Asi nemá cenu připomínat, že duo THE WHITE STRIPES patřilo bez větších pochybností mezi nejúspěšnější, nejopěvovanější a nejžádanější rockové formace minulé dekády, za což mohly nejen sympatie, které si Jack a Meg u širší veřejnosti získali svou přirozeností, ale bezesporu neobyčejný skladatelský talent právě Jacka Whitea. V jejich způsobu prezentace bylo něco víc než jen jednoduchost a touha po návratu ke kořenům rock´n ´rollu, byť je jasné, že jejich  minimalisticky střižený rock, čerpající zásadním způsobem z blues a garážového pr Více

Ve své letité recenzi na Whiteův sólový debut „Blunderbuss“ jsem na webu Metalopolis napsal, kterak je pro většinu hudebních příznivců zmíněný hudebník spjat především díky působení u dua THE WHITE STRIPES, což z dnešního pohledu už nemusí být zas až tak jasné. Nicméně jedna z nejdůležitějších kapel celé retro-rockové mánie předešlé dekády měla patrně největší dopad na posluchače a to ze všech dosavadních působišť tohoto multi-instrumentalisty a znamenité postavy americké hudební scény. Jack White však postupem let obstál především sám Více

Mám za to, že kdo si nějakým způsobem nalezl alespoň trochu kladný vztah ke kalifornskému sleazy rocku a glam metalu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, musí ona první tři alba téhle kapely prostě zbožňovat, i mé hodnocení FASTER PUSSYCAT v záplavě těch desítek kapel tamější epochy je tedy velmi vysoké, a byť se téhle partičce nikdy nepodařilo dosáhnout výše než na zlatou desku a jejich jméno mělo taktéž určitý zvuk jen a pouze za Atlantikem, jejich odkaz je pro sledovače stylu dle mého zajímavější než u celé řady zvučnějších Více

Tahle kapela patří v poslední dekádě bezpochyby k největším zjevům na hudebním poli, zejména mezi kytarovkami ze Spojeného království. Už pátá řadovka sklízí doslova nadšené ohlasy jak fanoušků, tak samozřejmě kritiky a prestižní magazíny nešetří ódami. Může za to bezpochyby skladatelský talent pětice, ale také schopnost se nějakým způsobem vyvíjet a své portfolio posouvat zajímavým směrem. Za asistence producenta Paula Epwortha tak vznikla deska, která rozvíjí odkaz minulého, velmi povedeného alba „Luminous“ směrem k více radio-friendly p Více

Prapodivná středočeská partička PRVNÍ HOŘE dlouhou dobu patřila k okruhu poměrně dobře oceňovaných těles, jenže se před několika lety rozhodla svou činnost přerušit a vyčkávala ten správný okamžik k návratu a na nový impuls, jenž by se dostavil v podobě chytlavých, nápaditých a vesměs originálních skladeb. Ten moment přišel až v letošním roce a tak má český posluchač konečně možnost se zaposlouchat do pozoruhodné sbírky "Křehký mechanismus pozemského štěstí", která splňuje ta nejpřísnější kritéria pro tuzemský crossoverový nadstandard. Na otázky Více

Bláznivá pětka PRVNÍ HOŘE i nadále potvrzuje svůj skladatelský potenciál a se svým aktuálním albem „Křehký mechanismus pozemského štěstí“ dává najevo, že to se svým návratem myslí vážně. Pauza souboru rozhodně prospěla, protože materiál se mnohdy dostává ke koketérii s melodikou, jakou pětice dosud nevládla. Ještě pár let nazpátek to vypadalo všelijak, originální projev kapela rozhodně měla, ale šance na oslovení širší fanouškovské základny nebyly z největších, jenže stylově nesnadno zaškatulkovaná středočeská partička se rozhodla pokračovat a nahrála Více

Tak už se konečně trojdílná futuristická sága Geoffa Tatea přesunula do poslední fáze a mohu tím pádem potvrdit, že ten kdo se nechytal u prvních dvou dějství, sotva nalezne nit v části závěrečné. Jestliže předchozí (střední část) „Resurrection“ bylo možné chápat jako jádro celého příběhu, ve kterém šlo o filozoficky podložené vyobrazení nového světa, do kterého právě přicházela jakási technologie, prostřednictvím které bylo možné vidět a vykládat realitu novým způsobem, je „The New Reality“ výsledným pojítkem celé skládanky odehrávající se pod Více

Rok 2011 a THE HORRORS potřetí. Na téhle kapele je sympatické, že na každém albu zní úplně odlišně od toho předchozího, přesto si pokaždé u svého díla udržuje jednolitý a sevřený ráz. Zatímco uřvaný debut „Strange House“ roztrhal britskou scénu na cáry jako mladý bohémský excentrik poslední výtisk bulvárního deníku The Sun, a většina z kritiků jej díky tomu považovala pouze za náhodný sezónní výstřelek od party emo-pozérů, byla dvojka jednoznačně umělečtějším a vážnějším albem, které nabízelo jak chladnou ponurost upozorňující na odka Více

Psal se rok 2009 a od prvních tónů druhého alba britských THE HORRORS bylo jasné, že jde o zcela mimořádnou událost. Nestává se totiž často, že by kapela, jejíž rozervaný debut se dva roky nazpět stal (snad jen kvůli image) velmi úspěšným, doslova překopala svůj zavedený skladatelský rukopis, vypustila zcela jinou „dvojku“ a ještě se pomalu stala nejuznávanější akvizicí celé britské retro-mánie předcházející dekády. A jak na to ti THE HORRORS vyzráli? Naprosto jednoduše, nahráli desku bez jakýchkoliv úhybných manévrů, ze které se musela podlamovat kol Více

Je to logické a bylo to nevyhnutelné. Na novince znějí MORBID ANGEL opět jako MORBID ANGEL. Éra kontroverního alba Illud Divinum Insanus skončila, zapomeňte. Ze sestavy, která ho nahrála, nezbyl krom skutečně nepostradatelného Treye Azagthotha nikdo. Vrátil se baskytarista a řvoun Steve Tucker, za bicí usedl Scott Fuller – jeho hra je skutečně vynikající, člověk konzervativního typu díky němu alespoň částečně přestane želet odchodu bájného Petea Sandovala. Tucker už svoje kvality předvedl v rámci své první post-vincentovské mise, nu a Azagthoth je po p Více