Když to velice zjednodušíme, tak je to v podstatě cyklická vlna mezi komplexností a jednoduchostí. Jazz vs. rock´n´roll vs art rock/hard rock vs. punk vs metal/hair rock vs. grunge. No a pak už mainstream směřoval spíše k zjednodušování, populizmu (prvoplánovosti) a zejména k vytlačení kytarové muziky rapem, r´n´b a moderním shitty popem.

Je to ale velmi komplexní záležitost, která nemá jednoho původce. Mediální pokrytí, změny preferencí, generační výměna, zrychlená digitální doba - a určitě najdete dalších x věcí, co sem můžete dosadit.

Na druhou stranu, kytarová muzika nezemřela. Velké hvězdy (AC/DC, Boss Springsteen, Rammstein) pořád vyprodávají 50tis prostory i několik večerů za sebou. Styly se v různých revival vlnách obrozují - trash, grunge, shoegaze, dokonce i ten hair metal/rock. Každý si dnes může najít, co mu chutná. Chrlí se toho na nás víc, než bychom si stihli poslechnout za tři životy.

Svět se mění, a hudební průmysl s ním. Ať už se nám to líbí nebo ne. Každý zřejmě favorizujeme tu hudební etapu, která nás zasáhla při dospívání. To nás formovalo, tehdy se formoval náš vkus, máme k tomu emocionálně blízko. A tam stačí jen pár let rozdíl, a je to úplně posunuté. Já se hlásím k devadesátkám, Stray je jen o fous starší, ale už i to stačí k tomu, aby jeho svatý grál ležel v osmdesátkách.

Já jsem z Přerova, píšu sem dost sporadicky. Petrů je hafo, na základce jsme byli ve třídě čtyři. Na margo tý debaty bych uvedl, že v kontinentální Evropě a, dejme tomu, Jižní Americe byla ta situace kolem hair metalu a grunge přece jenom dost odlišná než v Severní Americe. Hair metal tady nikdy tolik nefrčel, grunge se zde též ve své době nestal takovým fenoménem. Třeba mě prakticky zcela minul. V těch letech jsem spíše sledoval poměrně bouřlivý rozvoj extrémních metalových subžánrů.

Po pravdě, spajkovi v tomhle moc nerozumím, dle mého to psal, ale osobně nespatřuji na svých příspěvcích vůči němu nic toxického, výsměšného nebo závadného. Podle mne on tu proměnu scény 80/90´s - od virtuozity k "zaflusanosti" - prostě nese mnohem těžšeji než valná většina nás tady. Já osobně už si z toho dělám spíš prdel, věci se prostě staly, člověk ten čas nevrátí, takový byl vývoj, štvalo to i mně, tenkrát, ale dneska už si z toho spíš dělám prdel.

Teď už mám jistotu, že tu je fakt další Petr. Budu tam radši srát dvojku, aby nedocházelo k zbytečným třenicím :) Jinak nevěřím, že ten poslední příspěvek od Spajka je jeho. Proč by to psal? Vždyť da zajímavá diskuse jede úplně v pohodě.

Nejtoxičtější místní debatér všech dob žehrá na toxicitu. To jsou paradoxy, pane Vaněk...

Je jaro, takže STRATOVARIUS. Šablona 2-3 ultramegahity na desku (zpravidla na začátku), něco dobrého a něco vaty, je víc než zřejmá. Nejvyrovnanější alba, co do kvality skladeb, jsou ELEMENTS pt. 1+2, nejraději mám INFINITY.

3x 90%, ostatní 70%-80%

Nejoblíbenější skladby: 4th Reich, Galaxies, Black Diamond, Playing With Fire, Hunting High And Low, Millennium, Phoenix, Awaken The Giant.

Po ELEMENTS pt. 2 jsem se Strato skončil, už to není dobré.

Hmmm. Sem už nemá cenu chodit, pro lidi jako jsem já. Ke ctení hovno a debata toxická.
Škoda. Bejvalo to tu kdysi fajn.

Byli jsme před grungem, budeme i po něm...
Lépe než Palacký s Pekárkem bych to neshrnul :)

A taky bych doporučil odpovědi AI téma, zda vyznění alb typu Renewal od Kreator, Grin od Coroner nebo Angel Rat od Voivod bylo důsledkem nástupu grunge...

