AEROSMITH - Get Your Wings
ALICE COOPER - Billion Dolar Babies
HELLOWEEN - Walls Of Jericho

Spajk: Gratuluji. Brácha tu desku má už od devadesatek.

Na tom fb se klidně naloguj, mé jméno kje jen v tom přihlašovacím údaji, pak už vše půjde jako příspěvek od Crazy Diamond. Normálně to do nich husti pěti příspěvky denně, facebookem neprošly články od doby seriálu Deep Purple, což je asi jaro 2018, sypej tam klidně na preskacku, co tě napadne z období posledních dvou let.

WILDSIDE - Under The Influence (92)

Ležím celé odpoledne s rýmičkou, ale tohle mě dostalo z postele. Třaskavý rokenrol pro příznivce Skid Row, Ratt nebo Slaughter.
Jedna z posledních desek s velkou produkcí. Na mixu Thompson/Barbiero, na masteru George Marino, točeno v A&M studiích a produkce Andy Johns. Koupeno na Aukru za 59,-

Celá deska https://youtu.be/wKkc6sGnnkM

ZVUKOVÁ ZÁHRADA - Zlýmotorprst 😁😂

Včera a dnes více do extrémů:
Aborted - TerrorVision
Benighted - Obscene Repressed
Gaerea - Unsettling Whispers
Oranssi Pazuzu - Mestarin Kynsi
VI - De Praestigiis Angelorum
Aosoth - V:The Inside Scriptures
Imperial Triumphant - Vile Luxury

Dnes:
MUSE - Absolution (2003)
CHRIS CORNELL - Euphoria Morning (1999)
ALTER BRIDGE - Oné Day Remains (2004)

jsem zjistil (při poslechu Orgullo passion y gloria, Metallica live in Mexico), že Rob Trujjilo má v doprovodných vokálech hlas někde mezi G. Simmonsem a Jirkou Babicou :)

Horyna : Dík za shrnutí. Můj příběh z Kansas je jiný. A rovněž pohled na jejich tvorbu. První shledání v roce 1995 a sice Best of... z roku 1984. Dodnes mám nejradši jejich singly a tu progovou složku moc nemusím. Nedělají mi problém sedmdesatky ani osmdesatky první půlka. Od roku 1985 do 2016 jsem neslyšel krom letmých nástřelu nic. Sedmdesatky první tři zapeklite desky mě nic moc neřekly, Leftoverture a Point of Know Return jsou mimořádná alba, Monolith je prakticky bez singlů, deska z roku 1979, která je mezidobim mezi vrcholnou erou 75-78 a odlehčeným AOR prvé půle osmdesatek, kde mi baví ty singly nesmírně, pak se údajně vraceli zas k umelectejsimu pojetí, takjsen to ani nezkoušel. Mám velice řas songy jako Play the Game Tobight, Hold on nebo Fight Fire With Fire, úvodní flak z nenavidene desky 1983.

KANSAS

Malé ohlédnutí za jejich tvorbou

Produkci amerických KANSAS poslouchám a sleduji zhruba patnáct let. Pro vlastní potřebu a přehlednost jsem si ji rozdělil do několika etap. Ta první je jasná. Od debutu z 74.-tého po desku „Monolith“ z roku 79. Zde jde o šestici velice vyrovnaných, v klasickém stylu Kansas uložených nahrávek prvotřídní kvality. Debut je jasná volba, asi nejvíce dýchá jižanstvím a naturelem lidí, přírody a svého okolí, ze kterého kapela vzešla. Naopak dvojku „Song From America“ jsem doposud pořádně nedocenil/nepronikl a tudíž mi připadá nejslabší. Věkově starší fans to jistě cítí právě naopak. Osobním favoritem je deska „Masque“ nejen proto, že byl mezi prvními KANSAS, které jsem vlastnil, ale hlavně proto, že tamní songy jsou zkrátka a jednoduše geniální a velice různorodé. Kapela nebyla ještě tak populární, zato hodně prog. Miluju ji. „Leftoverture“ je bez diskuzí, stejně jako „Point Of Know Return“. Obě desky se skloňují jedním dechem a oběma patří první dvě místa popularit nejen u mne. Je zde plno hitů. Nejsou to jen písně „Carry On Wayward Son“, respektive překrásná „Dust in the Wind“, ale třeba dojemné „Cheyenne Anthem“, či velkolepá „Hopelessly Human“. Další deska „Monolith“ byl pro mne během na delší trať. Nahrávka je opět hodně členitá, muzikální a hudebně rafinovaná. Potřebuje však delší časový úsek, který může některým sloužit k dobrému natrávení. Po ní přichází zlom. „Audio-Visions“ je předěl do nové doby. Dodnes na něj nemám ucelený názor. Někdy se mi líbí, někdy mě moc nebere. Obsahuje obrovský hit „Hold On“-mimochodem jde o skvělou písničku.

