jeff už později nemá co nabídnout. Carnival Diablos a do jisté míry i zvláštně geniální Waking the fury tvoří další dost silné duo, které se v rámci diskografie neztratí. Další silné duo je nástup Paddena v All for you a Schizo, pak a mezitím i předtím, je to dost osobní zálěžitost, protože minimálně do roku 2004 jsou Annihilator kapelou dost experimentující a změny obsazení způsobují dost odlišně znějící desky. Tudíž někdo nedá dopustím na striktní thrash metal, někdo má zase raději hard rockovější styl s Watersem na mikrofonem atd. Annihilator je podle mě strašně nedoceněná kapela, protože Waters byl přesně ten typ člověka, který sral na nějaké škatulky a dlouho si hrál co chtěl. To se asi v metalu neodpouští, protože se cení návraty ke kořenům a tak jsou na tom teď jak jsou.