Ono to i délkou trvání bude velice podobné - každý chvilku tahá pilku

Punk měl svých třeba 5 hvězdných let. Hevík plus mínus taky. Hair metal taky. Grunge taky.

A grunge nebyl ve vzduchoprázdnu - paralelně koexistoval s melodickým trashem (jestli tak můžeme Metallicu/Megadeth nazvat), crossoverem a kvantem alternativního rocku. Vždyť MTV začátkem devadesátek byla plná REM, Faitn No More,Red Hot Chilli Peppers, U2. A pak tu máme Guns N Roses, kteří přímo z hair rocku/metalu vycházeli. Ty hráli snad častěji než zmiňovanou Nirvanu. Stejně tak Aerosmith.

Mé odpovědi na některé body, snažil jsem se své odpovědi stylizovat jako robot, tak aby byl spajk spokojený a měl to jako na podnose, bez kliček:

I bez NIRVANY by ta Hard N´Heavy scéna postupně devalvovala a ztratila šmrnc, jen by to trvalo dýl a postupně by člověk čelit míň a míň charismatické hudbě. Vlastně už se to dělo na začátku devadesátek v tom hair prostředí, když nahradíš WARRANT kapelou DANGEROUS TOYS, komu tím prospěješ? :)

Kapely jako PEARL JAM, SOUNDGARDEN či AICH by se dle mého bez NIRVANY prosadily a tvořily by surovější proud Hard N´Heavy, postupně by získaly rockery na svou stranu, ale ten přerod od étosu 80´s by ve výsledku bez NIRVANY nebyl až tak strmý. Spílalo by se kapelám z 80s prostě opatrněji.:-)

Trend kdy se v rocku tíhne k jednoduchosti a pouliční špinavosti se v historii dostavil několikrát. Poprvé výrazně v souvislosti s punkem. Bylo ve vzduchu, že něco podobného v devadesátkách přijde. To že se podobná věc udržela vnímám spíš nastavením mladých lidí, který prostě už nebavilo sledovat dlouhá sóla jak od LYNYRD SKYNYRD. Tahle věc se přežila a Cobain tomu jen pomohl, nejefektivněji definoval změnu!

Zmizení skutečných rockových hvězd - dle mého společnost už byla dál a tyhle dinosauří bytosti už prostě přestávali mít místo. Už na ně nebylo možné nahlížet skrz nějakou záři a v kladném slova smyslu. Na debilní filmy se Stallonem a Hulkem Hoganem taky lidi v devadesátkách už nepotřebovali koukat.:-)

Prostě jsme i bez tlačenky přežili. Že ji měl grunge, to měl a vysublimoval. Metal ne a nádavkem se stal daleko komplexnějším. Kdybych mèl parafrázovat Palackého: Byli jsme před grungem, budeme i po něm, což se také stalo. Ta komerční gilotina se bezpochyby projevila, je tam diskontinuita, nebo jen objížďka? AI se dost drží klišé, co se válí na netu v podobě nové věrouky. Jak do toho konce kytarových hrdinů zapadajítřeba Dream Theater a desky od Magna Carta a řada dalších instrumentálních desek?
A taky se pořádně rozjel black.:-)

To je slabota Peky... největší tlačenku mělo právě grunge. Čekal jsem nějaký duchaplnější argument, než placení za hudbu. To je vedlejší produkt. Co nám to dalo hudebně, když to celý poháněl odkaz blues a stěžejní kamen bylo 5 tónů pentatoniky?
Mně teda ai přijde, že ma daleko lepší argumentaci. Klucí tady popsali 20 prispevků o hair metalu.
No. Tak ja zase už radši půjdu :-) tak zas někdy...

Klasická AI, v součtu tady kluci napsali podstatně zajímavější a koplexnější poznámky. Co nám to dalo za odkaz? Hudebně, že jdou věci dělat jinak a že přežijeme i bez masivní tlačenky a ve výsledku jsme tak byli lépe připraveni na éru, ve které se za hudbu platí xkrát méně.

Otázky sem do debaty, ne otázky pro Gemini :-)

Tak já jsem to moje pinkání s Gemini našel a tady je ta podstatná část. Všimněte si, že hair metal se řeší jen v prvním bodu....
Je to zajímavé, hlavně ta kontinuita.

