Týjo, to byl ale zbrklý soud. Když jsem si album poslechl v klidu od začátku do konce, musím konstatovat, že něco tak povedeného bych už v dnešní době ani nečekal.

Upřímně, Steven Wilson je teď pro mě něco jako takový Oldfield 2.0. Neskutečně nadaný muzikant, který je schopný samostatné sólové tvorby a skladatelským umem zastíní všechny dnešní mainstream kapely. Jeho sólová tvorba mi přijde lepší než Porcupine Tree.

V ničem, co Steven vydal, sice neslyším tu genialitu, kterou jsem slyšel ve vrcholných kouscích (Ommadawn, Amarok...) od Oldfielda, nicméně pořád je to hudba, která ho staví do takové pozice, že umělci levelu Foo Fighters, Queens Of The Stone Age, Muse, Radiohead, by měli líbat zem, po které Steven Wilson chodí. Což je tak jediné srovnání, které jsem ochotný připustit.

Z velké části je to zvukově takové retro, nicméně na rozdíl od již zméněného Oldfielda to nezní otravně staře a na dnešní dobu již nepřijatelně (což je asi věc, která mi na Oldfieldovi vadí nejvíc a kvůli které jsem ho postupně odboural - ačkoliv je to velmi nadaný muzikant, jehož genialita nezná meze, tak když si poslechnu velkou část, dokonce bych řekl většinu jeho věcí, tak už dnes zní řekl bych až směšně nemoderně - zatímco třeba takový Mozart, Beethoven, Bach..., kteří skládali mnohem dřív a pro mnohem starší nástroje, nebudou znít zastarale asi nikdy...). Řekl bych, že Steven Wilson je dnes asi nejnadanější a nejnadějnější umělec. Snad mu to vydrží.
Špatných hodnocení na prog-rockových webech si nevšímám. Ti lidi by dali 5 hvězdiček čemukoliv, co zní přesně jako jejich 50 let stará oblíbená hudba. V čemž, přiznejme si to, žádná progrese není.

A komu se stýská po Havranovi odmítajícím zpívat a po Wilsonových starších výletech do sedmdesátých let k Jethro Tull a Pink Floyd, ten nechť si opatří "deluxe" verzi alba To The Bone s nádhernou skladbou A Door Marked Summer, která by jinému muzikantovi posloužila jako základ dalšího alba, ale pro Stevena je to jen odpadek z natáčení.

Zkoušel jsem to několikrát, ale nešlo to. Netvrdím, jestli je ta deska dobrá nebo špatná, prostě se se mnou míjí. Asi se zrovna nacházím v etapě života, kdy prostě podobné melancholické nálady neocením. Ale souhlasím s tím, že než poslední DT je to zajímavější určitě...

Ano...má pravdu předsedo, Kelišová slyšela to samý....tohle album je (znovu) odzbrojující... a Wilsona především představuje jako obrovského milovníka hudby jako takové, který dokáže posluchači předložit neprvoplánové návykové skladby, vystavěné na zajímavých prog-popových hudebních pokladech s přidanou hodnotou v podobě výmluvných (avšak ne popově debilních) textů.... za mě je tohle album ztělesněním hudební radosti a nadšení, které se nesnaží udělat z posluchače blbce v pomocí instrumentálních logaritmů nebo óóó decibely lásky...... “To The Bone” je více než hojívá náplast na letošní pohnojený cukrkandl “Blackfield V” tandemu Wilson-Geffen.

Vůbec se mi to nelíbí.

A až nyní se dívám, že vyšlo již vosmnýctýho srpna. Holt trošku jsem to holt prošvihl :-)

Abych se přiznal vůbec jsem tohoto pána neznal nebýt této recenze , tak si říkám jdu do toho , zkusím to. Nádherná deska co píseň to pro mě hit. Jen je škoda , že ten čas tak utíká , určitě by se album lépe poslouchalov létě než nyní na podzim.