Nie som PL die hard fans, tým pádom je môj prístup iný...oslovili ma Icon a Draconian Times...obdobie po nich ma nezaujalo (a to mám rad, keď kapely experimentujú). Až som sa dostal k TPW a je to pre mňa parádna doska, ktorú bez problémov postavím vedľa Icon a DT. Predchodca Tragic Idol trochu slabší, avšak stále nadpriemer...Medusa je ťažko prístupná, ale keď preniknete jej monolitom, je to parádna doska. Novinka zatiaľ na úrovni Tragic Idol.

Stray: mluvíš mi z duše, předsedo :-)

Pokud nebudu počítat debut a celkově ty počátky, tak si stejně myslím, že nejslabší z diskografie PL jsou vlastně poslední tři desky. :-) Někdo si myslí, že ta kapela byla nejvíc skvělá do alba Draconian Times, maximálně do One Second, a pak to jakože šlo hodně dolu, s tím že od In Requiem to zase nabírá na síle až do současnosti, … TAK PŘESNĚ TAKHLE TO NEMÁM! :-) Mám rád od PARADISE LOST všechno, ale jestli spolehlivě něco můžu říct, tak to, že alba od In Requiem do dnes se v ani jednom případě nevyrovnají té řadě od Icon po In Requiem.

Dal bych klidně 80%. PL mě nikdy nezklamali, i jejich nejprůměrnější materiál je díky jejich coryright melodiím adept na mojí srdcovku. A jako u jedné z mála kapel zcela akceptuju jejich retro vývoj. Taky na rozdíl od mnohých jiných nezařadili okamžitou zpátečku ke kořenům, ale vrací se pěkně krok za krokem. Až do Medusy pro mě bylo zajímavý poslouchat, kam až se vrátí tentokrát. A Obsidian je vlastně z těchto alb první, které z té cesty nějak vybočilo (asi logicky, když na Meduse už sahali do časů debutu a nemají tedy ani moc kam couvat) a spíš míchá vlivy období Shades až Draconian.

Mě Obsidian baví. Dávám ji teď denně. Měl jsem, krom Host, vše od debutu po Believe In Nothing. Pak jsem je přestal sledovat. Icon a Draconian Times mě baví i po těch letech. První tři desky mě nikdy moc nebraly a One Second a Believe u mě nějak neobstály ve zkoušce času. Teď je zase zkouším od novinky zpět - zatim Obsidian a Medusa a vypadá to, že bychom si mohli rozumět.

Tak bohužel i nejnovější počin PL u mě vyvolal kyselý ksicht vyjadřující zklamání a rozmrzelost. Sice se tentokrát nejedná o výstřely úplně mimo terč jako v případě Plague a Medusy, pár záživných zářezů by se našlo, ale k desítkám ve středu terče to má pořád sakra daleko. Fakt přísahám, že jsem tomu dal potřebný čas a plnou pozornost, ale nemůžu si pomoct: tohle pro mě už nejsou ti Paradise Lost, které jsem miloval mezi roky 1995 až 2007.
Kromě Ghosts a Darker thoughts (i když i ta by pro mě zněla líp bez toho vlezlého growlu) to kolem mě profrčelo jako rychlík a nic. No, jako rychlík ... spíš jako nákladní vlak s 200 vagóny skotu tažený jednou dýchavičnou dízlovou lokomotivou. Zas se tady totiž vyskytuje to utahané a nezáživné funerální tempo, které připomíná chůzi po kolena v medu a které mě vždycky spolehlivě odrazovalo od hlubšího prozkoumání diskografie třeba takových My Dying Bride. V kombinaci se zbytečným Nickovým growlem to na mě prostě nefunguje a vyloženě u toho zívám. Tenhle typ zpěvu mám rád třeba u Dark Tranquillity nebo Soilwork, ale tady za mě fakt ne.
Podtrženo, sečteno: není to naštěstí takové nekompromisní retro, jako v případě dvou alb předchozích, ale i tak další album PL, které si nekoupím (naposledy se tak stalo u Faith Divides Us). Já se k jejich hudbě dostal později a na tuhle fázi jejich vývoje prostě nemám receptory. Pro mě jsou to v podstatě zase další zbytečně promrhané a ztracené roky jedné metalové legendy. A pořád doufám, že ještě někdy vydají něco, co by mě fakt dostalo.

Pro mě je Obsidian taky spíš průměrný album. Slyším tam z každýho PL období trochu, celkově však nic výjimečného. Taková nekonfliktní deska pro usmíření všech fanoušků kapely. Předchozí album sice nebylo dokonalé, ale mělo podle mýho větší koule. Z novodobých mám jinak nejradši Tragic Idol.