Tady moje otázky:
Jak a kam by to došlo bez Nirvany?
Byly by ty ostatní kapely (Soundgarden, Pearl Jam, AIC) schopny tak masivně zasáhnout scénu nebýt Nirvany?
Proč to muselo proběhnout metodou buď/anebo a nemohli koexistovat ty styly vedle sebe?
A proč to kurva teda trvalo jen 5 let, když to mělo masivní podporu labelů a odborného tisku?
A co nám tady grunge zanechalo za odkaz? Pana Lynxe?
A proč se z PJ stala rocková kapela pro páprdy a Soundgarden skončili s deskou opěvující Led Zeppelin a Weiland suploval Axla ve VR?

Tady to Gemini:
1. Masakr "Hair Metalu"
Před Nirvanou ovládaly hitparády kapely jako Poison, Mötley Crüe nebo Ratt. Šlo o vizuální show: tuny laku na vlasy, spandex, make-up a texty o tom, jak je super pařit a balit holky.
Efekt Nirvany: „Smells Like Teen Spirit“ udělal z těchto kapel během noci trapné relikvie minulosti. Rockeři v kožených kalhotách s flitry najednou vypadali vedle kluka v roztrhaném svetru ze sekáče nepatřičně.
Výsledek: Vydavatelství začala hromadně vypovídat smlouvy všem „vlasatým“ kapelám. Žánr, který dekádu dominoval světu, byl prakticky vymazán z mainstreamového éteru.

2. Konec kytarových hrdinů a virtuozity
léta byla o technické dokonalosti. Každá kapela musela mít kytaristu, který zvládl blesková sóla a „shredding“.
Efekt Nirvany: Kurt Cobain nebyl technický virtuos a nestyděl se za to. Jeho sóla byla často jen rozladěná verze vokální melodie nebo čistý hluk (noise).
Výsledek: Grunge poslal kytarové hrdiny do důchodu. Najednou nebylo cool cvičit 8 hodin denně stupnice; cool bylo mít špinavý zvuk, tři akordy a pořádný pedál Boss DS-1. Tím se ale na dlouhou dobu vytratila z rocku technická ambicióznost.

3. Smrt "Rockové hvězdy" jako nedotknutelného boha
Do té doby byl rockový zpěvák polobůh žijící v sídle v Malibu. Nirvana přinesla étos autentičnosti a nenávisti k vlastní slávě.
Efekt Nirvany: Cobain dával najevo, že být slavný je mu odporné. Z rocku se stala platforma pro outsidery, deprese a sociální úzkosti.
Výsledek: Na deset let se z rocku vytratila zábava, sex a nadsázka. Rocková scéna se uzavřela do sebe, byla vážná, temná a introspektivní. Pokud ses u hraní usmíval, nebyl jsi „true“.

4. Éra "Grunge klonů" (Post-grunge)
Jakmile labely pochopily, že Nirvana sype peníze, přestaly hledat talenty a začaly hledat kopie.
Efekt Nirvany: Každý, kdo měl flanelovou košili a uměl zpívat „chraplákem“, dostal smlouvu. To vedlo k inflaci žánru.
Výsledek: Scéna byla zaplavena kapelami, které zněly jako „Nirvana z Wishe“. To nakonec vedlo k únavě materiálu a vzniku generických rádiových kapel (jako raní Nickelback nebo Bush), které sice prodávaly miliony desek, ale rock jako žánr kreativně nikam neposouvaly.

5. Destrukce kontinuity
Rock do té doby přirozeně evoluoval (od blues, přes psychedelii k hard rocku a metalu). Nirvana tuhle linku přetrhla.
Změna: Grunge nebyl evolucí metalu 80. let, byl jeho popřením. Tím, že Nirvana „vypálila les“ starých kapel, vzniklo vakuum, které po roce 2000 začaly zaplňovat úplně jiné žánry – nu-metal (Korn, Limp Bizkit) a později pop-punk. Klasický stadionový rock, jak jsme ho znali, se z toho úderu už nikdy plně nevzpamatoval.
Zajímavost: Nirvana byla tak efektivní v „ničení“ konkurence, že se traduje historka, jak členové kapely Warrant (autoři hitu Cherry Pie) přišli do kanceláře svého vydavatelství a viděli, že plakát jejich kapely v recepci nahradil plakát Alice in Chains. V tu chvíli věděli, že je konec.
Dalo by se tedy říct, že Nirvana rock nezabila, ale provedla na něm tak drastickou operaci bez anestezie, že se pacient dalších deset let jenom zmateně potácel po chodbách.

