Ambeon - Fate of a Dreamer (2001)
A Perfect Circle - Mer De Noms (2000)
Alicia Keys - Girl on Fire (2012)

Horyna: Nejsi ty ten samý Horyna, co psal uživatelské recenze i na Progboard (Mimochodem výborný web)?

Zrovna nedávno jsem tam od jistého uživatele Horyna, četl parádní vzpomínkou recenzi na "Countdown to Extinction" od Megadeth.

Mám takový pocit, že tam vůbec není limitovaná délka a obsah, samotných recenzí...

Poslední cca 2 dny...

NIN - Broken (díky Sicky :-))
NIN - The Fragile
TOOL - Lateralus
BATHORY - Blood Fire Death
PROGRES2 - Dialog s vesmírem
OBITUARY - Cause of Death

Už jsem to tu párkrát psal, ale klidně dám repete :-) Moje začátky byly Walls Of Jericho a Branded and Exiled...to už bude přes 30 let. V pubertě přišlo období Metalliy, Megadeth a Anthrax a pak díky, zde v jiné diskuzi zmiňovaném, Petru Hanzlíkovi dlouhé období black, doom - deathové. Dostal jsem se až ke kapelám typu GORGUTS nebo MANMUSTDIE. Jenže pak mně zaujaly retro hevíkové kapely typu STALLION nebo AMBUSH a začal jsem se vracet ke kořenům. A pak jsem objevil tento web pod vedením pana ředitele Straye a bylo vymalováno. Takže v současnosti veškerý glam/hair metal, díky Strayovo článkům aj základy stylu jako BLACK SABBATH, ROLLING STONES, DEEP PURPLE atd. Mám rád vlivy blues v rocku, takže GARY MOORE, AEROSMITH, CINDERELLA, GLEN HUGHES... a nedávno jsem se díky THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA dostal také k AOR bandám jako FOREIGNER, TOTO nebo SURVIVOR. Takže jsem takový allrounder, byť k těm tvrdším kapelám jsem se už pár let nevrátil. Občas si pustím něco na YT, ale ten hardrockový základ ve všech svých podobách mi teď prostě dává nejvíc. Miluju AC/DC (hlavně ty s Bonem), ALICE COOPERA, JUDAS PRIEST, EUROPE, THIN LIZZY... Prostě Crazy Diamond vděčím za hodně :-)

Fenris 13: zaujalo mě tvé dnešní poslechové okénko. Jaká muzika je tvou nejsilnější doménou. Nahoď pár stylů či kapel které máš rád, ať mám o zdejších návštěvnících trochu přehled. Děkuji:-)

FOREIGNER – Agent Provocateur
FOREIGNER – 4
WARRANT – Cherry Pie
POISON – Look What The Cat Dragged In
POISON – Flesh And Blood
AEROSMITH – Toys In The Attic

Tina Turner - Break Every Rule (86)
To už jsem trošku přehnal, to je nefalšovaný popík. Jak by řekl Miloš Skalka - střední proud. Kytara se dostane do popředí málokdy, nicméně k podvečerní kávě pohodová věc. Osazenstvo ve studio se blýská nejedním slavným jménem a zajímaví jsou i autoři songů namátkou Mark Knopfler, Bryan Adams či Dawid Bowie. V plánu jsou ještě pořídit dvě alba (84+ 89) této černé sexy dračice.

ZZ TOP - Eliminator (83)
Znal jsem léta se supraphonského vydání vinylu, pořád jsem si říkal, tahle deska počká, to je provařená hudba, tu dycky seženu. A už jí mám konečně ve sbírce v původním vydání, žádné pozdější prasárničky s bonusama. Vlastně od ZZ moc desek nemám, stěží třetinu diskografie.
Je tu i recenze, mohla být obsáhlejší ale nestěžuju si.
I Need You Tonight je bytelná pecka!

VISIONS OF ATLANTIS - Wanderers 2019
ENSIFERUM - Thalassic 2020
RAGE - Trapped! 1992
IRON MAIDEN - Live After Death 1985
WALTARI - Torcha 1992

STORMWITCH - The Beauty and the Beast 1987
VAMPYR - Cry Out for Metal 1985
ANGEL DUST - To Dust You Will Decay 1988
GRAVE DIGGER - Heavy Metal Breakdown 1984
DORO - Angels Never Die 1993

FOREIGNER - jednička a Double Vision
Elton John - Jump Up (82) - hodně dobrá deska, skvělé melodie a sound. Btw na kytaru Richie Zito pozdější hair metalový producent.

