Last Hardrock Outsider

THE ROLLING STONES, fenomén z časů úsvitu i soumraku rock´n´rollu

Kdyby se věci neseběhly, jak se nakonec seběhly, stal by se Mick Jagger pravděpodobně státním úředníkem, obchodníkem nebo novinářem okresního formátu. Byl by možná divadelním agentem, manažerem a kdyby byl houževnatěji trénoval možná i úspěšným sportovcem. Vším, jen ne muzikantem. Ještě když ráno 17.října 1961 stál na peróně dartfordského nádraží a v ruce tiskl jednu z oblíbených bluesových desek, konkrétně „One Dozen Berries“ od Chucka Berryho, byla tato alternativa nepravděpodobná. O minutu později už byla nevyhnutelná. Po opuštěném nástupišti číslo dvě totiž přicházel s kytarou Keith Richards. Ti dva, ačkoliv vyrůstali a žili jen několik bloků od sebe, se do té doby nikdy nepotkali.  (z knihy „Chladný barbar Mick Jagger“)

 

Hudba z pralesa

 

Anglická středostavovská mládež narozená ve válečných letech byla po velmi dlouhé době první generací svého druhu, která zatoužila po boření zaběhlých pořádků a znevažování autorit. V dobách, kdy se na svět ze zámoří klubal rock´n´roll, nový drsný styl vycházející z kořenů spjatých s černošským blues, nebylo možné na Ostrovech nenarazit na desítky mladých skiffových partiček, uctívajících tento rámus, jenž se za Atlantikem stal doménou černých hudebníků. Ostatně v prstech těch černých chlápků kytara hrála tak nějak jadrněji a opravdověji, než bylo možné slýchat kdykoliv do té doby. V časech, kdy bylo považováno za nevhodné něco tak banálního jako třeba nekoordinované trhání sebou samým pod vlivem rytmu nějaké písně hrané či pouštěné v rámci nějakého společenského večírku, kterého se rovněž účastnili dospělí, nucení se navíc cítit trapně přihlížejíc novému způsobu tančení omladiny, bylo ono uctívání černých hudebníků považované za velkou rebelii. Z dnešního pohledu však šlo o signifikantní sílu, která pomáhala zkraje šedesátých let posunovat měnící se svět. Éra rozsáhlých jazzových orchestrů a jiných uskupení s převahou dechových nástrojů na počátku šedesátých let definitivně padla.


 

Slušný chlapec

 

Vlastně až do svých šestnácti byl Mick Jagger považován za úplně normálního a spořádaného chlapce s nadprůměrným školním prospěchem, studenta, který nedělá problémy, o němž se navíc vědělo, že pravděpodobně půjde na Univerzitu. Na samotném konci padesátých let však manžele Jaggerovi překvapil řinčivý rámus linoucí se z pokoje jejich syna, který brzy začali nazývat tak trochu blahosklonně pralesní hudbou. Nikdy dříve si totiž nevšimli, že by Mick projevoval zájem o hudbu nebo by ukázal v tomto oboru aspoň špetku nadání, a rázem jim tvrdí, že zakládá školní kapelu se svým kamarádem Dickem Taylorem a ještě dalšími dvěma chlapci. Z nadprůměrných školních známek byly rázem průměrné a podivuhodným směrem se rovněž začalo měnit i chování mladého Michaela, to když jim u nedělního oběda, na otázku týkající se výběru budoucí školy a kariérní volby, ironicky odvětil, že se chce stát ztroskotancem. Ale protože byl mladý Jagger pragmatik a vždy stál alespoň jednou nohou na zemi, a to i v pozdějších slavných dobách, kdy prolítával doslova hurikánem nebezpečných svodů, školní výsledky vždy dokázal zvrátit do více než přijatelných mezí.

 

Zrod generace THE ROLLING STONES

 

Z provinčních THE BLUE BOYS se do dvou let vyvrbili THE ROLLING STONES, ale mezi tím se stalo ještě mnoho zásadních událostí. Doba však šla překotně vpřed, takže si ani nikdo neuvědomoval, jak významnou událostí bylo připojení nového kytaristy Keitha Richardse, se kterým několikrát navštívili Ealing Jazz Club, zajímavý hudební lokál uvnitř londýnské Soho. Zde poprvé spatřili týpka s podivným houbovitým blond účesem, kterak trápí svou slide-kytaru. Ten zvuk jim dokonale učaroval a i když celá zmíněná kapela Alexise Kornera stála za starou belu, Brian Jones byl nepřehlédnutelný. O rok starší než oni, s orientací v zámořském beatovém dění a dokonce s již narozeným dítětem se s přítelkyní potácel Londýnem. Brzy došlo k propojení obou seskupení, nějakým těm personálním šachům a tak dvacetiletý Brian Jones stanul v čele jejich stále se formující kapely coby ideový vůdce. Později mu sice ublížila jeho neschopnost tvoření vlastních skladeb, ale zejména náladová povaha, zpovykanost a záliba v drogových úletech, kterou v roce 1969 zaplatil dokonce životem, ale skutečnost, že byl Jones nejdůležitějším článkem kapely v začátcích THE ROLLING STONES a prakticky spojnicí k nahrávací smlouvě, už nikdo nemůže popřít.


