Nebývá pravidlem, aby se léty zavedené kapele, zajeté ve svém určitém stylovém, téměř přesně definovatelném a svými přívrženci očekávaném spektru, podařil husarský kousek prostřednictvím desky s odlišnou hudební tématikou. Pokud je však přání hudebníků toužících po změně opodstatněné, pokud k němu přistoupí pečlivě a s určitou, sobě vlastní sebereflexí i nadhledem, dají se očekávat věci nevídané a na poměry takového souboru skoro až novátorské. Domnívám se, že podobný, pečlivě provedený obrat se podařil kapele URIAH HEEP s deskou „Sonic Origami“.Předešlá nah Více

Anglie nikdy nebyla zásobárnou thrashových úderek světového významu. Je zvláštní, jak se zde některým rockovým a metalovým žánrům daří a jiné jsou odsouzeny navždy k přežívání v chladném a temném podzemí. I v osmdesátých letech, v dobách největšího žánrového boomu, se zde dokázaly jakž takž prosadit pouze tři kapely - ONSLAUGHT, SABBAT a XENTRIX. U ani jedné však nedošlo k průlomu mezi světovou elitu, ale spíš o získání si určitého jména v rámci západoevropského trhu s tehdy bující tvrdou hudbou. Nejzkušenější z oné zvláštní trojice „podzemních osamělých“, Více

Skutečnost, že se nahrávka stane notoricky známou, přeci ještě nemusí znamenat, že by ve výsledku, postupem času a s tím souběžně jdoucích mnoha a mnoha poslechů, tratila na svém kouzle a tím pádem na hodnocení nejvyšším? Jasně, dnešní rychlá doba je úplně jinde, ale můj názor je ten, že málokterá hardrocková deska by v globálním kontextu ustála uplynulé čtyři dekády s takovým nadhledem a trvanlivou kvalitou, jako se to povedlo zlomové „Highway To Hell“ od australských AC/DC.  Zub času v podobném Více

Je obdivuhodné, že ani tak služebně „stará“ kapela, jakou KANSAS bezesporu jsou, ještě nepověsila své řemeslo na hřebík a stále přináší nemalému zástupu svých fanoušků další důkaz své nehynoucí životaschopnosti. A přesto, že z oněch původních KANSAS jsou dnes v souboru už jen kytarista Rich Williams a bubeník Phil Ehart, kouzlo a charisma jejich hudby dokáže z reproduktorů pronikat v téměř nezměněné formě už hezkých pár let. Zbytek sestavy tvoří stejní lidé, kteří se s kapelou představili už na jejich minulém „comebacku“, po šestnácti letech studiové pauzy pře Více

Bývalý frontman německých heavy metalových klasiků ACCEPT, Udo Dirkschneider, netroškaří a podpořen kvalitním dechovým orchestrem přichází s výpravnou deskou. Jako dobrý obchodník si velice rychle uvědomil, že své potenciální publikum může nejlépe vytěžovat především bombastickou produkcí. Udo není a nikdy nebyl žádný šmejd, spíš se podobá hodně štědrému zmrzlináři se striktní nabídkou výtečné vanilkové a čokoládové. Již nějakou dobu tudíž koncertně, ať už pod značkou U.D.O. či DIRKSCHNEIDER, nabízí maximum možného a zároveň přidává další a další řemeslně do Více

Za vznikem a podobou komerčně vysoce úspěšné superskupiny ASIA, která započala svou pouť na počátku osmdesátých let, stál marketingově průbojně uvažující hejsek John Kalodner, pracující v té době pro nově vzniklý label Geffen Records. Čtveřice Steve Howe, John Wetton, Carl Palmer a Geoff Downes svým eponymním debutem „Asia“ sklidila ohromující komerční úspěch. Jen na americkém trhu se prodaly čtyři miliony kusů debutu. Deska, která se přesně trefila do své doby, byla nejen instrumentálně precizně vybudována, ale její melodický potenc Více

V polovině koncertních šňůr na podporu alba „Let There Be Rock“ se AC/DC v květnu 1977 rozhodli sáhnout k personální změně, neboť cítili od baskytaristy Marka Evanse ne úplné odhodlání. Ten si stále častěji na turné přestával rozumět s Angusem Youngem, což zkrátka vedlo k mnoha nepříjemným chvilkám. Na doporučení povolaných byl nakonec přijat Angličan Cliff Williams, klidný a spolehlivý týpek, jehož hra přesně pasovala k přímočarému rock´n´rollu AC/DC. Jediným problémem bylo tehdy zdlouhavé vyřizování cestovních víz, což Více

Když se svého času na scéně objevili mladíci PROTEST THE HERO, nikdo moc nevěděl, co si o nich myslet. Kapela se tehdy svezla spolu s mathcore vlnou, od většiny ostatních partiček tohoto žánru se však odlišovala nejen hudební vyzrálostí, ale hlavně zpěvem. Mastili moderní metalcore šmodrchanice s úctyhodnou rychlostí, zároveň však měli thrashovou razanci, techniku a nebáli se ani heavymetalových melodií, což ve spojení s vysoko položeným ječákem působilo v roce 2006 dost nezařaditelně. Od té doby uběhlo patnáct let, Kanaďanům dnes vy Více

Pro bližší představení kapely WISHBONE ASH jsem si zcela záměrně vybral jednu z jejich nejméně typických desek. Recenzovaná kolekce „Number the Brave“ vznikla jako jedenácté studiové album. Už podle takovéto číslovky lze usuzovat, že v tomto případě nepůjde o žádnou desku kapely stojící na startu své kariéry, od které chce pisatel prezentovat jednu z jejich prvních nahrávek, ale bystré oko čtenářovo tak může rychle dedukovat závěr, ve kterém jde o případ zcela opačný. A ptáte se proč tolik netypickou? No zkrátka proto, že jako rok vydání je zde uveden letopo Více

„Označit jejich hudbu za hlasitou byl naprosto nedostačující popis!“Takto se vyjadřoval o zvuku AC/DC pozitivně zaskočený britský hudební tisk, když Australané poprvé stanuli na Ostrovech se svým elektrizujícím programem. Je pravda, že, i díky skotskému původu několika členů, jejich kouzlu mnohem spíše podléhali fanoušci v Británii, než v USA, kde byli ještě dva roky zcela odmítáni a z pohledu lidí z branže, manažerů vydavatelství a ředitelů rozhlasových stanic, považováni za spodinu. Když už šlo o rock´n´roll, pak v USA tehdy letě Více