AEROSMITH - Get Your Wings
ALICE COOPER - Billion Dolar Babies
HELLOWEEN - Walls Of Jericho

Spajk: Gratuluji. Brácha tu desku má už od devadesatek.

Na tom fb se klidně naloguj, mé jméno kje jen v tom přihlašovacím údaji, pak už vše půjde jako příspěvek od Crazy Diamond. Normálně to do nich husti pěti příspěvky denně, facebookem neprošly články od doby seriálu Deep Purple, což je asi jaro 2018, sypej tam klidně na preskacku, co tě napadne z období posledních dvou let.

WILDSIDE - Under The Influence (92)

Ležím celé odpoledne s rýmičkou, ale tohle mě dostalo z postele. Třaskavý rokenrol pro příznivce Skid Row, Ratt nebo Slaughter.
Jedna z posledních desek s velkou produkcí. Na mixu Thompson/Barbiero, na masteru George Marino, točeno v A&M studiích a produkce Andy Johns. Koupeno na Aukru za 59,-

Celá deska https://youtu.be/wKkc6sGnnkM

ZVUKOVÁ ZÁHRADA - Zlýmotorprst 😁😂

Včera a dnes více do extrémů:
Aborted - TerrorVision
Benighted - Obscene Repressed
Gaerea - Unsettling Whispers
Oranssi Pazuzu - Mestarin Kynsi
VI - De Praestigiis Angelorum
Aosoth - V:The Inside Scriptures
Imperial Triumphant - Vile Luxury

Dnes:
MUSE - Absolution (2003)
CHRIS CORNELL - Euphoria Morning (1999)
ALTER BRIDGE - Oné Day Remains (2004)

jsem zjistil (při poslechu Orgullo passion y gloria, Metallica live in Mexico), že Rob Trujjilo má v doprovodných vokálech hlas někde mezi G. Simmonsem a Jirkou Babicou :)

Horyna : Dík za shrnutí. Můj příběh z Kansas je jiný. A rovněž pohled na jejich tvorbu. První shledání v roce 1995 a sice Best of... z roku 1984. Dodnes mám nejradši jejich singly a tu progovou složku moc nemusím. Nedělají mi problém sedmdesatky ani osmdesatky první půlka. Od roku 1985 do 2016 jsem neslyšel krom letmých nástřelu nic. Sedmdesatky první tři zapeklite desky mě nic moc neřekly, Leftoverture a Point of Know Return jsou mimořádná alba, Monolith je prakticky bez singlů, deska z roku 1979, která je mezidobim mezi vrcholnou erou 75-78 a odlehčeným AOR prvé půle osmdesatek, kde mi baví ty singly nesmírně, pak se údajně vraceli zas k umelectejsimu pojetí, takjsen to ani nezkoušel. Mám velice řas songy jako Play the Game Tobight, Hold on nebo Fight Fire With Fire, úvodní flak z nenavidene desky 1983.

KANSAS

Malé ohlédnutí za jejich tvorbou

Produkci amerických KANSAS poslouchám a sleduji zhruba patnáct let. Pro vlastní potřebu a přehlednost jsem si ji rozdělil do několika etap. Ta první je jasná. Od debutu z 74.-tého po desku „Monolith“ z roku 79. Zde jde o šestici velice vyrovnaných, v klasickém stylu Kansas uložených nahrávek prvotřídní kvality. Debut je jasná volba, asi nejvíce dýchá jižanstvím a naturelem lidí, přírody a svého okolí, ze kterého kapela vzešla. Naopak dvojku „Song From America“ jsem doposud pořádně nedocenil/nepronikl a tudíž mi připadá nejslabší. Věkově starší fans to jistě cítí právě naopak. Osobním favoritem je deska „Masque“ nejen proto, že byl mezi prvními KANSAS, které jsem vlastnil, ale hlavně proto, že tamní songy jsou zkrátka a jednoduše geniální a velice různorodé. Kapela nebyla ještě tak populární, zato hodně prog. Miluju ji. „Leftoverture“ je bez diskuzí, stejně jako „Point Of Know Return“. Obě desky se skloňují jedním dechem a oběma patří první dvě místa popularit nejen u mne. Je zde plno hitů. Nejsou to jen písně „Carry On Wayward Son“, respektive překrásná „Dust in the Wind“, ale třeba dojemné „Cheyenne Anthem“, či velkolepá „Hopelessly Human“. Další deska „Monolith“ byl pro mne během na delší trať. Nahrávka je opět hodně členitá, muzikální a hudebně rafinovaná. Potřebuje však delší časový úsek, který může některým sloužit k dobrému natrávení. Po ní přichází zlom. „Audio-Visions“ je předěl do nové doby. Dodnes na něj nemám ucelený názor. Někdy se mi líbí, někdy mě moc nebere. Obsahuje obrovský hit „Hold On“-mimochodem jde o skvělou písničku.

