Je zvláštní, jak se tahle britská kapela, jejíž raná alba bývala vždy velkou vzácností a vycházela s dlouhými časovými prodlevami, v posledních pěti letech odhodlala pojmout kariéru stylem, co rok, to nové řadové album, i když v případě novinky jde o kolekci předělávek od muzikantů považovaných už před více než padesáti lety za lídry amerického dřevního blues rocku. Nabízí se tak srovnání s posledním albem THE ROLLING STONES, které bylo pojato podobným způsobem a platilo za poctu velmi starým 50´s látkám. Londýnští THE QUIREBOYS ve s Více

Kout železo dokud je žhavé, velí muzikantské a životní zkušenosti Michaelovi Amottovi. A proč vlastně ne? Jeho ARCH ENEMY dnes tvoří totálně semknutá sestava plná neobyčejným person, které mají nemalé jméno na scéně a i díky nim jeho severská mašina šlape jako velmi dobře namazaný stroj. Popularitě tělesa rovněž velkým dílem přispěla i nádherná tvářička Kanaďanky Alissy White Gluz, která se stala obdivovanou hvězdou okamžitě poté, co do rozjetého melody thrash/death rychlíku naskočila. Po připojení vynikajícího Jeffa Loomise, coby druhého - rovněž v Více

Nebudu zastírat, že mne Steven Wilson svým novým albem „To the Bone“ pořádně rozlámal. Jó, když se to umí. Dokázal totiž, pouhé dva roky po existenciálně laděném, depresivním a vesměs také velmi vysoko ceněném kompletu „Hand.Cannot.Erase“, složit sbírku mnohem nesvázanější, líbivější a přesto v uměleckém smyslu stejně poutavou. „To The Bone“ má opět filosofický přesah a téma smyslu bytí ve Wilsonově tvorbě opět resonuje a zde mnohdy, díky melodičtějšímu naturelu skladeb, dokonce dojímá. Z mého pohledu jde o dílo takřka bez slabin, ať už se na něj budeme koukat Více

Dne 25. srpna 2017 po několikaměsíčním odkladu konečně vyšlo 18. řadové album německých progresivistů ELOY. Album má relativně dlouhý název „The Vision, The Sword And The Pyre (Part 1)“, z něhož je možné usoudit, že byl zvolen podobný přístup jako v případě jejich dávných alb „Planets“ (1981) a „Time To Turn“ (1982). To znamená, že byla vydána první část dvojalba a že navazující druhý díl bude velmi brzy následovat. Svůj záměr pokusit se o zhudebnění příběhového konceptu Frank Bornemann avizoval v dopise fanouškům z roku 2009 a v reálnějších obrysech j Více

Britští PARADISE LOST za těch bezmála třicet let prošli opravdu lecčím. Dokázali se oprostit od svých deathmetalových počátků a stali se zkraje devadesátých let vůdčími představiteli surového ostrovního doom metalu, žánru, který tehdy získával na velké oblibě. S tím jak postupem doby rostla jejich hráčská a skladatelská vyspělost, staly se i jejich nahrávky více melodickými, zvukově bohatšími a propracovanějšími, brzy jim tak těsný metalový chlívek nestačil a jali svou tvorbu pojmout poněkud volnomyšlenkářštěji. Poté co v polovině 90´s dosáhli komerčního Více

Pamatujete na původní stoner rockové QUEENS OF THE STONE AGE? Jsem si jistej, že tohle stylové označení už pro ně dávno neplatí. Kapela se stále nevzdává tužeb po vývoji a čím dál více se odklání od oblasti alternativního rocku a (proč to neříct?) undergroundu, jakkoliv o nich stále nelze mluvit jako o plytkém mainstreamu. Tedy teď vůbec nemyslím na popularitu, protože QOTSA jsou populární vlastně docela dost, ale spíš narážím na jejich snahy být stále osobití, autentičtí, zvláštní a neztrácet kontakt s umělečtějšími ambicemi. Novinka tuhle verzi nap Více

Dave Lombardo a Mike Patton se dali znovu dohromady a znovu se jedná o vcelku solidní úlet. Pravda, DEAD CROSS není až zas taková extravagance, jakou byl před lety FANTOMAS, nicméně k tradiční podobě metalové hudby má stále hodně daleko. Pro upřesnění, pánové tentokrát své snažení nasměrovali hodně do punku, resp. old-school hácéčka a celý koncept pojali jako 30 minut intenzivního nářezu. Nečekejte tedy nějaké alternativní hrátky ve stylu FAITH NO MORE, MR.BUNGLE anebo PEEPING TOM, ale ani ne seriózní thrash á la SLAYER. Důležitým vodítkem by v této souvislosti Více

Nevím, zdali se stále dají norští LEPROUS považovat za progresivní metal, mě osobně vždy zněli úplně jinak než všechny ostatní kapely z téhle škatule. Na druhou stranu jde každopádně o rockové těleso s nemalými tužbami po objevování svého originálního prostoru. Poté co jsem se letos stal jejich fanouškem a zpětně si sehnal tři řadovky, zajímala mne logicky i novinka. Parta okolo zdatného pěvce Einara Solberga však i letos potvrzuje neobyčejnost. Jak známo, kromě svého novo-romanticky znělého vokálu, dodává právě Einar kapele ještě další výra Více

V žádném případě zde nechci zpochybňovat osobu Conrada Lanta alias Cronose jako toho pravého šéfa britských legend starověkého black metalu, nebo chcete-li řádně temného heavy metalu, ale debutová deska „Avé“ od jeho někdejších spoluhráčů Mantase a Abaddona, vydaná letos v létě pod značkou VENOM INC., je prostě povedené metalové album, jakkoliv se kapela koncentruje na to, co slavné jméno VENOM reprezentovalo od nepaměti, tedy řádně lopatovitý a hrubý metal. Sestava z časů přelomu osmdesátých a devadesátých let je tedy zpět a nahrávka k překvapení mnohých š Více

Nikdo asi nečeká, že by legendární německá metalová úderka ještě čtyřicet let po svém založení chrlila na trh vyloženě zásadní desky. Stejně jako tomu nebylo v případě „Blind Rage“, nejedná se o celosvětově převratnou sadu ani v případě „The Rise Of Chaos“, jakkoliv chlapcům nemůže být zhola nic vyčteno, protože si jedou svůj heavy metal v prvotřídních podmínkách a mají hodně zkušeností. Jejich přístup je ve všech směrech profesionální, ovšem lze jej nazvat rovněž také (a to především) pragmatickým. Znovuobnovení ACCEPT osm let nahrávají alba, která si drží po Více