Jo ještě jsem chtěl připomenout, že i v několika dalších případech poslouchám jednotlivě vydaná alba, jako by to byly související cykly přestože vlastně nejsou Dark Side of the Moon + Wish you were here + Animals / Trick of the tail + Wind and wuthering / Script for a Jester´s tear + Fugazzi + Misplaced Childhood / Audio Vision + Vinyl Confessions...

To Spajk: jo to je jeden z filmů, který lámou i železo... kromě toho, taky nastoluje otázku co by bylo kdyby se přece jen našel někdo, kdo by neházel géniovi klacky pod nohy....:-), myslím, že v tý souvislosti průserů a nočních můr kolem B. Wilsona a Beach Boys není od věci podívat se i na film nazvaný stejně jako tahle písnička o trablech vokalistů s Beach Boys spolupracujících = Jan+Dean https://www.youtube.com/watch?v=haUM04KBTwM

Pet Sounds je spíš solovka Wilsona a je s podivem, že je jí prisuzovan takový vliv a inspirace, protože vznikalo v obrovských bolestech. Od Wilsona se odklonila celá kapela, nikdo mu nevěřil, nahravalo se s velkým orchestrem, který se vinou Brianovy choroby a manýrů s ní spojenou často posílal domů, aniž by se natočila jediná nota atd.
Už jsem to sem jednou postoval, odkaz na hraný film, který mapuje právě nahrávání Pet Sounds. Zase v něm hraje John Cusack. Ten musí mít rád rokenrol. V kultovnim filmu Všechny moje lasky taky hrál.
Trailer k filmu https://youtu.be/lioWzrpCtGQ
Možná jsem to špatně pochopil, ale film nepřímo naznačuje, že nebýt Wilsonovy nemoci, asi by tak skvělé album nevzniklo.
Co je horší, že jsem si album ještě nesehnal a neposlechl. Jdu to hned pořešit!

To Imothep: no dal jsem to jako ten nejobvyklejší příklad toho paradoxu, že existují lidi, kteří přes všechny víceméně objektivní doklady budou stejně víc cítit a prožívat hodnotu či význam Beach Boys než Beatles, a to i v případě že mají rádi obě kapely. U Beach Boys pak s tím KDYBYfaktorem uvažují především o albech Smiley Smile a Pet Sounds (mně osobně se ale nejvíc líbí album 15 BIG ONES a taky mám víc origošů od Beach Boys než od Beatles + KDYBYfaktor taky ještě u mě silně pracuje pro skupinu Dave Clark Five, což kdysi vlastně potvrzoval i aktuální americký tisk, díky jejich až nevídaně dravé koncertní kondici). Křídlení, Dialog s Vesmírem, Třetí kniha džunglí... všechno to dodnes poslouchám s tím, že právě Křídlení je jedno z těch alb, které svou básnickou kvalitou zpochybňuje většinu mých pocitových soudů a hodnocení o jakékoliv západní anglicky zpívané muzice, protože ho vždy stačí protočit dvakrát či třikrát během odpoledne a najedou se skoro ze všech anglických textů mých oblíbených skupin stane buď patetická nebo infantilní sračka. Což je další paradox, infantilní sračka se s léty a desetiletími vlastně často dokáže tak nějak obhájit, ale patos se skoro vždycky proboří ještě hloub...

Bluejamie65: Chapu to, naprosto Ti rozumim, sam mam(kdo ne, ze) podobny vztah k nekolika obskurnim(nebo proste podivnym, resp. prumernym) deskam jinych umelcu. Za sebe muzu litovat, ze k Eloy podobny vztah zrejme nikdy neziskam, protoze ty faktory, cos vyjmenoval ve vztahu casove linii a dobe “zasahu” proste nekdy hraji vetsi roli nez muzika samotna.
Jsem ale rad, ze jsi zminil Dialog s Vesmirem a ZVLASTE pak Kridleni, ktere ac jsem objevil az pozdeji(zacatek 90tek), tak se zrejme nikdy nema sanci oposlouchat a ta deska u me neustale roste. Btw zrovna tyto dve alba jsem mel hlavne na mysli, kdyz jsem psal svoje vytky vuci Ocean.
Add Beatles a pomyslna slava …. No, nevim jakou sanci by BB nebo EB museli dostat(jejich vyznam ci slava je myslim primo umerny kvalite tvorby = dle meho na hodne vysoke urovni), za pomoci Epsteionvskeho management mozna mohli byt slavnejsi ve smyslu “prodame vic desek”, ale neni mi znamo, ze by BB nebo EB vytvorili neco jako Sgt. Pepper apod. Cilia no, slavnejsi byt mohli(to muze byt i J. Bieber nebo K. Perry), ale zadny opravdovy milnik, ktery ovlivnil generace nasledovniku podle me nevytvorili.