Pak odchází zpěvák Steve Walsh a na jeho místo nastupuje o poznání průměrnější a ne tolik výrazný a charismatický John Elefante. Před dvaceti lety bych řekl, že jsou obě desky s ním naprostý odpad! Před deseti už jen to, že je mít zkrátka nepotřebuji. Před pěti jsem je zařadil do nekonečného pořadníku a dnes je mám obě konečně ve sbírce. „Vinyl Confessions“ je ještě zabalená a schovaná na dobu, až k jejímu poslechu uzraje ten správný čas. Fanoušky nejvíce nenáviděnou/očerňovanou/podceňovanou „Drastic Measures“, jsem poprvé nakrojil zhruba před měsícem a půl a postupně se ji snažil proposlouchat. Zprvu to byl pořádný šok, jelikož s klasickými KANSAS nemá tento výtvor zhola nic společného. Některé songy jsou už i na mne malinko za hranou, ale pro posluchače orientujícího se v rocku let osmdesátých, není tato deska až tak výrazným problémem. Dvě třetiny mne nakonec oslovili natolik, že o ní mám v kapse schovanou recenzi.

Pojďme ale dál. Je tu druhá půle let osmdesátých a Steve Morse nahrazuje Kerry Livgrena. Pro mne dobrá volba. Desku „Power“ respektuji a její na první signální mířící líbivé pompezní písně, načrtnuté v hitovějším duchu mám rád. Avšak následující deska „In The Spirit Of Things“, je pro mne už znovu naprosto dokonalou. Vybírat čtveřici toho nejlepšího od KANSAS, byla by tam. Tohle album mě neuvěřitelně oslovuje a baví. Náladou, songy, vnitřním pnutím, dramaturgií, individuálními výkony, produkcí, prostě vším. Zlatý hřeb KANSAS.

Poté přichází pauza a léta devadesátá, která porodila desku „Freak of Nature“. Další trefa a jasná volba. Zase jedno z těch, které jsem měl mezi prvními. Kapelu provází neuvěřitelná fazóna, energie stříká na všechny strany, Walsh pěje naprosto bezkonkurenčně a hlavně jsou zpět housle. Ty v rukou třímá David Ragsdale a rozezpívává je k dech beroucí dokonalosti. Vyrovnaná, náladově pozitivní a na kvalitní songy bohatá kolekce, kterou si pouštím často a velice rád. Dále máme desku „Somewhere To Elsewhere“. O té jsem si dlouho myslel, že bude navždy poslední od KANSAS. Ale není to pravda, což je pozitivní zjištění. Zpět byl jak Livgren, dokonce i Hope a Steindhardt. Deska se nejvíce blíží klasickým KANSAS z let sedmdesátých, ale i tomu, co (dělal) bude dělat Kerry u svých, za chvíli studiově opět oživlých PROTO-KAW. Tato silně výpravná monumentální freska v sobě nese snad vše, co člověk na KANSAS a Prog-rocku miluje a vyhledává. Závažná témata, historickou atmosféru, inspiraci vírou, jižanský kolorit, úchvatné individuální výkony, obzvláště pak vrstvení kytar, proměnlivá tempa, každý song tu působí jako jedinečná, pevná a obsahově plná jednotka. Další dokonalé top dílo kapely.

No a pak je tu čtyři roky staré překvapení „The Prelude Implicit“. Kapela jde tentokrát na věc už bez Walshe i Livgrena, ale její apetit je neuvěřitelný. Tak dobrou, co dobrou, výbornou, vlastně geniální desku čekal asi málo kdo. Vše drží na nohou Ehart s Williamsem, plus dlouholetý Greer i znovu se navrátivší Ragsdale. Nová posila je u kláves, druhé elektriky a hlavě za mikrofonem. Člověk slyšící na jméno Ronnie Platt je tou nejlepší náhradou za Steva a díky nápadité a pestré kolekci nových songů vše funguje naprosto bez problémů.

pocitově silná-mluvil jsem o první skladbě Icarus II, platí vlastně pro celé album.