Pak odchází zpěvák Steve Walsh a na jeho místo nastupuje o poznání průměrnější a ne tolik výrazný a charismatický John Elefante. Před dvaceti lety bych řekl, že jsou obě desky s ním naprostý odpad! Před deseti už jen to, že je mít zkrátka nepotřebuji. Před pěti jsem je zařadil do nekonečného pořadníku a dnes je mám obě konečně ve sbírce. „Vinyl Confessions“ je ještě zabalená a schovaná na dobu, až k jejímu poslechu uzraje ten správný čas. Fanoušky nejvíce nenáviděnou/očerňovanou/podceňovanou „Drastic Measures“, jsem poprvé nakrojil zhruba před měsícem a půl a postupně se ji snažil proposlouchat. Zprvu to byl pořádný šok, jelikož s klasickými KANSAS nemá tento výtvor zhola nic společného. Některé songy jsou už i na mne malinko za hranou, ale pro posluchače orientujícího se v rocku let osmdesátých, není tato deska až tak výrazným problémem. Dvě třetiny mne nakonec oslovili natolik, že o ní mám v kapse schovanou recenzi.

Pojďme ale dál. Je tu druhá půle let osmdesátých a Steve Morse nahrazuje Kerry Livgrena. Pro mne dobrá volba. Desku „Power“ respektuji a její na první signální mířící líbivé pompezní písně, načrtnuté v hitovějším duchu mám rád. Avšak následující deska „In The Spirit Of Things“, je pro mne už znovu naprosto dokonalou. Vybírat čtveřici toho nejlepšího od KANSAS, byla by tam. Tohle album mě neuvěřitelně oslovuje a baví. Náladou, songy, vnitřním pnutím, dramaturgií, individuálními výkony, produkcí, prostě vším. Zlatý hřeb KANSAS.

Poté přichází pauza a léta devadesátá, která porodila desku „Freak of Nature“. Další trefa a jasná volba. Zase jedno z těch, které jsem měl mezi prvními. Kapelu provází neuvěřitelná fazóna, energie stříká na všechny strany, Walsh pěje naprosto bezkonkurenčně a hlavně jsou zpět housle. Ty v rukou třímá David Ragsdale a rozezpívává je k dech beroucí dokonalosti. Vyrovnaná, náladově pozitivní a na kvalitní songy bohatá kolekce, kterou si pouštím často a velice rád. Dále máme desku „Somewhere To Elsewhere“. O té jsem si dlouho myslel, že bude navždy poslední od KANSAS. Ale není to pravda, což je pozitivní zjištění. Zpět byl jak Livgren, dokonce i Hope a Steindhardt. Deska se nejvíce blíží klasickým KANSAS z let sedmdesátých, ale i tomu, co (dělal) bude dělat Kerry u svých, za chvíli studiově opět oživlých PROTO-KAW. Tato silně výpravná monumentální freska v sobě nese snad vše, co člověk na KANSAS a Prog-rocku miluje a vyhledává. Závažná témata, historickou atmosféru, inspiraci vírou, jižanský kolorit, úchvatné individuální výkony, obzvláště pak vrstvení kytar, proměnlivá tempa, každý song tu působí jako jedinečná, pevná a obsahově plná jednotka. Další dokonalé top dílo kapely.

