O tom, že Jack White platí za génia a hlavního mluvčího poslední dvacetiletky rockové historie už se napsalo tolik řádků, že mě to přijde až úsměvné, ale po pravdě – je tomu tak. Vlastně jde o to, jak se najednou většina recenzentů dokáže shodnout na výhradně kladném hodnocení u někoho, kdo skládá převážně jednoduché songy, které většinou čerpají inspiraci ze vzdálené historie rocku a blues, nicméně jde rovněž o to, že se tak děje s přesahem a nadstavbou, jenž je schopná absorbovat i nové postupy a impulsy. V případě druhého alba THE RACO Více

Jádro tohoto projektu tvořila před více než dekádou zejména dvojice zkušených muzikantů Brandon Benson a Jack White. Čtyřčlenná kapela však nakonec na scéně nepobyla zas až tak dlouho a zůstala u dvou povedených alb. Na debutové desce „Broken Boy Soldiers“ z roku 2006 si oba výše zmínění muzikanti rovnocenně rozdělili veškerý skladatelský vklad, vokální, kytarové i klávesové party a ještě si stačili získat na svou stranu celou řadu příznivců, což mnozí přičítali právě zdejší přítomnosti tehdy hodně bodujícího Jacka Whitea s jeho mateřskou fo Více

Několik osobností americké kytarové scény se v roce 2009 sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější nahrávku, na jaké se kdokoliv z nich do té doby podílel. Přesto si myslím, že určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných šlo u THE DEAD WEATHER nalézt, ať už mám na mysli zvuk reprezentující jakési moderní retro a to díky kombinaci hlasových samplů, různých abstraktních zvuků a synthy podkresů s klasicky rockovými nástroji. Debutové album „Horehound“ necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě neh Více

Asi nemá cenu připomínat, že duo THE WHITE STRIPES patřilo bez větších pochybností mezi nejúspěšnější, nejopěvovanější a nejžádanější rockové formace minulé dekády, za což mohly nejen sympatie, které si Jack a Meg u širší veřejnosti získali svou přirozeností, ale bezesporu neobyčejný skladatelský talent právě Jacka Whitea. V jejich způsobu prezentace bylo něco víc než jen jednoduchost a touha po návratu ke kořenům rock´n ´rollu, byť je jasné, že jejich  minimalisticky střižený rock, čerpající zásadním způsobem z blues a garážového pr Více

Ve své letité recenzi na Whiteův sólový debut „Blunderbuss“ jsem na webu Metalopolis napsal, kterak je pro většinu hudebních příznivců zmíněný hudebník spjat především díky působení u dua THE WHITE STRIPES, což z dnešního pohledu už nemusí být zas až tak jasné. Nicméně jedna z nejdůležitějších kapel celé retro-rockové mánie předešlé dekády měla patrně největší dopad na posluchače a to ze všech dosavadních působišť tohoto multi-instrumentalisty a znamenité postavy americké hudební scény. Jack White však postupem let obstál především sám Více

Tahle kapela patří v poslední dekádě bezpochyby k největším zjevům na hudebním poli, zejména mezi kytarovkami ze Spojeného království. Už pátá řadovka sklízí doslova nadšené ohlasy jak fanoušků, tak samozřejmě kritiky a prestižní magazíny nešetří ódami. Může za to bezpochyby skladatelský talent pětice, ale také schopnost se nějakým způsobem vyvíjet a své portfolio posouvat zajímavým směrem. Za asistence producenta Paula Epwortha tak vznikla deska, která rozvíjí odkaz minulého, velmi povedeného alba „Luminous“ směrem k více radio-friendly p Více

Bláznivá pětka PRVNÍ HOŘE i nadále potvrzuje svůj skladatelský potenciál a se svým aktuálním albem „Křehký mechanismus pozemského štěstí“ dává najevo, že to se svým návratem myslí vážně. Pauza souboru rozhodně prospěla, protože materiál se mnohdy dostává ke koketérii s melodikou, jakou pětice dosud nevládla. Ještě pár let nazpátek to vypadalo všelijak, originální projev kapela rozhodně měla, ale šance na oslovení širší fanouškovské základny nebyly z největších, jenže stylově nesnadno zaškatulkovaná středočeská partička se rozhodla pokračovat a nahrála Více

Tak už se konečně trojdílná futuristická sága Geoffa Tatea přesunula do poslední fáze a mohu tím pádem potvrdit, že ten kdo se nechytal u prvních dvou dějství, sotva nalezne nit v části závěrečné. Jestliže předchozí (střední část) „Resurrection“ bylo možné chápat jako jádro celého příběhu, ve kterém šlo o filozoficky podložené vyobrazení nového světa, do kterého právě přicházela jakási technologie, prostřednictvím které bylo možné vidět a vykládat realitu novým způsobem, je „The New Reality“ výsledným pojítkem celé skládanky odehrávající se pod Více

Rok 2011 a THE HORRORS potřetí. Na téhle kapele je sympatické, že na každém albu zní úplně odlišně od toho předchozího, přesto si pokaždé u svého díla udržuje jednolitý a sevřený ráz. Zatímco uřvaný debut „Strange House“ roztrhal britskou scénu na cáry jako mladý bohémský excentrik poslední výtisk bulvárního deníku The Sun, a většina z kritiků jej díky tomu považovala pouze za náhodný sezónní výstřelek od party emo-pozérů, byla dvojka jednoznačně umělečtějším a vážnějším albem, které nabízelo jak chladnou ponurost upozorňující na odka Více

Psal se rok 2009 a od prvních tónů druhého alba britských THE HORRORS bylo jasné, že jde o zcela mimořádnou událost. Nestává se totiž často, že by kapela, jejíž rozervaný debut se dva roky nazpět stal (snad jen kvůli image) velmi úspěšným, doslova překopala svůj zavedený skladatelský rukopis, vypustila zcela jinou „dvojku“ a ještě se pomalu stala nejuznávanější akvizicí celé britské retro-mánie předcházející dekády. A jak na to ti THE HORRORS vyzráli? Naprosto jednoduše, nahráli desku bez jakýchkoliv úhybných manévrů, ze které se musela podlamovat kol Více