Zamyšlení se nad bezpochyby nekonečnou přitažlivostí koncertních mega-akcí

Ten obrázek přeplněných amerických arén aplaudujících nějaké slavné metalové kapele vždy vyvolával u posluchačů mé generace obdiv, co si budeme namlouvat, před pětadvaceti a více lety to bylo něco, s čím se našinec prostě běžně nesetkával. Jak však plynul čas a člověk navštívil stále více velkých koncertů svých oblíbenců a přeřazoval je do kolonek (nejen že) „viděno“, ale dokonce „mnohonásobně viděno“, už to celé během více než dvou dekád vlastně ztratilo kouzlo. Dneska už vím, že těch mega-velkých koncertů prostě už mnoho neuvidím, v listopadu 2017 jsem si odškrtnul poslední historický rest, HELLOWEEN s Hansenem a Kiskem, což byla mimochodem velmi povedená akce, ale zkrátka už se mě na něco podobného nechce.

Nejde o vyhýbání se velkým davům, ani o to, že vidět po páté KISSáky, po sedmé MAIDENy případně SLAYER nebo po osmé METALLICU leckdo může považovat za zvrhlost, ale hlavně o totální ztrátu dříve nepostradatelné přitažlivosti, kterou naprosto samozřejmě ony koncerty dříve sebou nesly. Jít poprvé v třiadevadesátém na METALLICU, čtyřiadevadesátém na BLACK SABBATH s Tony Martinem v Praze nebo na SLAYER s MACHINE HEAD v Ostravě, posléze v pětadevadesátém na (v Praze tehdy za přispění velké mediální horečky debutujícího) OZZYHO, případně IRON MAIDEN (tehdy s Blazem) nebo MEGADETH, o další rok později na KISS nebo DEF LEPPARD, o dva další na MANOWAR, KING DIAMOND nebo WHITESNAKE, následně JUDAS PRIEST (s Ripperem) a tak dále a tak podobně, mělo tohle všechno prostě svoje kouzlo, jenže když už člověk vidí své oblíbence pošesté, má podobný zážitek skoro stejnou přitažlivost jako odběhnutí si do kina z nudy na něco náhodného. Není to tam a ani nemůže. Ano, samozřejmě, … je to jen má perspektiva.

Tuhle mě kámoš napsal, „Jedu v dubnu na METALLICU, co ty? Jsou děsně drahý lístky, ale koupil jsem to – NIKDY JSEM JE NEVIDĚL!“ Chápu, že pro někoho, kdo nebyl v minulosti přímo velkým fanouškem této kapely a návštěvu vždy odkládal, může mít podobná akce svoje kouzlo, vždyť METALLICA to je koncertně sázka na jistotu, profesionální výkony, moderní scéna a světla, špičkový zvuk, jenže představa sledování pětapadesátiletého Jamese Hetfielda, kterak dělá jak „For Whom the Bell Tolls“ děsně prožívá, případně Kirka Hammetta jak během „Creeping Death“ kyne připlativšímu si osazenstvu v pitu před pódiem a následně přivádějícího celou halu k chorálování sloganu „die“, případně vysmátého Larse, kterak se závěrečnými tóny „Enter Sandman“ kamsi vysmátě mává, mě přijde docela hororová. Nemůžu si pomoc, už prostě NE!

Druhý kámoš mne u piva pro změnu nadhodil, zdali pojedu v červnu do Letňan na Ozzyho, na což jsem se pousmál s tím, že není důvod, vždyť tohohle maniaka už jsem viděl snad šestkrát a sice s rozličnou kvalitativní úrovní, kterou charakterizuje spektrum od katastrofické hlasové úrovně, po velmi dobrý, vitální výkon, ať už šlo o akce odzpívané sólově nebo v rámci BLACK SABBATH (v jejich řadách mě Ozzy nikdy nezklamal). Dotyčný se mě ptal, jestli to za to stojí, přičemž taktéž dodal, že Ozzyho nikdy neviděl. Hm, docela jsem mu záviděl, mít v sobě stále tu nedotčenost a jít na podobně velké jméno poprvé, to je určitě skvělé, takže jsem mu odvětil, že určitě půjde o výborný koncert, i když už jsem si asi nepamatoval, jak povznášející pocit to byl, když jsem Madmana viděl v prosinci 1995 poprvé, už to celé prostě nešlo navodit.

Čím více jdeme od letopočtu 2000 směrem do postupujícího 21.století, tím více se z podobných akcí vytrácí to ono někdejší kouzlo, možná je to již přílišnou zkušeností, nebo zde hraje roli obměna klimatu ve společnosti, nárůst komerční stránky věci na úkor té fanouškovské (není nic horšího než jít na podobnou akci jen díky nějaké připitomělé osobní prestiži – dokonce mě napadlo „Tak takhle to tedy cítili v té Americe?“ šli se snad v osmaosmdesátém ukázat do Pasadeny na VAN HALEN, jen aby byli IN?) a jistá odlidštěnost patrná v O2 aréně, ať už na cenách občerstvení a strohé organizovanosti zaměstnanců akce. Celkově mě zkrátka podobný typ večerů vypadl z oka a už v sobě nenalézám jediný důvod, proč tu svou řadu téměř třístovek metalových akcí dál rozšiřovat. Bylo by to s opravdu velkým sebezapřením.

S tímhle vším souvisí úvaha na téma nesmrtelnosti těch stále se opakujících největších jmen (tedy toho reklamního úsilí, které se stále vynakládá na jejich udržení si čela pelotonu), protože vždycky tomu tak nebylo, tedy aby kapela byla velká a zůstala jí po celou svou existenci. Někteří z těch, co se vypracovali v sedmdesátých letech, opravdu v průběhu doby vyklízeli pozice a dnes platí za soubory střední velikosti, stačí jen vzpomenout na UFO, NAZARETH, SLADE, JETHRO TULL a mnozí další, kteří zjevně nenaskočili v osmdesátkách na ten správný vlak. Někteří z těch, co se stali legendami až o dekádu po nich, už si svou značku podrželi a budou si jí držet až do smrti, je jedno, zdali se budou jmenovat GUNS N´ROSES nebo JUDAS PRIEST, žádná výměna generací už se dnes totiž nekoná, sem tam mezi sebe sice vezmou nějaké jméno, které se tam dokáže vehementně procpat (na přelomu milénia třeba LINKIN PARK, RAMMSTEIN, SYSTEM OF A DOWN, NIGHTWISH, FOO FIGHTERS nebo KORN), ale to jsou jen kosmetické rozdíly.

Má ještě podobný anti-vývoj rockového a metalového mainstreamu nějakou přitažlivost? Koncerty jsou navštěvované, vše budí dojem, že je metalová hudba stále v centru pozornosti, tak by se asi slušelo napsat, že jo, že to celé jede správným směrem, nevadí, že si ty arény mezi sebou pinká stále stejných dvacet jmen a lidi na akce chodí už spíše jako na společenskou událost, jejíž úroveň garantuje nějaké velmi známé hudební jméno, a jsme znovu na začátku, u proměny naší společnosti, ztrátě nadšení do hledání něčeho nového …u strnulé masy prázdně hledící na slavný objekt, jenž má garantovat, že člověk bezezbytku dobře prožil probíhající večer. A tak by na sobě každý posluchačsky a fanouškovsky aktivní jedinec asi měl poznat tu dlouhodobě se o slovo hlásící nutnost, která mu při potřebě živé hudby velí jediné…. zpátky do klubů!

14.12.2017	Diskuse (58)	Stray