 

V srdci Londýna

 

Mladé šestičlenné kapely, ke které se mezi tím připojili klavírista Ian Stewart, bubeník Charlie Watts a také později i o něco starší baskytarista Bill Wyman, a která zatím hraje pouze převzaté standardy od Muddy Waterse, Howlin´Wolfa, Buddyho Hollyho nebo Chucka Berryho, si brzy všimlo pár vlivných lidí, ale tím asi úplně nejdůležitějším byl Andrew Loog Oldham, teprve devatenáctiletý příležitostný herec, bohém a týpek s těmi „správnými konexemi“, což vedlo ke skutečnosti, že THE ROLLING STONES se v dobách, kdy byla Británie zaplavena prvními singly liverpoolských THE BEATLES, stali ujednocenou rock´n ´rollovou partou, která nabírala směr a stala se brzy velmi oblíbenou u podobně smýšlejících rebelujících děcek. Vždyť co mohlo působit víc „cool“ než mít za manažera chlapíka, kterej byl ještě o něco mladší než samotní hudebníci, a rovněž ve svých řadách drze vypadajícího kytaristu, o kterém se šuškalo, že byl ještě nedávno členem gangu Teddy Boys. Oldham navíc takřka okamžitě vyhodil v té době nejlepšího hudebníka v kapele, Iana Stewarta, protože prý vypadal moc staře a spořádaně a do THE ROLLING STONES se vzhledově nehodil. A tak generace prahnoucí po drsných a zakázaných beatech povstala v roce, kdy se začal psát letopočet 1963, a fascinující název THE ROLLING STONES změnil v šedesátých letech nejen svět populární hudby doslova od základů. Z dnešního pohledu působí nezvykle onen nepořádek, který má tahle kapela v ranné diskografii. THE ROLLING STONES nejenže vydávali nějakou dobu pouze singly, navíc bez toho, aby bylo jasné, že přijde regulérní albový debut, ale jejich portfolio vypouštěných (převážně) převzatých skladeb bylo jiné v Británii a jiné ve Spojených státech, každopádně mezi první singlové nahrávky patří skladby „Come On“ (Chuck Berry), „I Wanna Be Your Man“ (THE BEATLES) nebo „Not Fade Away“ od Buddyho Hollyho.

 

Ach ta Amerika

 

Kapela byla už od roku 1963 permanentně na cestách a střídala se o svůj půlhodinový prostor na pódiu ještě s dalšími několika spolky. Fascinující bylo pro Micka a vůbec celou partu první americké turné, protože k Americe všichni z nich vzhlíželi jako k zemi zaslíbené, nicméně vystřízlivění přišlo brzy s poznáním menší svobody života, než tomu bylo doma v Anglii a vůbec na Starém kontinentě. Tak například kapela ráda vzpomíná na incident, který se udál na odstavném parkovišti poblíž nějaké čerpací stanice ve státě Michigan, kde byl během chůze na záchod Bill Wyman vypakován z prostoru náležícímu blízké restauraci, prý díky vlasům spadajícím až na límec jeho košile, na což Keith Richards před zraky vystřihaných amerických správňáků a s větou, že „se může vychcat kde chce“, vykonal malou potřebu na přilehlém trávníku, což se samozřejmě neobešlo bez přivolání strážců pořádku. Jagger se během této první americké cesty dokonce dostal na pár vteřin do šatny svého oblíbence Jamese Browna, kterého spatřil, kterak úplně zpocený v průběhu koncertní přestávky sedí na židli před zrcadlem, v jedné ruce drží skleničku vína, v druhé telefon, a kolem něho poskakuje asistentka a lakuje mu vlasy, což Micka fascinovalo a úplně nadchlo.


 

Konečně alba

 

U společnosti Decca v dubnu roku 1964 konečně vyšla debutová deska „The Rolling Stones“ a byla složená více méně pouze s převzatých skladeb rock´n´rollových vzorů. Jedinou vlastní skladbou zde byla „Tell Me (You´re Coming Back)“, která zahájila skladatelskou spolupráci pozdějšího ústředního dua Mick Jagger/ Keith Richards. Album, které za krátko vyšlo i ve Spojených státech, avšak se změněným názvem „England´s Newest Hit Makers“, obsahovalo takové věci jako „Route 66“ od Bobbyho Troupa nebo „I Just Wanna Make To Love You“ od Williho Dixona. Ještě do konce roku 1964 však THE ROLLING STONES v průběhu své další americké štace nahráli a pouze ve Spojených státech vydali další sbírku rock´n ´rollových standardů nazvanou „12x5“, kde se objevily songy jako „Time Is On My Side“ od Normada Meadeho , „Around And Around“ Chucka Berryho či „It´s All Over Now“ od sourozenců Womackových. Aby však Británie nepřišla zkrátka, bylo za asistence Oldhama, který začal dokonce fungovat jako producent, realizováno druhé anglické album „The Rolling Stones No.2“, kde se nacházejí zas úplně jiné, znovu hlavně převzaté skladby. Anglická dvojka se zvukově od debutu příliš neliší a zastihuje rané THE ROLLING STONES uprostřed jejich období pozitivních halekaček. V této době se zrodila ona rivalita mezi těmito drsnými hochy a dívčími miláčky z THE BEATLES, kterou však tisk nesmyslně nafukoval, protože jak členové obou kapel tvrdili, žádná nevraživost mezi nimi nikdy nebyla, naopak k sobě cítili respekt a vzájemně svou tvorbu sledovali. V Americe mezi tím vyšlo již třetí řadové album pod názvem „The Rolling Stones, Now!“ obsahující první velký hit z pera dvojice Jagger/ Richards „Heart Of Stone“ a kapela vstoupila do asi nejúspěšnější a dost možná nejdůležitější fáze svojí kariéry.


