Naprosto nabušené album s excelujícím Nunem - je to magor :-)

Tak prave motam debut a mimo uz uvedene inspirace je tam i zretelna od Van Halen, coz je asi tak nejak logicke. Ne az tak povedena produkce, ale v nekterych vecech uz jsou jasne zaznaky velkych veci budoucich.

Opet paradni recenze, myslim, ze se jedna o zatim nejpovedenejsi serial, ktery by sluselo doplnit o prvni a (zatim) posledni desku. Doplnujici informace: Mike Mangini nahral bici pouze do tri skladeb(a i ty byly tusim prehrane), zbytek jsou puvodni od Paula Gearyho.

To Subeer: no o to taky jde, nostalgie je svině, jen těžko se jí nabažíš...

Tohle je jejich jediné album, které vydržím poslouchat úplně celé..libí se mi ten feeling.. ostatní kusy prostě neudržím v uších.

Asi jsem při psaní hodně pocitovej, když se do textu podaří dostat tu auru co z hudby pochytám, pak to beru jako dobré znamení. naopak "argumentační bezchybnost" asi nebude mou silnou straánkou, to je disciplína pro nějaký technokraty, právníky a racionalisty.

Tím spíš, když jsem k tomu přidal, že Bettencourt a Cherrone jako hlavní autoři milovali ne jen Zeppelin, ale všecko rockové z konce šedesátek (což není fakt, ale můj letitý pocit z poslechu)

No ono je potřeba brát v úvahu, že může jít o různé druhy kvality. Tzn. můžeš mít analytický rozbor a argumentační bezchybnost, jejichž příprava je hlavní žrout času, ale taky to může být tak, že se faktografie může prolnout s pocitovým spřízněním (což bývá hlavní inspirační motor), které znatelně zůstane v textu přítomno(čímž ale neříkám, že v předchozích článcích není) a pak výsledek působí silněji, přestože je článek kratší, hnidopiši můžou s něčím nesouhlasit atd... Já jsem chválil především to, že ve stručnosti a přesnosti vysvětlení jednotlivých rysů alba zůstal obsažen i pocit, který s tebou sdílím. Že se to tak líbilo mně ale neznamená, že někdo jiný nebude proti něčemu protestovat...

Bluejamie: Díky za poklonu. Zase nepřeháněj. :-) Víš co je zajímavé? Že recenze na Pornograffitti a III Sides of Every Story jsem psal pozvolna v průběhu delšího času, zatímco Waiting For The Punchline jsem včera večer okolo osmé vysmahnul naráz během hodiny a moc nad ničím nespekuloval. Ta recenze včera v osm večer ještě neexistovala, nevěděl jsem zda-li jí vůbec napíšu, ale lítalo to ze mne při poslechu dobře. Potvrdilo se mi tak u po několikáté, že spontánní články, které ze sebe vystřelím jsou lepší než ty dlouho zrající. :-)

Líbily se mi oba předchozí články o Extreme, ale tady se ti myslím povedl mistrovský kousek. K albu naplněnému nostalgií po starých časech, kdy se koncerty volně přelévaly v jam session a zase nazpátek a kdy vlastně nebylo úplně jasné jestli jsou písničky na albech výsledkem skladatelského nebo jamovacího procesu, jsi namíchal text s tak přesně naměřeným a nasypaným množstvím melancholie, až to dojímá. Bravo. Jednu věc vidím trochu jinak,většině z nás dnes sound toho nádherného alba evokuje Led Zeppelin. I ty sám jsi při poslechu místy cítil, že je tam i něco jiného (viz zmíněnou hendrixovskou rozčepýřenost). Já mám u toho vždycky pocit, že rytmika mohla být ještě mnohonásobně hutnější a skálylámajícnější a že by se to pak LZ podobalo ještě víc. Ale bohudík (což bych určitě v jiných případech neřekl) to tak není a díky tomu tě při poslechu mohou napadat i další sixties kapely jako Spooky Tues... nebo to, jak sixties songy hráli Quiet Riot.