Je to zhruba půl roku, co jsem zde ocenil povedenou práci kalifornské trojice SIXX:A.M. na jejich albu „Prayers For The Damned, Vol.1“. Z formálního pohledu sice aktuálně nastupující album, tedy pokračování pojmenované stylově „Prayers For the Blessed, Vol.2“, drží fazónu a je znovu sbírkou chytlavých skladeb z oblasti moderního amerického rocku. Znovu jde o řemeslně dobře opracovaný materiál, svým šťavnatým zvukem na předchůdce navazující, jenže mě to tentokrát z jednoho prostého důvodu baví zkrátka méně a tím důvodem je samozřejmě Více

Když námořník pojmenuje loď ženským jménem, většinou tak činí z důvodu lásky nebo úcty. Je-li však jméno Alice, Lillian nebo Gretchen použito jako jméno zpěváka, skupiny či alba, jen málokdy kromě muzikantů samotných někdo zná skutečný důvod. Když měl Steve Blaze vysvětlit, proč svou skupinu zhruba před dvaceti osmi lety nazval LILLIAN AXE, uvedl jako inspiraci pro takový název přízrak velmi staré dámy, který se prý objevil ve filmu Creepshow. Ať už takovému vysvětlení věřit budeme nebo ne, je jasné, že LILLIAN AXE nejsou jen přízrakem. I po dvaceti osmi let Více

Ostravští MALIGNANT TUMOUR patří mezi kapely, od kterých víte, co s novým albem zhruba tak dostanete. Přesto si neodpustím upozornit, že novinka „The Metallist“ patří k tomu úplně nejlepšímu, pod co se čtveřice kdy podepsala. Ještě více než předchozí práce novinka tíhne k předobrazu metalových osmdesátek a hlavně dle očekávání k britským legendám MOTÖRHEAD, a tak jsou skladby napěchovány povědomými party a říznými riffy, co upalují stále vpřed a ctí danou abecedu drsňáckého rock´n ´rollu. Jasně že Bilosův hlas je znovu kdesi na půli Více

Nejnovější počin jihomoravských progresivistů SIX DEGREES OF SEPARATION tedy nese název „Simple“, snad možná proto, aby kapela dala jasně najevo jisté zjednodušení ve struktuře zde zaznamenaných skladeb. Když jsem si tak desku párkrát poslechl, dospěl jsem k závěru, že ještě není zdaleka tak jednoduchá na to, aby z ní rychle a nápadně vylézaly či okamžitě čněly ty nejzajímavější pasáže a refrény, které by si za jistých podmínek kapelou nezasažený posluchač okamžitě uchoval v hlavě, a naopak deska není ani omylem tak jednoduchá, aby všec Více

Začátky kapely LILLIAN AXE v osmdesátých letech podpořené osobním přátelstvím Steva Blaze s Alice Cooperem, kontakty s managementem skupiny RATT, smlouvou s významnou firmou MCA a spoluprací s Robinem Crosbym „jedním z nejúžasnějších lidí na světě“ byly poměrně nadějné. Po dvou albech však byla skupina LILLIAN AXE v rámci velké kádrové dehardrokovací čistky v MCA vyhozena stejně jako KANSAS, ALICE COOPER a mnozí další. „Jednou nám Alice řekl, že mu ředitel MCA právě sdělil, že už ho nechce nikdy vidět. Trochu se mi ulevilo vzhledem k našemu vlastnímu maléru Více

Někdy je potřeba chytnout všechny korektní zmrdy pod krkem a zařvat jim pořádně do ksichtu. Vždyť o čem jiném vždy metalová hudba byla, že jo? Rozhodně ne o nějakém plynulém proplouvání smířlivými náladami. A zrovna DEBUSTROL vždy byli o hněvu a agresi. Ne jinak tomu je nyní, na jejich aktuální krví prosáklé fošně nazvané „Válka“. Přiznám se, že vlajková kapela agresivního tuzemského thrash metalu mne už od mládí na počátku devadesátek přišla jako spolek oslovující zejména nezvladatelné sígry, co se ve škole poněkud hůře učili. T Více

Vypadalo to, že deska „F.U.N.K.“ z roku 2008 bude posledním sólovým albem legendárního „Voice of rock“, jak je přezdívaný můj velký oblíbenec a srdeční umělec GLENN HUGHES. Po celé řadě zklamání se zakládáním kapel se Glenn přece jen uvolil vydat po dlouhých osmi letech čistě vlastní počin. Jen málokdo z veteránů se může chlubit průměrnou bilancí jedna deska za rok, ale marná sláva, když někdo umí, tak je možné chrlit novou muziku s neuvěřitelnou kadencí a kvalita přitom neutrpí. Vždy si pak vzpomenu na nářky některých hudebníků, kteří omlouvají svoji sklada Více

Nepatřím zrovna k fanouškům starých melodicko-deathových IN FLAMES z devadesátých let. V té době mne stále se teprve formující kapela z Gothenburgu byla úplně volná a zaujala mne poprvé až s deskou „Reroute the Remains“ z roku 2002. Od tohoto přelomového alba se styl ambiciózních Švédů ubíral cestou čím dál výraznějšího příklonu do vod rockového a metalového mainstreamu a jisté, nejprve nepatrné a později výraznější, modernizace zvuku prostřednictvím naprogramovaných podkresů, nicméně kapela si vždy dokázala udrž Více

Na sepsání většiny dojmů z poslechu „Hardwired…To Self-Destruct“ jsem si nechal trochu delší čas. Když po osmi letech vydává album kapela, kterou ve skrytu duše všichni milujeme a zároveň v některých případech také nenávidíme, není to prostě jen tak. Návratu malého ukecaného Dána a jeho velkého namachrovaného kámoše tak předcházelo mnoho let mlžení. Fenomén METALLICA se už dávno vymkl kontrole a i když dnes po světě pobíhají tlupy mrmlajících haterů, kteří nejsou až tak ztotožněji s úspěchem této legendy, fakte Více

Jakkoliv jsem v době vydání desku nadhodnotil, viz. má recenze na webu Metalopolis, stále si myslím, že v roce 2008 byla Magnetka logickým vyústěním situace, kdy kapela už musela vyslyšet přání většiny jejich fans a vrátit se konečně k svému stylu z konce osmdesátých let. A tak přišel čas na tuhle solidní repliku, prostřednictvím které se James Hetfield a spol. hodlali zavděčit většině a rezignovali na evoluci. „Death Magnetic“ se tak stalo dalece nejméně překvapivým a nejméně riskujícím albem v jejich dlouhé historii. Zprvu kapela sklízela větš Více