Ty jo, Danzig. Mám toho nerealisticky sebevědomýho americkýho rednecka vlastně rád, některý jeho desky jsou fakt uhrančivý (taky to hodlám vtělit do svýho příštího článku), a ta přehnaná namistrovanost je vlastně poznávací znamení jeho image "jsem polobůh a když mě nebudete na slovo poslouchat, zabiju vás", jenže co je moc, to je moc.
Na podmínky typu "žádný pohled zpříma do očí" nebo "první foťák a končí koncert" by mělo následovat okamžitě ukončení spolupráce, případně telefonát do TV NOVA - "pojďte si natočit magora, jakýho jste ještě neviděli". On by byl šťastnej, že je v televizi, zahrozil by pěstičkou, a pořadatelé by měli po starostech. Ale třeba to berou jako takovou výzvu - "ukočírujeme to i s takovým blbem?"
Co by asi udělal, kdyby mu někdo pohlédl zpříma do očí? Zhypnotizoval by ho jako Thulsa Soudce a seslal na něj deset ran egyptských? Hovno, maximálně by se skryl mezi své bodyguardy a utíkal za stejdou psychologem. Je to směšný, démona ze sebe může dělat někdo, kdo na to má, a ne pitomec, kterej vypadá jako spařený prase ;)
Je to stejně zajímavý, jak jeden zpěvák, kterej je sice originální, ale jinak je pro dějiny rockový hudby jen drobně významnou epizodkou, dokáže takhle vířit prach. Ale v tom to asi nakonec celý spočívá. |
