Když trapný vtipálek ve středních letech po asi třech minutách pohlavního styku se svou někdejší čerstvou známostí bezdůvodně ustal, odvalil se na bok a s úsměvem na tváři suše pravil: „No a tak je to stále stejně až do konce“ (doplňujíc své odhodlání nepokračovat připitomnělým uhihňáváním), sklidil bouři. V mnoha věcech je to s dlouholetým americkým projektem WEDNESDAY 13 úplně totožné. Jejich hudba se zkrátka nemění, je stále stejná od začátku každého alba až do jeho konce, působí dnes jako před deseti lety a oslovuje stále stejné typy Více

Druhdy slavná čtveřice MR.BIG stále udivuje chutí do práce, muzikantskou poctivostí a semknutým naturelem, takže dnes předkládá další, v pořadí již devátou sadu zemitého zaoceánského rocku. Letos sice přichází řada na album dřevního ražení, ve kterém je slyšet mnohem více komornějších, na blues a country orientovaných skladeb než nějakých silových hardrockových hymen, ale i tak nelze říct, že by deska postrádala energii a instrumentální pestrost. Od úvodní sekané „Open Your Eyes“ je ve všech směrech jasné, čí desce se posluchač právě věnuje, neboť až prog- Více

Musím říct, že tahle aktuální várka frankfurtského piva mne chutná, netvrdím však, že jde o nejlepší desku TANKARD od časů jejich komerčního bestselleru „The Meaning Of Life“ z roku 1990, ale vyvážený poměr přidaných ingrediencí má bezesporu svou poutavou chuť a výživnost, která navíc nahrávku nestrhává do nepatřičných míst. Tedy ani do sféry alk(e)holických kolovratů, buranské rozjuchanosti či podbízivosti, schopné za každou cenu zaujmout širší fanouškovská pole, ani si na ní Germáni, po více než třiceti letech fungování v branži, rázem nehrají na bůhví Více

Když se po mnoha letech působení na scéně podařilo Coreymu Taylorovi vystavět i ze své druhé kapely STONE SOUR (jde vlastně o jeho původní kapelu založenou už v roce 1992) nejen ve všech směrech úspěšnou, ale hlavně i zajímavou hudební instituci, automaticky znásobil tento frontman svou cenu na hudebním trhu a to ačkoliv byl veřejnosti nejprve znám prostřednictvím SLIPKNOT. Melodičtější pěvecké rejstříky mu totiž šly vždy stejně dobře jako ty brutální a svůj umělecký potenciál měl tak dlouhá léta možnost dělit mezi dvě velmi populární grupy. Ostatně právě Více

Jestli tahle kapela nemá smůlu. Tvůrci žánrového pokladu „Loathing“ (1997) se museli vyrovnat hned s dvěma úmrtími ve vlastních řadách, jako na potvoru se jednalo o členy s našinci velmi povědomě znějícími příjmeními. V roce 2010 spáchal sebevraždu dle mnohých fandů nenahraditelný growler Joe Ptacek a před dvěma lety zemřel bubeník Ryan Stanek. Ani to ale BROKEN HOPE naději nezlomilo a po znamenité „Omen Of Disease“ jsou tu s opět nadupanou a zvířecky neurvalou nahrávkou. Pikantní fakt, že kytarista Jeremy Wagner nahrával nástroje po zesnulém Více

Současná hektická doba, ve které je navíc hudebních jistot jako šafránu, návratům vlastně vcelku přeje, bez ohledu na to, za jak dlouhou dobu se ten který volnomyšlenkář odhodlá vylézt z brlohu, aby si připomenul dobu svého divokého mládí a rebelie, a tak se k potěšení mnohých rozhoupali k činu i hispánští Texasané AT THE DRIVE IN, kapela, která na přelomu milénia definovala emotivní hardcore svým nejúspěšnějším a v pořadí třetím albem „Relationship Of Command“, po kterém však došlo mezi pěticí hudebníků k roztržce a ukončení činnosti. Více

Britští SNAKECHARMER jsou sice kapelou, která přináší na světlo ony hardrockové ingredience tak nějak se zpožděním mnoha dekád a zároveň ve stínu všeho, co se v tomto ranku už dávno od roku 1969 událo, ovšem jejich nové skladby, objevující se na jejich druhé řadovce „Second Skin“, se vykazují potřebným zaujetím a kvalitou všech šesti zkušených hudebníků, jenž tvoří sestavu. O materiálu se vlastně dá říct, že naplňuje přísná kritéria pro dnešní žánrovou špičku, protože je tahle nahrávka jak zvukově, skladatelsky, tak celkově svým řemeslným hudebním proved Více

Předně je třeba říct, jakkoliv se kapela začala obracet zpět ke svému dark-metalovému pojetí, veškeré posuny byly činěny s citem a rozmyslem, jakoby se hudebníci chtěli vyvarovat nedorozuměním vygenerovaným s příliš rychlé evoluce jejich tvorby na sklonku devadesátých let. Album „Paradise Lost“ tak naprosto plynule navazuje na předcházející desku „Symbol Of Life“. Není sice tak přímočaré a dynamické, avšak vychází ze stylu, který si kapela vyšlechtila prostřednictvím mnoha let. Nešlo o tak hitový materiál jako v případě předchůdce, ale lze na něm vypozorovat jis Více

Z nového alba amerických power-metalových stálic ICED EARTH je poznat, že se Jon Schaffer snažil vyslyšet volání mnoha příznivců po zlatých devadesátkách, ke kterým se přeci jen vážou největší úspěchy v historii této trvanlivé kapely z floridské Tampy. Ačkoliv již není u toho někdejší velmi oblíbený zpěvák Matt Barlow, nový materiál jakoby byl dělán přímo pro něho a pro jeho, v metalových kruzích velmi dobře hodnocený a oceňovaný vokálním projev. Současný frontman Stu Block už nyní nazpíval třetí řadovku v řadě a je poznat, že se nejen snaží naplnit vys Více

Ten název je prostě boží. A k tomu ten obal. Chtě nechtě se mi vybavila filmová řezničina „Machete“ od Roberta Rodrigueze s božským Dannym Trejem v hlavní roli. Tam taky chtěli vyjebat s tím nepravým. A jak to dopadlo, ví každý, kdo tuhle láskyplnou poctu osmdesátkovým béčkovým brakům viděl. S DYING FETUS je to má podobně, až na to, že tohle není žádný „camp“, nýbrž poctivá áčková řezničina. Úder přímo na komoru, ovšem v brilantním technickém provedení. Mívám občas problém s technicko-deathmetalovými kapelami, jejichž hudba je příliš matematic Více