Italská kapela MESSA si čím dál více dělá nárok na stabilní místo v srdcích celé řady evropských příznivců náladotvornější rockové, potažmo metalové hudby. O tom, že zde máme co do činění s kapelou trvanlivějšího ražení, napověděla něco již minulá, v pořadí třetí řadová deska „Close“, skrze kterou kvartet obstojně bodoval coby nová výrazná akvizice osudovostí a mystikou opředené hudby. Soudě dle aktuálního stavu věcí, americké vydavatelství Metal Blade Records rozhodně neprohloupilo, když dalo této kapele šanci a zahrnulo ji do své stáje. Po Více

Nevěřte hudebním pisálkům! (Samozřejmě kromě Crazy Diamond). O CASSELS píšou, že je to punk, tak jsem to zkusil a punk to rozhodně není. Nejblíž k punku má jejich DIY přístup k fungování kapely, ale když je většina skladeb delších než šest minut, tak to prostě punk být nemůže. Byla to ale zajímavá zkušenost. První poslech, říkám si, to je hodně podivná věc. Druhý poslech, říkám si, to jsou supr bicí, a vlastně celé to je tak nějak zajímavé. Třetí poslech, říkám si, no to je teda něco. Rovnou přiznávám, že ani pro mě to není typ hudby, kterou bych posloucha Více

Léto roku 1998 jsem strávil na ovocné farmě nedaleko Oxfordu. V malém domečku, kde jsme bydleli, bylo staré rádio, kde jsem naladili podivnou stanici, která měla zvláštní playlist. V podstatě se tam opakovalo nějakých 20 aktuálních písniček dokola celý den. Třeba „I Think I´m Paranoid“ od GARBAGE, nebo „Lucky Man“ od THE VERVE, ale zejména nový singl od PLACEBO – „Pure Morning“. Nemohl jsem se jí nabažit, slyšet jí pětkrát denně mi přišlo jako týrání. Já jí přece potřebuji slyšet alespoň desetkrát! Ten zvuk, ten text, ta atmosféra. Když jsem pak konečn Více

Kalifornští DEAFHEAVEN už něco málo přes dekádu náleží k americké odnoži post-black metalu (konkrétně blackgaze), co víc, oni patří k jeho nejuznávanějším představitelům. Žánr, který ve svém zvuku klade důraz na nepřikrášlenost, civilnost, abstraktní atmosféru a kombinaci metalových atributů s party kytarové alternativy, příznačné spíše pro styly jako shoegaze, post-rock nebo post-hardcore, už se na scéně zabydluje skoro dvě dekády. Za tu dobu zažíval opatrný rozběh, velký boom i současné ustálení dávající zelenou dalším nejrůznějším fúzím. S Více

Po prvním poslechu nové desky DONOR bych s využitím sportovního žargonu nejradši konstatoval, že domácí favorité nepřipustili žádné překvapení. To negativní, dodávám pro jistotu. Když jsem zhruba před třemi roky uzavíral recenzní kapitolu pojednávající o minulém albu „Devět křížů“, spekulace o budoucím vývoji šly stranou. Vše bylo křišťálově jasné. Pánové se nebojí kytarové tvrdosti, dokáží se kvalitativně posunout, kdeco zpracovat či zakomponovat, ale vždy budou stavět na kmenovém stylu, svých melodických nápadech a bohatém aranžmá. Nedokázal jsem si představ Více

EPICA je jednou z kapel, které mě naučily mít rád growl. Nesnášel jsem ho. Jakmile ten chropot začal, tak mohla být skladba jakkoliv dobrá, ale já to nedával. Proč to kazí tímhle chrochtáním? Dál než k thrashi jsem dříve nikdy nešel. Právě EPICA mi ale v tomhle ohledu otevřela oči i uši. Growlování kytaristy Marka Jansena se tu někdy tak krásně proplétá s rockově operatickým zpěvem Simone Simons, že mi nezbylo, než to postupně začít tolerovat a nakonec i mít rád. Dnes mám nejradši právě interprety, kteří využívají všech barev hlasu – Více

Když birminghamským před pěti lety vyšla comebacková deska „Scriptures“, skvěle se trefila do potřeb deathmetalových fans prahnoucích tehdy po stabilitě starých časů. Navrátivší se kapela s nezaměnitelným Davem Ingramem u mikrofonu tehdy servírovala poctivou mrtvolnou flákotu s celou řadou obvyklých ingrediencí, příznačných pro zvuk těchto klasiků devadesátých let. Kytarové duo Peter Rew a Darren Brooks, které je v řadách smečky z Midlands od samotných počátků, nikdy nemělo ambice přesahující deathmetalové mantinely, takže i „Scriptures“ byla Více

Přijít na vrcholu britpopu, kterému vládli macho chlapáci z OASIS, s image postavenou na nevyjasněné sexualitě, podivně se oblékat, otevírat genderová témata, hrabat se v intimních a velice osobních věcech, odkrývat svou zranitelnost a nejistotu, to chtělo „koule“. Alespoň že PLACEBO měli normální účesy a upravené obočí. V dnešní době bychom podobnou kapelu, myslím z pohledu image, možná i přehlédli, ale v polovině devadesátek působila docela extravagantně. Tak či onak, muzika která za nimi za těch 30 let zůstává, je rozhodně hodná pozornosti. Kariéra Více

Podobně poctivé rockové desky se dnes už příliš neslyší a není to jen druhem hudby, ale i celkovou stylizací. Tohle je pro mne zkrátka hit jara 2025! Ve všech směrech perfektní hardrocková práce totiž opanovává ráz druhého řadového alba „Black Light/White Noise“ od projektu dvou kytarových person světového Hard N´Heavy: Angličan Adrian Smith (především IRON MAIDEN) a jeho americký kolega Richie Kotzen (mimo své sólové dráhy ještě THE WINERY DOGS, ex-POISON a ex-MR.BIG) mají potenciál dlouhodobé a podnětné spolupráce na nejvyšší úrovni. Deska působ Více

Zajímalo by mě, jestli jsou autoři atmosférického blackmetalu tak smutní a zdeptaní i ve svých běžných životech. Black metal samozřejmě obecně není veselý žánr a jeho takzvaná druhá vlna ve Skandinávii na začátku devadesátých let přišla s do té doby nepoznanou vokální a zvukovou agresí, nečitelností a nepřístupností doplněnou o temné, bezútěšné a většinou i satanistické texty. Na rozdíl od tehdejších skandinávských satanistů nechce atmo-black zničit svět a (přiblble) nevzývá démony z pekel. Mírumilovně a smutně protestuje proti stávající Více