To Imothep: Nu když to procházím některé problémy jsem uvedl už v tom popisu alba, ale nepřiřadil jsem jim tak negativní smysl. To album asi bude příkladem toho, že existují diskografie, kde fanoušky nejvíce ceněná alba se nemusí přesně s objektivně shodovat s nejlepšími alby (i když jak to pak stanovit - když prodejní čísla prvního Oceánu vlastně i na konci tisíciletí stále rostla). Já to album mám moc rád a ani po létech mě to nepustilo, i když na možná ještě patetičtějším Power and the Passion doslova visím ještě víc. Ta moje příchylnost až závislost by mohla být celkem záhada a je otázka jak to objasnit - šlo o dobu totáče a když jsem album poznal, ještě jsem zdaleka neměl třeba všechny důležité Pinkfloydy...
1. takže mohlo hrát roli nejen kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale taky to, že jsem sytil hlad po tom typu progresivní nebo artrockové hudby, který mě oslovoval - vlastně souběžně s tím jsem poslouchal vedle anglických dinosaurů, maďarské Omegy taky Křídlení a Dialog s vesmírem...
2. nějak zvláštně se to taky potkalo s tím, co jsem jen o málo později potřeboval znát ke zkouškám - Platonovy texty, přičemž úroveň textů v přímé vazbě na kvalitu angličtiny jsem jako náctiletý nevnímal, tzn. k vrstvení až náhodně působících slovních spojení jsem tím přivykl, takže mi dodnes nijak nevadí, naopak provokovalo to představy i v mé hlavě...
3. album dodnes pravidelně poslouchám, ovšem v myšlenkově propojeném trojdílném komplexu - Ocean+Silent Cries and Mighty Echoes+Ocean II a to tak, že jsem vlastně během let pronimral jejich texty, což nedělám úplně u všech skupin.
To v čem bych předpokládal, že se shodneme a co možná hraje daleko větší roli než si myslíme, je role subjektivity a sentimentu. Vlastně před námi je zajímavá věc, která se mi během života už víckrát přihodila. Znám z dobových vyjádření lidi, kteří dodnes přísahají na to, že kdyby Beach Boys nebo Everly Brothers dostali takovou a takovou možnost, byla by jejich hudba slavnější a lepší než cokoliv od Beatles. A já jejich pocitů dobře rozumím možná právě na základě vlastní celoživotní závislosti na Eloy... :-)