SODOM - Persecution Mania 1987
MORGOTH - Feel Sorry for the Fanatic 1996
MORGOTH - Ungod 2015

Stray to vystihol v dvoch bodoch - bol to nie len zmena hudobného štýlu, ale celej dobovej estetiky. A tá dobová estetika bola reflexiou obrovskej kultúrnej zmeny.
90s vyprodukovali určite kopec výnimočnej hudby, takže to nemusíme vôbec riešiť.
Ja osobne som v 80tkach nežil, ale cítim mimoriádnu obľubu k dobovej estetike, optimizme, k istým ideálom pozitívnej maskulinity, principiálnosti a priamosti. Príde mi, že naša kultúra potrebuje viac tohto optimizmu a principiality a menej dekonštrukcie, cynicizmu a negativity. Netreba však diskusiu ťahať sem.

Čo sa týka toho zarezania hair metalových kapiel - mnoho rozhovorov so samotnými umelcami, producentami, alebo rádio Djmi potvrdzuje, že to bola proste sejzmická zmena a signál bol jasný - hair metal a 80s rock sú out, je to passé, je to trápne, preč s tým. A to, že Poison, Def Leppard i Warrant mali úspešné albumy i po nástupe grunge len potvrdzuje, že tá demografia ich fanúšikov tam stále bola. Estabilishment to proste však netlačil. Labely tie kapely nechceli a nepodporovali ich a MTV to proste nechcela hrať. Mne je napríklad len ľúto ľudí ako Jani Lane z Warrant, pretože ten chlapík bol dušou muzikant, mal neskutočný talent ako performer i songwriter a prakticky sa z neho v 90s stal chodiaci vtip až sa postupne upil k smrti.

Grohl nic neživí, ať jej skenuju z kterékoliv stránky, beru jej jako vynikajícího muzikanta, který už třicet let kormidluje svůj vlastní band FOO FIGHTERS a je v tom co dělá velmi autentický. Dokážu Grohla v pohodě oddělit od kapitoly NIRVANA a vůbec mě nevadí, že s FF střelu typu Nevermind nenahrál. FF jsou o něčem jiném. Že některé novější desky FF jsou horší než ty staré? To je ale přeci normální a děje se to u spousty jiných kapel. Cobain je prostě pop-kulturní fenomén, jehož sílícímu odkazu se skrze nové generace prostě daří, imponuje jim. Pořád stokrát lepší než tupý macho rapeři. Vesměs mám k NIRVANĚ spíš kladný vztah (ne úplně bezvýhraně pozitivní, ale spíše kladný) a vůbec nevadí, že oblast mého zájmu v rocku se nachází, no řekněme trochu jinde.

Nevím jestli ten odkaz směrem k Nirvaně živí Grohl, nebo spíše média. On nastoupil v půlce roku 1990, kdy už spousta (jestli ne téměř vše), co bylo pak na Nevermind bylo napsáno. Kromě toho Cobain k psaní ať už muziky nebo textů nikoho moc nepouštěl. Jeden z mála Grohlových songů je Marigold, která ale taky dosáhla jen na b-side, přitom je nádherná.

Každopádně Grohl je za mě fantastický bubeník. A na prvních deskách FF dokonce lepší než v Nirvaně. Ale to souvisí i se stylovým posunem, díky němuž má prostě více prostoru. Them Crook Vultures nebo Queens Of The Stone Age, to jsou bubenické vysoké školy. Podle mě je i slušný kytarista, má cit pro hitové melodie, které se nesou v duchu klasického rocku. Nejslabší je z mého pohledu v oboru textař. Některé jeho texty mi kroutí prsty nejen na rukou, ale i na nohou. Taky se moc nepřetrhne, je to vždy pár slok, žádné hloubavé rozsáhlé songy. Ale takhle se to k FF prostě hodí.

Jerry Cantrel se v sólové tvorbě nemá za co stydět. Chris Cornell měl fantastickou sólovou prvotinu "Euphoria Morning", dalším jsem se raději vyhnul a tu poslední si rozhodně nikdy nepustím, abych následně nemusel spálit i celou sbírku Soundgarden.