Last Hardrock Outsider

EXTREME - Waiting For The Punchline

Čtvrtá a poslední před-rozpadová deska „Waiting For The Punchline“ nakonec vyšla na začátku roku 1995 a do zvuku EXTREME se promítlo i dosti obměněné klima v tehdejším hudebním průmyslu. Hardrocková kapela tak poněkud zdrsněla a charakter nových skladeb koketoval s tehdy stále ještě aktuální vlnou grunge a rockové alternativy, což ovšem neznamenalo, že by kapela jaksi zapomněla vytvářet prvotřídní řemeslo. Ze zpětného pohledu vnímám album jako velmi dobré a nebojácné, takže jsem velmi rád, že se čtveřice tenkrát řídila zejména potřebou znít aktuálně a dala průchod vlastním tvůrčím a hledačským vizím. Změny se ostatně promítly do celkového zvuku, protože materiál vyzníval o dost zemitěji a tvrději a tak ještě dnes platí za špičkový vzorek hudby reprezentující prvotřídní americký rock poloviny devadesátých let. Vždyť v takovém týmu muzikantských es zkrátka nejde nevytvořit skvělé dílo. Jen zde ještě připomenu, že se u EXTREME tehdy poprvé a naposledy představil bubeník Mike Mangini (do té doby ANNIHILATOR), kterému už zkraje roku 1994 Bostoňané hodili laso (krátce před evropským turné, na kterém předskakovali AEROSMITH), aby zacelili místo po Paulu Gearym, jenž se rozhodl hudební kariéru pověsit definitivně na hřebík. V době vydání jsem desku „Waiting For The Punchline“ považoval za daleko větší úlet, než jak na mne působí dnes. Tohle bylo zjevně způsobeno stylovým posunem od o dost uhlazenějšího a sofistikovaného předchůdce. Ze zpětného pohledu však tvrdím, že se jedná znovu o pravý hard rock, jen s tím rozdílem, že byl pod Nunovou producentskou taktovkou, jak po zvukové stránce, tak i co se týče některých postupů, ovlivněn alternativními trendy v rocku. Skladby na něm obsažené s k melodiím propracovávají o něco úporněji, než tomu bylo u starších alb, to je zkrátka fakt, ale fakt, který desce s odstupem doby vlastně slouží a dělá jí zajímavou, protože ve zkoušce času songy obstály. Materiál se může směle stavět vedle obou předchozích, neboť skladby sice mají delší akceleraci pro dosažení chytlavosti, ale jejich kouzlo se dostaví a posluchače zaručeně spoutá.

 

 

Nápadné jsou hutnější spodní proudy, které duní ve zdejších písních. Mike Mangini v rytmickém tandemu s Patem Badgerem se zkrátka postarali o špičkový zeppelinovský groove, který výrazně ovlivnil charisma celého materiálu. Nuno Bettencourt naopak jakoby mírně zjednodušil a zpomalil svou hru, do popředí se tak dostávaly jak hutné riffy inspirované hrou Jimmyho Page, tak táhlé vyhrávky a hypnoticky posazená sóla. Nic však v případě EXTREME nebylo tak jednoznačné, takže i o tomhle materiálu lze ve výsledku říct, že jej nejde charakterizovat několika větami, neboť znovu pojímá celou řadu ingrediencí nesourodého stylového spektra. Z mého pohledu se kapela podařilo skloubit prvky hard rocku sedmdesátých let s moderním zvukem ovlivněným rockovou alternativou a funkem z devadesátek.

 

 

Inspirace LED ZEPPELIN je znát v mohutné „Tell Me Something I Don´t Know“ nebo také hned v úvodní skladbě alba - „There Is No God“, což je způsobeno nejen Bettencourtovou hrou se zatěžkanějšími riffy, ale zejména mohutnými Manginiho údery, které tolik vybízely ke vzpomínce na Johna Bonhama. To samé v bledě modrém se děje ve skladbě „Naked“, kterou bych svým způsobem čekal spíše od tehdejších RED HOT CHILI PEPPERS. Parádní je zde instrumentálka „Midnight Express“, bravurní ukázka Bettencourtova kytarového mistrovství. Člověk z jeho hry úplně cítí tu jízdu a užívá si každého precizně načasovaného detailu. Svou nažhavenost však celá kapela prokazuje i v takřka hendrixovsky hrubiánských číslech jako „Hip Today“ nebo „No Respect“. Skvělá je zde průrazná hitovka „Cynical“ s nepokojnou funky kytarou. To všechno byly skladby, které se ve své době zdály, že balancují na hranici mezi hard rockem a alternativními trendy. 



