Dobry album, bavi ma a pocuvam pravidelne i kde mi pride prorodzene, ze taka kapela ako RS po skoro dvadsiatich rokoch dala dohromady tristvrte hodinu slusneho materialu. Tam snad stacilo vysypat suflik, vzhladom na to, ze to mohlo vyjst kludne v 80. roku. Ale netaha vas Mick za usi? Tie vokaly okolo reality ani nepresli, podobne ako posledny Ozzy. Zase na druhu stranu, ano, je to podvod, ale bavi. Chcem byt oklamany.

Myslím, že poslední Ozzy vzhledem k jeho zdr. stavu byl větší podvod...Ale zdařilý, to zase jo...

Album je naozaj velmi vytalny a plny energie. Znie podstatne sviezejsie ako trochu umele retro referencie na vlastny hudobny odkaz na Vodoo Lounge, alebo silena snaha o relevancie na Bridges of Babylon.
Recenzia je velmi dobre napisana a album zasadzuje do sirsieho kontextu. V zasade suhlasim so zmienenym rockovym zasadenim celeho albumu. Ci uz je to volbou producenta, alebo notorickou Jaggerovou obsesiou s tanecnymi rytmami - album vsak zaroven posobi mimoriadne chytlavo a povedal by som priam popovo. Pesnicky ako Mess it Up maju prvky disco rytmov, ktore Stones vobec nie marne hrali na Back and Blue, Some Girls a Emotional Rescue. Whole wide world je velmi zaujimava referencia na 80s revival, ktory posledne roky ako trend dominuje aj sucasnym popovym produkciam. A ruku na srdce, neznie to nejakz zvlastnym sposobom trochu podobne ako Turbo Lover od Judas Priest?
Album velmi zdarne nadvazuje na sirku hudobneho odkazu Rolling Stones a nejakym nevysvetlitelnym sposobom znie skutocne relevantne, zivo, fresh v roku 2023. A to v dekade ked albumy o generacie mladsich rockovych kapiel zneju silene, unavene, fotrovsky.

Za mna maly zazrak ak zvazime ich vek. S hodnotenim plne suhlasim. Ako mensina mam velmi rad album Undercover, ale Hackney Diamonds by som zatial zasadil ako najlepsi album od Tattoo You. Lepsi ako 90s albumy a Steel Wheels v mojich ociach.

Toto album je největším studiovým podvodem v dějinách rockové hudby, dle ohlasů úspěšným. Spokojena by byla i Alice Playten.

Deska se mě jeví, jakoby z té kapely někdo vysál veškerou letargii a unavenost a namotivoval je k tomu nejlepšímu výkonu, jaký si od nich vůbec lze představit. Měl jsem to určitou dobu na 70-80%, pak to šlo k horní známce, no a pak ještě o deset. Hype to není, prostě tyhle vysekaný týpci mě přijdou jako větší frajeři než zpěvní a koblihovití TOTO.:-) Ta deska je prakticky pro všechny rockery zkraje devadesátek, který tehdy jeli v GUNS N ROSES, SOUNDGARDEN, PEARL JAM, AEROSMITH, je v tom ta hlavní esence Stounů, akorát skladby jsou lepší než jagger a Richards měli v těch devadesátkách, hlavně je poznat, že po dlouhé době táhnou za jeden provaz, tou dlouhou dobou myslím 50 let. Tím narážím na Jaggerův příklon k tanečnější, soulové a funky hudbě od půlky 70´s a Richardsovu setrvalost u dirty rocku. Ten rozdíl tužeb obou tady cítit není.

Je neuvěřitelný, že kapela, která byla "stará" už mém dětství dokáže pořád nahrát desku, která není jen do počtu a je více než konkurenceschopná. Aspoň podle ohlasů; sám jsem zatím slyšel jen singly, ale i díky recenzi si udělám čas.

Mně Stouni nikdy moc nebrali. Asi generační blok. Pár desek mám, ale že bych si u poslechu cvrnkal do trenek, to ani náhodou. Mému ideálu se nejvíc přibližuje otvírák z dortové desky.
Když začatkem 90s jejich hudbu přefiltrovali o dvě generace mladší londýnští floutci okolo Spajka, to už bylo jiné kafe.
Recenzi jsem si přečetl a až opadne hype, v klidu si to poslechnu. Nerad chodím s davem. Sorry :-)

Výtečná deska, energická, zahraná s obrovským nadhledem a pohodou. Sweet Sounds Of Heaven je pro mně naprostým vrcholem nahrávky. A vkrádá se myšlenka, že Andrew Watt úspěšně vynalezl nějakou hudební viagru a cpe ji těm dědkům (Stouni, Iggy, Ozzy) horem dolem a ti na stará kolena tvoří desky jich hodné, důstojné a nadprůměrné.