Hezký článek, akorát synovec Anguse a Malcolma není o dekádu mladší, ale jsou téměř vrstevníci. Angus a Malcolm měli mnoho starších sourozenců.

Tahle deska byla moje prvni setkani s AC/DC. Jak pise Stray, koukalo to na nas ze vsech vyloh Supraphonu. Pamatuju si, ze na zaklade obalu(kterej mi nijak strasnej neprijde) jsem cekal nejakou strasnu palbu ala Metallica nebo Slayer(ano, do te doby jsem byl AC/DC nepolibeny) a z reproduktoru je ozval takovej cajicek(typicky rock and roll pro pupkaty strejdy, haha) a ja si jen pomylslel, boze co to je za nudnej zaprdenej bigbit :oD.
AC/DC jsem naplno vcetne teto desky ocenil az o mnoho let pozdeji, v podstate se da rict, ze az tak v posledni 20ti letce a mam od nich vsechna CD a i vetsinu DVD

spajk: Díky za perfektní koment. Víš co je zajímavý, že já, ačkoliv jsem věděl už v tom 1988roce, že v regálech Supraphonu ta deska je a mnohokrát jsem si jí mohl koupit (pokud bych našetřil z kapesného), pustit, od někoho sehnat, že jsem se jí taky vyhýbal a určitě před rokem 1993 jí neslyšel. Mohla se stát první deskou AC/DC, kterou bych v životě v těch třinácti slyšel, měl jsem jí pořád před ksichtem, ale nestala se jí. Co za to může? ten obal je samosebou hnusnej, ale asi mě odrazuje ta atmosféra, kterou mu dodává ta modrá barva. Fakt úplně nevhodné. nemám nic proti modré barvě, mám rád sledování moře i nebe a o určitých druzích modré bych řekl, že je nádherná - třeba hokejové dresy Indiánů, ale k tvorbě image jakéhokoliv kulturního produktu - knihy, desky, tiskoviny, se prostě vůbec nehodí a je odpudivá. Dovedete si představit jak by narušila atmosféru, kdyby se náhle objevila na některém z Rembrandtových obrazů, je to hrozně nepříjemná barva v rámci intimní atmosféry, která k hudebním dílům patří. Tak je to řečeno černé na bílém, pápá modráci!:-)

Resty se maj plnit aspoň o Vánocích. Tak by se dala parafrázovat situace mezi mnou a touto deskou. Přitom jsem jí měl v rukou nesčetněkrát při tajném probírání otcovy sbírky vinylů a nikdy se jí neodvážil vyndat a posadit na talíř. Prostě mladé pubertální telátko a navíc jsem měl zákaz pouštění gramofonu, abych neponičil přenosku nebo v lepším případě škrábnul desku. Ani nevím, kde se ve mně vzalo přesvědčení, že tuto desku ne. Možná mi přišlo směšný pouštět desku od Supraphonu, když o kousek vedle byly americké desky. Možná mi připadali hoši z kapely jako staří dědci a dost možná mě odradil debilní obal, kdy nějakej strejka v čepici vychází z televize.
Asi v září jsem si desku konečně koupil spolu s Backtracks. A stejně kolem ní už pomalu dva měsíce chodím a to jí mám schválně na očích, abych na ní nezapomněl.
Dnes v předvečer pátku třináctého jsem jí konečně kuchnul.
Musel jsem se při Heetseeker kouknout, jestli jsem nedal do přehrávače nějakou jinou desku od Nazareth. Až tak podobně mistr Johnson na desce zní. Při druhém válu je to ještě markantnější. Dan McCafferty jak vyšitej!
První čtyři písničky lezou do uší samy a u Kissin Dynamite se začínám lehce ošívat a ztrácet koncentraci. Nicméně jsem se aspon dozvěděl po kom se jmenuje ta druholigová německá smečka.
Naskakuju až v refrénu Some Sin For Nuthin´ při křivých kytarových vyhrávkách. To mám velmi rád. Skvělá skladba.
Ruff Stuff a This Means War nuda ale předposlední Two´s Up mě baví svojí lehkostí a zpěvností. Takový písničky k táboráku mám rád.
Tak nakonec to zas tak špatná deska není, jak jsem si celou dobu myslel.
Omlouvám se za delší snůšku prvotních pocitů, ale 32 let čekáni si zasloužilo trochu slavnostnější formu, než to jen odbýt jednou větou.