No a nakonec musím upozornit na znovu prvotřídní pěvecký výkon Garyho Cheroneho, jenž měl znovu mnoho příležitostí potvrdit jak všestranným a neobyčejným zpěvákem je. Ať už šlo o jemněji odzpívaný song nebo bouřlivý vál, se vším si Gary poradil na výbornou. Dokonce bych řekl, že mu slušela i ta ospalá poloha ovlivněná grungem, kterou jsem zaznamenal ve skladbách jako „Leave Me Alone“ nebo „Evilangelist“. Deska prodejně sice propadla a kapela se v roce 1996 na více než desetiletí rozešla, nicméně je potřeba zdůraznit, že, i přes daleko menší hitovost, se materiál zdařil a prokazoval své kvality i s velkým časovým odstupem. Neúspěch? Právě naopak, jistá neprvoplánovost zdejších skladeb, v kombinaci s vycizelovaným muzikantským vkladem, prokázala „Waiting For The Punchline“ ohromnou službu a způsobila, že materiál prakticky není schopen stárnout. Mistrovské dílo hardrocku poloviny devadesátých let od těch nejlepších z nejlepších. To mi věřte.


07.01.2017Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
08.02.2017 11:04

Tak prave motam debut a mimo uz uvedene inspirace je tam i zretelna od Van Halen, coz je asi tak nejak logicke. Ne az tak povedena produkce, ale v nekterych vecech uz jsou jasne zaznaky velkych veci budoucich.

 

Imothep
07.02.2017 14:14

Opet paradni recenze, myslim, ze se jedna o zatim nejpovedenejsi serial, ktery by sluselo doplnit o prvni a (zatim) posledni desku. Doplnujici informace: Mike Mangini nahral bici pouze do tri skladeb(a i ty byly tusim prehrane), zbytek jsou puvodni od Paula Gearyho.

 

Bluejamie65
10.01.2017 16:06

To Subeer: no o to taky jde, nostalgie je svině, jen těžko se jí nabažíš...

 

Subeer09.01.2017 12:47

Tohle je jejich jediné album, které vydržím poslouchat úplně celé..libí se mi ten feeling.. ostatní kusy prostě neudržím v uších.

 

Stray
07.01.2017 13:30

Asi jsem při psaní hodně pocitovej, když se do textu podaří dostat tu auru co z hudby pochytám, pak to beru jako dobré znamení. naopak "argumentační bezchybnost" asi nebude mou silnou straánkou, to je disciplína pro nějaký technokraty, právníky a racionalisty.

 

Bluejamie65
07.01.2017 13:11

Tím spíš, když jsem k tomu přidal, že Bettencourt a Cherrone jako hlavní autoři milovali ne jen Zeppelin, ale všecko rockové z konce šedesátek (což není fakt, ale můj letitý pocit z poslechu)

 

Bluejamie65
07.01.2017 13:06

No ono je potřeba brát v úvahu, že může jít o různé druhy kvality. Tzn. můžeš mít analytický rozbor a argumentační bezchybnost, jejichž příprava je hlavní žrout času, ale taky to může být tak, že se faktografie může prolnout s pocitovým spřízněním (což bývá hlavní inspirační motor), které znatelně zůstane v textu přítomno(čímž ale neříkám, že v předchozích článcích není) a pak výsledek působí silněji, přestože je článek kratší, hnidopiši můžou s něčím nesouhlasit atd... Já jsem chválil především to, že ve stručnosti a přesnosti vysvětlení jednotlivých rysů alba zůstal obsažen i pocit, který s tebou sdílím. Že se to tak líbilo mně ale neznamená, že někdo jiný nebude proti něčemu protestovat...

 

Stray
07.01.2017 12:51

Bluejamie: Díky za poklonu. Zase nepřeháněj. :-) Víš co je zajímavé? Že recenze na Pornograffitti a III Sides of Every Story jsem psal pozvolna v průběhu delšího času, zatímco Waiting For The Punchline jsem včera večer okolo osmé vysmahnul naráz během hodiny a moc nad ničím nespekuloval. Ta recenze včera v osm večer ještě neexistovala, nevěděl jsem zda-li jí vůbec napíšu, ale lítalo to ze mne při poslechu dobře. Potvrdilo se mi tak u po několikáté, že spontánní články, které ze sebe vystřelím jsou lepší než ty dlouho zrající. :-)

 

Bluejamie65
07.01.2017 12:25

Líbily se mi oba předchozí články o Extreme, ale tady se ti myslím povedl mistrovský kousek. K albu naplněnému nostalgií po starých časech, kdy se koncerty volně přelévaly v jam session a zase nazpátek a kdy vlastně nebylo úplně jasné jestli jsou písničky na albech výsledkem skladatelského nebo jamovacího procesu, jsi namíchal text s tak přesně naměřeným a nasypaným množstvím melancholie, až to dojímá. Bravo. Jednu věc vidím trochu jinak,většině z nás dnes sound toho nádherného alba evokuje Led Zeppelin. I ty sám jsi při poslechu místy cítil, že je tam i něco jiného (viz zmíněnou hendrixovskou rozčepýřenost). Já mám u toho vždycky pocit, že rytmika mohla být ještě mnohonásobně hutnější a skálylámajícnější a že by se to pak LZ podobalo ještě víc. Ale bohudík (což bych určitě v jiných případech neřekl) to tak není a díky tomu tě při poslechu mohou napadat i další sixties kapely jako Spooky Tues... nebo to, jak sixties songy hráli Quiet Riot.