Tak po nedavne kratke(I kdyz to mozna jeste zkusim) epizode s Endoramou tady mame dalsi polozku, kterou jsem koupil tzv “na blind”(ale nebojte moc to nestalo, hehe) a jelikoz zde tvorbu kapely chvali hodne lidi, ocekavani byla vysoka. Bohuzel - mira zklamani je s prehledem predci. Nebudu hodnotit konkretni hracske vykony, ostatne o tom ani moc muzika v tech 70tkach nebyla, napisu proste – lepsi prumer. Hudebne melo tuhle formu art rocku(nebo chcete-li psychedelie, ale to dle meho nazoru neni v pripade Eloy uplne presne) hafo jinych skupin. Jen v Nemecku napr. Uli Jon Roth(u ktereho to aspon vyvazovala virtuozni kytara). Samostatnou kapitolou jsou pak texty a zpev. Anglictinu pominu, podle me je na slusne urovni. Nemecky accent je slysitelny, ale napriklad Scorpions ho v te dobe mivali znatelne silnejsi. Nevim presne, jak texty vznikaly, ale vzhledem k tomu, co tam obcas slysim za prasecince slovnich spojeni, ktere absolutne nejdou s muzikou me napada jedine: Texty byly napsany v nemcine a nekdo ne prilis schopny je prelozil stylem “google translator”. Ano, az takhle to na me misty pusobi.
Pokud je toto nejlepsi deska od Eloy, tak zadny div, ze kapelu nikdo nezna, toto je proste tezka druha liga a vzhledem k tomu, jaka konkurence byla v druhe polovine 70tych let se ani nedivim, ze skoncili v propadlisti dejin.
Nechci cely Ocean smest do kose(nachazi se tam par zajimavych mist), ale proste musim byt hodne prisny, protoze i napriklad v tehdejsim Ceskoslovensku jsme meli hned nekolik vyznamnych kapel, ktere tvorily mnohem zajimavejsi formy art rocku a za hranicemi je zna jen malokdo(byt pokusy s angl. Verzemi probehly).
Zaroven jsem si pri poslechu uvedomil, proc proste nikdy nemuzu mit rad soucasnou(cca poslednich 20 let) formu Anathemy, ale napriklad i Doors. Tahle forma slepence emoceprosteho patosu, silene natahovane nudy a doslova vynucenost nejakeho vyssiho sdeleni(ktere tam ale nenachazim) na me nefunguje.
Sorry, desku bud strelim nebo nekomu venuju. Za me je nejhodnotnejsi polozkou krom skvostneho obalu, souvisejici s albem Ocean tahle recenze/vyklad od Bluejamieho, ktery se vyborne cte, avsak u me se naprosto nepotkava s tim, co na albu slysim ja.

Mé nejoblíbenější album od Eloy,krásná hudba.

Jako odpověď na otázku na téma přílišné epigoničnosti Eloy mě napadla absolutně trhlá odpověď, která čím víc praštěně vypadá, tím přesněji vystihuje podstatu věci.Je to věta z mého záznamu myšlenek jedné dávné bouřlivé diskuse u mě v obýváku:Při dlouhodobějším užívání jsem pak objevil zajímavou věc Zhruba po sedmi až osmi letech se možná jen subjektivně úvodní rozdíl v kvalitě záznamu mezi nahrávkou na Basfu a Maxellu na jedné straně a tímto novým typem Emgetonu LH nebo LHd na druhé straně začal srovnávat, tzn. jako by původně horší nahrávka, stárla o něco pomaleji ???

Bluejamie: V poho, to neřeš, článek je prostě dobrej, pro mne bylo prostě nejefektivnější jej hodit do Pandemonia místo do recenzí, pravidla jak psát názvy alb, skladeb a kapel ti ještě pošlu, ať to furt nepřepisuju.

To Stray: že by se můj word zbláznil?

no jsou tady ještě souvislosti s Platonovými dialogy Kritias a Timaios a s Hesiodovým eposem O původu bohů, ale taky je to teprv první díl:-)

Ano, článek bych mohl uvést v sekci recenze mezi ostatním retrem, ale to bych musel dost věcí přepsat, svedl jsem to jen u názvu kapely, který jsem přeťukal všude velkýma a u názvů skladeb a alb, které by za jiných okolností musely být v uvozovkách, jsem to nechal bez nich a hodil do kurzívy, páč soubor, ve kterém jsem to dostal na jakkoliv vložení nového znaku reagoval rozhozením odstavců, musel bych dále zrušit název článku a hodit tam jen název alba a celkově mě prostě přišlo, že ten článek stále ještě může obstát v sekci Pandemonium, byť jde vlastně o recenzi. Ty věci ohledně Queensrÿche byli více jinaké a myslím že víc odpovídali onomu myšlenkovému proprání, které je od Pandemoia vyžadováno. :-)

Mě jen přišlo divné, že se to nezobrazuje v sekci recenze, i když to jako recenze vypadá.

To Valič: je to povídka o Monice Hess, ovšem povídka, která využila formální postupy recenze:-)

Asi nejlepší album od Eloy, i když následující čtyři řadovky byly taky hodně povedené. Na tom nedostatku originality a přílišné inspiraci slavnějšími kolegy, která bývá Eloy často vyčítána, něco bude, ale u téhle kapely mi to ani nijak zvlášť nevadí. V podstatě všechny desky z období 1973 - 1982 se velmi dobře poslouchají. V článku (nebo je to recenze?) mi chybí pouze zmínka o volném pokračování, které kapela vydala pod názvem Ocean 2: The Answer v roce 1998.