Mě u PARADISE LOST baví fenomén zvaný "Holmesův zpěv". Ten člověk dokáže bravurně zazpívat, ale umí to i neuvěřitelně posrat. Když vzpomínám na koncert v pražský malý sportovce po "Draconian Times", kde celou dobu zpíval totálně falešně, bylo to k pláči. Rozpačitý koncert, a to jsem v tý době z "Draconian" doslova sral magi. Předkapela tam tehdy byli AMORPHIS, a ti mě nebavili ani tehdy ani nikdy později. Z gothenburský scény tehdy radši IN FLAMES, ale roky už vůbec netuším, co a jestli vůbec hrajou.

MImochodem "Draconian Times" u mě aspiruje na jeden z nejpovedenějších obalů vůbec. Dokonale funguje jako celek - booklet přesně odpovídá hudbě na drážkách, ty obličeje v podzimním hávu, nešťastnej Mackintosh a hluboce spící Holmes pokrytí listím, Aedy po kterým lezou brouci, k tomu ten nádherný černý potisk CD se sotva tušeným logem ... to je prostě dokonalá práce! Škoda každýho takovýho cédéčka, kde je plácnutej jen název a logo firmy, to pak vyloženě kazí celej dojem. U PARADISE LOST je to jako dokonalej 3D film se vším všudy !!!

Tož já to vezmu trošku obšírnějc. Paradajsi nejsou MOJE kapela, takže to bude spíš kritika než chvála. Snad mi jejich přívrženci odpustí. To, co mi na nich v současnosti (která se táhne zhruba 20. Let) vadí nejvíce, je ono popření vývoje dopředu, který kapela úplně zazdila svým návratem a otočkou o 180st. někdy v dobách Symbol.
Vzpomínky: v raném mládí jsem začínali s debutem a jako tvrďákům pubošům se nám ta hudba samozřejmě moc líbila. Gothic mě jaksi minul, ale Shades of God jsme tahali z brněnským půjčoven cd hned když vyšel a byli z něj u vytržení. Pak přišlo dle mého to u P. L. úplně nejlepší. Další desky jsem si kupoval origo. Icon, Drakouš i One Second patří do zlatého fondu rockové/metalové/doomové, … zbytek si doplňte sami muziky. Milníky a desky s neskutečným feelingem, postupy i atmosférou. P. L. jimi určovali trend i vývoj. Snad i tím depešáckým Host-em a méně už podivným Nothing… Symbols jsem už nevydýchal a i když jsem poté zkoušel návrat ke kapele prostřednictvím desek z let 2005, 2007 i Faith… nebylo to ono. Strašlivácky mě sejřil návrat ke kořenům a distanc do stylotvorných alb z konce devadesátek. Do dalších nahrávek jsem už pochopitelně nešel, jen vždy testl krátkou ukázku, abych se ujistil, že se naše cesty totálně rozcházejí, zvědavě přečetl recenzi a brblal si pod vousem dál. Když se navíc Nick vrátil ke svému murmuru, mávl jsem rukou úplně.
Tak a letos tu máme další desku s recenzí, kterou jsem si zase s gustem čmeláka přečetl a ukázkou, jež mne alespoň v míře menší štvala než kdy v minulosti. Asi tímto svým postojem opravdové (metalové) fans ztraceného ráje jistě rozlítím, ale nemůžu si pomoct. Prostě to tak cítím. Pro mne je tento NE-vývoj nepochopitelný podobně jako u My Dying Bride. Stejný mustr, ve stejné době. Ale to je fuk. Každému co jeho jest. A kdo je spokojen, tomu to moc přeju. Sám poslouchám/sleduji z legendárního trojlístku jen Anathemu, protože tam ten pokrok neustále cítím. Sic s minimem odchylek, přesto vývojově svobodný a někam směřující.

Abych to v závěru nějak rozšifroval – Anathema je pro vyměklé melodiky, Paradise Lost pro tu tvrdší sortu :-) V konečném bilancování je to stejně jedno, protože každý má vlastní názor a své srdce, které mu ukaže ten pro něj správný směr.

jj pokud má Obsidian na CD 70%, tak je to asi vážně skvělá deska za 80% - 100% :), tak jak píše naprostá většina www recenzí :), prostě něco jako poslední Sepultura na CD. Mne osobně neskutečně baví, že kapela stále tvoří, že se jako nerozpadá, neschází, nejede zaručeně poslední tour, nevydává po každé desce živák, nebo bestofku, prostě jo! PL si svoji pozici zasloužili a zasluhují. Z poslední trojice retro desek mi vlastně nesedí hlavně Plague within. Medusu mám docela rád a na Obsidian si to celé tak nějak sedlo. Dík recenzím na CD jsem si v poledních měsících dával dohromady Led Zeppelin a skoro nic jiného neposlouchal, až nyní točím Obsidiam, Triptykon a Morrisseye. Za mne je Obsidian výborná deska :)