Po nadějném debutu „Refuse Denied“, kde se kapela představila v speedmetalově dravé fazóně příznačné pro závěr osmdesátých let, přišla zapeklitější druhá zkouška, která měla ukázat, jak moc SANCTUARY v rámci konkurence americké scény obstojí. Výsledkem se v roce 1990 stalo, sice dost možná méně chytlavé, ale umělecky a kompozičně hodnotnější druhé album „Into the Mirror Black“, jež sice neznačilo žádný průlom, ale dílo bylo postupně stále více oceňováno a dnes je již dávno považované za jeden z vrcholů US power/thrash metalu z přelomu osmdesátých a d Více

Metoda prvního poslechu s prvním úhozem do klávesnice. Na jinou bohužel nezbyl čas. A začneme ostřeji. Kurdt Vanderhoof si po letech zřejmě uvědomil, že bude dobré začít od Adama. Nemíním tím návrat ke kořenům, i když… vraťte se o víc jak 40 let zpět a zkuste si představit, s jakou silou METAL CHURCH vtrhli na metalovou scénu. Doba a scéna je pochopitelně jinde, nicméně určitou podobnost vnímat lze. Od prvních tónů nového, již čtrnáctého studiového alba „Dead to Rights“ si totiž posluchač užije pořádný tlak, který řadě post-klasických desek chyběl. Zeuss pro Více

Ukrajinští 1914 hrají dlouhodobě špičkový death/doom tvrdé a nemelancholické povahy. Jejich loňskou desku „Viribus Unitis“ považuju za jedno ze dvou nejlepších alb minulého roku, a logicky jsem si tak nemohl nechat ujít vůbec první vystoupení kapely v Praze. V Česku byla tahle čtveřice už několikrát, z toho dvakrát v jaroměřské pevnosti, ale našemu hlavnímu městu se dosud vyhýbala. Původně měli dorazit už loni v únoru, ale ukrajinské ministerstvo kultury jim na poslední chvíli celé tour znemožnilo, když jim zablokovalo Více

„Když vy NIRVANU, tak my THERAPY?!“ Dovolím si na úvod parafrázovat slavnou hlášku z jedné české komedie z osmdesátých let. Ačkoliv samozřejmě parta z Belfastu nikdy nedosáhla velikosti svých souputníků z amerického Aberdeenu, několik paralel se v jejich historii objeví. Dostaneme se k tomu. První deska „Nurse“ pomohla THERAPY? vystoupit z undergroundu a slušně se etablovat na alternativní scéně. Protože se kluci práce a koncertování obzvláště nebáli, jezdili po různých štacích jako o život, skládali nové songy a zanedlouho byli opět ve studi Více

Australští prog-metalový KARNIVOOL se letos vrátili na scénu po dlouhých 13ti letech s novou deskou. A v rámci koncertního turné po Evropě naplánovali zastávku i v pražském Roxy, který bez bázně a hany vyprodali. Byl jsem trochu překvapený, že z naší malé redakce jsem se jedině já aktivně hlásil o účast na tomto koncertu. Přece jen to není moje typická parketa. KARNIVOOL jsem objevil díky videu Ricka Beata na YT, kde analyzoval jejich song „Goliath“. To už bylo několik let po třetím albu, takže jsem pak trojici desek poslouchal v jednom balík Více

Už tragické okolnosti, provázející vznik posledního řadového alba göteborských AT THE GATES, z jejich materiálu „The Ghost Of A Future Dead“ činí událost, u které je nutné k poslechu přičíst kontext, aby byl výsledný dojem úplný. Jsem však přesvědčen, že i bez něho by tyhle nové skladby dlouhodobě obstály. Vloni na podzim zesnulý Tomas Lindberg je totiž před více než rokem nazpíval/odeřval, v té době již tušil, že se blíží konec jeho životní pouti. Z mnoha pasáží novinky tak vyloženě prýští neutuchající zápal a potřeba ještě odevzdat to nejlepší, n Více

Nate Garrett a jeho SPIRIT ADRIFT údajně přicházejí se svou poslední deskou. A dle mého jde znovu o povedený materiál, kde se snoubí doom-metalová tíživost se sílou a hrdostí klasického heavy metalu. Zatímco na předchozích počinech se projekt postupně stával méně a méně zádumčivým a v podstatě s každou další deskou melodičtějším, v současnosti posluchač čelí spíše návratu k těžkotonážnějšímu doomovému nastavení. Nejde však vůbec o doom raně devadesátkového typu, jakému tehdy vládly britské formace typu CATHEDRAL či MY DYING BRIDE, ale o doom m Více

Dvanáctá deska FOO FIGHTERS je zde. Postupně představované singly naznačovaly, že se zřejmě nepůjde v intencích předchozích alb, ale mě se nový zvuk a styl hned zalíbil. Jestli to bude skousnutelné i pro konzervativnější fanoušky kapely, to vážně netuším. Předchozí kolekce „But Here We Are“ (2023) byla více než důstojným rozloučením a jistým způsobem i truchlením za bubeníkem Taylorem Hawkinsem i maminkou Davea Grohla. Bylo to poctivé, velké rockové album. Burácivé, hymnické, dospělé. Mělo zahájit novou etapu v životě kapely. Věci však evidentně nešly tak Více

Neuplynul ještě ani rok, a THE PALE WHITE jsou zpět. Po výborné loňské desce „The Big Sad“ (psal jsem recku, jestli chceš případně doplnit link) vypustili novinku s podivným názvem, který by se dal přeložit zhruba jako „Neživé objekty 21.století“. Název to není náhodný. Zrcadlí v sobě jednak témata, kterým se kapela na nové kolekci věnuje, jednak i posun ve zvuku a náladách písniček samotných.Bratři Hopeové se nechali inspirovat dnešní dobou, která je extrémně rychlá. Proto na nic nečekali a taky rychle přišli s novou deskou. Cíleně jí připravovali jako „zlého Více

Belfast, Severní Irsko, osmdesátá léta. Nebylo to úplně idylické místo k životu. Politické napětí a sektářské násilí mezi katolíky a protestanty, takzvané „Troubles“, probíhaly už druhé desetiletí a nikdo už nevěřil v rychlé ukončení a vyřešení situace. Do toho ekonomická krize a dusivá atmosféra ve společnosti. Protože jsem ale realistický optimista, vždy se snažím ve věcech hledat pozitivní stránky. Nelehké časy pro život se většinou odzrcadlí v umění a tady to nebylo jinak. Už v osmdesátkách začala irská hudební scéna silněji promlouvat i mimo ostrov sa Více