No a pak je tu čtyři roky staré překvapení „The Prelude Implicit“. Kapela jde tentokrát na věc už bez Walshe i Livgrena, ale její apetit je neuvěřitelný. Tak dobrou, co dobrou, výbornou, vlastně geniální desku čekal asi málo kdo. Vše drží na nohou Ehart s Williamsem, plus dlouholetý Greer i znovu se navrátivší Ragsdale. Nová posila je u kláves, druhé elektriky a hlavě za mikrofonem. Člověk slyšící na jméno Ronnie Platt je tou nejlepší náhradou za Steva a díky nápadité a pestré kolekci nových songů vše funguje naprosto bez problémů.

pocitově silná-mluvil jsem o první skladbě Icarus II, platí vlastně pro celé album.

Ta poslední deska s Walshem se jmenuje Somewhere to Elsewhere, je pocitově extrémně silná, věnovaná tuším americkým letcům z 2. světové. Album je dost progresivní a pestré. Comeback jako prase a vrcholný kus.

Power byla moje první deska. Nemají slabé album. Z jejich poslední desky s Walshem jsem se svého času posral tak, že jsem jel na koncert do Německa. Proto Kaw jsou Livgren, takže kvalita.

Na Kansas se těším a už začínám šetřit :-) Kdysi jsem slyšel osmdesátkovou značně aorovou Power a v devadesátých mi rukama prošla Freak Of Nature. Tuším, že se mi to bude líbit, Walshova Glosolalia je výborná a ten chlap má obrovský hlas, ale pořád to před sebou valím a nemůžu se k tomu dokopat. Tak ted bude dobrá příležitost. Před lety jsem měl staženou kapelu Proto Kaw, kde snad hrají někteří Kansas členové a to byla super deska.
Jo a Kansas miloval i mistr Novotný! Jen je už před 20 lety vyslovoval s patřičným americkým akcentem, prostě KÉNSES :-)
Crazy Diamond jede, vole!

Přesně tím směrem chci jít. Jestli Sicky s Pekarkem nemaknou, tak tu metalovej extrém skončil. :-) Už ten útočnej Norr mě na podzim podnitil k tomu, nedělat si násilí a nepohodlí s něčím, co vlastně poslouchat už nechci.

Na Kansas nespěchám.

spajk: to je asi pravda, ale tak jako ty znáš fůru menších osmdesátkových kapel pro jiné neznámé, já to mám podobně o dekádu dříve. A to ještě nemám zmapovanou ani polovinu toho, co o dvě generace starší bardi. Ale jinak díky za vstřícnost, my dva si rozumíme v solidním zastoupení hard n heavy, A. O. R. glamu...

Přišel jsem až teď a hnedle zase do roboty :-) Dej mi na to chvíli času- zítřejší dopoledne. Vlastně počkat... o Kansas jsem nedávno psal krátké osobní pojednání. Už nevím kdo mne na Progu požádal o názor právě na ně. Musím si vzpomenout, kam jsem to ukládal, pod kterou recenzi, či komentář. Celkem jsem se s tím piplal, pokud ti nebude vadit úpravená kopie, vložím ji sem.

Horyna: Tak mi tu něco napiš o Kansas, třeba album za albem charakterizuj jednou dvěma větami, pro mne je to jedna z nej art-rockových kapel, pompezni a skvěle poslouchatelna. Z řadovek mám Leftoverture a Point of Know Return, pak ještě ultimatni 2cd kolekci s asi 40ti něj songy. Co třeba můžeš říct o albech jako Masque, Monolith, Vinyl Confedsions, Drastic Measures nebo o tom AudioVisions nebo tak nějak se jmenuje?

Podle mě některý hardcore partičky jsou vpravo. Musí být, když jsou i Slayer. Na tom není nic špatně. To ať se třeba ta blbá německá kapitanka lodi po. :-) Názorově to je hrozná nestvůra.

Pankáči nikdy nebyli vpravo, ne?

Teď jsi mi připomněl starého anglického profesora; který tento týden přišel o místo neb pravil v rozhovoru ze: “Žádnou genocidu jsme v Africe nepachali; jinak by tu nebylo tolik cernejch.” :-)

Během víkendu zatím mix RAMMSTEIN; SCORPIONS, CHEAP TRICK atd...