Ted si teprve čtu Strayovu recenzi a vlastně to vidíme překvapivě úplně stejně.
Hodnocení sedí. Nejhorší deska stále Flick Of The Switch.

Počuval som ju včera a z posledných štyroch dosiek mi Blow vychádza ako ta najlepšia. Heatseeker a Two´s Up GENIALNE!

Na čtvrtý desce ne, na třetí když už, ale je pravda, že Flick of The Switch už si zakládalo po Those na strohosti, ale tam byla ta vědomá nekašírovanost na rozdíl od Blow Up Your Video cítit. Oni si prakticky v osmdesátkách hlídali prdel, aby se s ní nikam moc nehli, neudělali ten krok co pak s The Razor´s Edge, kdy to byl najednou bombast. Z knih čerpám jen z Maximální Roc N Roll, ono se ani nejde v případě téhle kapely moc hrabat. Tahle kniha je navíc košatě napsaná jen do Back In Black, další alba už jsou tam odbytá několika stránkama a ty spíš pojednávaj o životě na tour. Takže je to částečně kniha, pak nějaký to ujasňování skrz menší zdroje jako Encyclopedie Kerrangu nebo Wiki, ale více méně ten ráz článku musí jít ze mě, snažím se to vystřelit najednou, pálím to tři věty za pět vteřin, neexistuje záklon, opření se o opěradlo a přemýšlení, ty slova mě tam musí naskakovat sami bez rozmýšlení, padá to na pomyslnej papír ryvhle, vyloženě to teče, důležitá fáze je pak to odležení a návrat k textu po několika dnech, páč tam musíš všechno vyladit a faktograficky dopřesnit. Psát už asi 12tej článek o kapele, co hraje prakticky stále to samé je věc, zvlášť když chceš, aby byl ten text hezky melodickej a furt se v něm něco originálního dělo, není to jako psát jeden týden o desce nějaké kapely ze sedmdesátých a druhej o hardcore novince. Myslím, že na základě toho, že AC/DC moc informací v posledních třech dekádách o sobě nevypouštějí, je seriál dávno za nejlepšími momenty. Třeba o Stiff Upper Lip jen stěží budu informovat o něčem, co už fanoušek neví.

Baví mě ten evergrýn, kdy se už asi na čtvrtý desce chtějí vracet ke svým kořenům. To je už slušná diagnóza. Přitom to spíš vypadá, že už se k nim nikdy nevrátili.
Honzo, čerpáš jen z Maximálního rokenrolu nebo máš načtený i jiné knihy o kapele? Vyšla vůbec nějaká jejich autobiografie nebo jen vyprávění od někoho jiného s citacemi, tak jak je to v knize výše uvedené?

Tady nesouhlasím, podle mě je Blow up... výborná deska. Svým způsobem je u AC/DC výjimečná,originální, protože melodika i kytarové riffy jsou úplně jinde, než na předchozích albech, ale stejně to má v sobě pořádnou dávku energie. Mně se prostě celá deska zamlouvá, žádnou z písní nevnímám jako vatu, vše tam podle mě funguje. Tenhle styl pak ještě zdokonalili na Razor´s Edge a Razor´s Edge je zároveň poslední album, kde za mě nejsou žádné vycpávky (to je problém hlavně Stiff upper.. a Black Ice). Tyhle dvě alba (Blow,Razor´s) jsou hudebně prostě trochu jinde, následující desky už jsou zase klasičtí AC/DC. Blow up... řadím hodně vysoko, tahle hudba mě prostě nenudí a rád se k ní vracím. Nebál bych se dát 80%

Velmi trefná recenze. Tuto desku poslouchám tuze málo, není to sice žádné dno, jen asi opravdu nejslabší článek diskografie. Například ale Twos Up je chuťovka, kde se AC/DC po dlouhé době zase odvázali a nahráli něco neobvyklého, za to obrovský palec nahoru.