 

Satisfakce

 

Je podzim roku 1965 a THE ROLLING STONES už jsou definitivní „dvojkou“ mezi novými britskými kapelami, které si již zhruba dva roky zabírají prostor v srdcích zfanatizované mládeže po obou březích Atlantiku. Kapela se rázem stává symbolem vzdoru a vzpoury, takže velmi záleží na nastavení samotných hudebníků, jak se s nově nabytou popularitou a s tím souvisejícím tlakem každý vyrovná. Brian Jones pomaloučku odstrkován z pozice vůdce zabředává do alkoholového rauše a čím dál méně zodpovědně přistupuje k hudebním záležitostem. Jeho frustraci posiluje fakt, že nikdy nedovedl hudbu skládat, což ještě více podněcovalo Jaggera uchopit kormidlo souboru do svých rukou, k čemuž pomáhalo i Mickovo bratření se s Andrewem Loogem Oldhamem, tou dobou už pevně rozhodnutým na druhé místo v hierarchii souboru vpasovat toho uhrovatého chlapíka, kterého se sláva snad ani nedotýká a tráví veškerý čas se svou kytarou, Keitha Richadse. Ostatně o tom, že s Jonesem již není něco v pořádku, se kapela přesvědčovala už v roce 1965, např. když projížděla centrem Londýna v limuzíně, obklopená poskakujícími fanoušky a novináři, a když jeden z nich vyskočil na přední kapotu jejich auta, Jones s chechtotem přikázal řidiči: „šlápni na to, chci ho vidět jak se mrská“.  V tom samém období však došlo k definitivnímu stanovení nesmrtelnosti, neboť následující singl „(I Can´t Get No) Satisfaction“, postavený na neopakovatelném riffu a rtuťovitém Jaggerově přednesu, sklidil největší možný úspěch. V Anglii nakonec skladba na následné třetí řadovce (v Americe už šlo o čtvrté album) „Out Of Our Heads“ nevyšla, zatímco na americké verzi ano a navíc doplněná o další drahokam „Play With Fire“, který byl ojedinělý v tom, že byl výsledkem skladatelské práce celé kapely. S nabytou slávou čekalo THE ROLLING STONES období pro jejich dlouhověkost naprosto určující, jednak se jednalo o období divokých večírků, ohnivých vztahů, chlastu, později i drog, ale zejména období naprosto skvělých skladeb a alb, ale také fenomenálních koncertních turné, nicméně o tom až v jednotlivých recenzích, které zanedlouho a v průběhu letošního roku půjdou ven na zdejším webu (počínaje skvělým albovým manifestem „Aftermath“ z roku 1966).


10.03.2017Diskuse (5)Stray

 

zdenos24.03.2018 20:53

poslední zatajující věta zvyšuje zvědavost a zájem o celý seriál

 

Stray
24.03.2018 18:10

Pokračování Asyla o THE ROLLING STONES bude tvořit deset rozsáhlých retro recenzí na Top Ten řadových alb jejich diskografie, tyto půjdou ven ne od čísla 10. po 1., ale postupně dle data vydání, na konci každé recenze (ta bude rekapitulovat nejen hudbu, ale bude se snažit nastínit stav kapely, atmosféru i vír událostí příslušné doby) bude vždy uvedeno, jaké pořadí dané desce v Top Tenu alb THE ROLLING STONES náleží (obsah Desítky nebude předem zveřejněn).

 

Doktor Vypich
22.03.2018 16:56

skvělý článek, moc se těším na recenze!

 

zdenos11.03.2018 13:30

taktéž přečteno jedním dechem. Přibližuje atmosféru doby, která je nenávratně pryč.:)

 

Subeer11.03.2018 03:31

Oi,oi, prima nápad, moc chválím, moc rád si tu budu číst takovéhle člány. Stouni mám letos na plánu poslechů, to poslední album točím hodně. Mám ho v delxue edici a jsou k tomu krásná kniha podobnými vyprávění jako tady, ale tyto se važou na vznik jendotlivých skladeb, které přímo souvisí s obdobím, o kterém tu teď píše Stray.. Není to dlouhé a přečetl jsem jedním dechem. Tady přeju hodně zdaru.. will be back baby

 

 

 

TOPlist