U rockerů, jenž mají vlastní kultovnost obsaženou již ve svém názvu, byl v průběhu loňského roku opět zažehnut plamen smysluplné invence, byť musím potvrdit, že THE CULT nikdy neprožívali vyložené kvalitativní propadáky. Buď nahrávali opravdu zajímavá alba a do toho vytrvale koncertovali, nebo zkrátka dlouze pauzírovali. Macho neurvalci přišli v roce 2012 po mnohaleté pauze se svou v pořadí již devátou studiovou nahrávkou, která však disponuje velmi vysokými ukazateli klasického stylu THE CULT v tom úplně nejlepším slova smyslu. Tyto i Více

Dnes zřejmě nejprofláklejší symfo-black metalová formace již dlouhodobě náleží právě k těm kapelám, které nikoho příliš nevystraší. Co však s tím? Zvlášť při vědomí, že tomu tak nebylo vždy. Britové nedávno zakončili druhou dekádu své velmi úspěšné existence. Desetiletí, ve kterém se z jejich tvorby vytrácela jistá dávka natlakovanosti a překvapení (říkejme tomu „wauu efekt“), stejně jako značná část jejich kouzla, jinak pojímajícího všechny ty vampyrické a ad absurdum dotažené imaginace, či příběhy plné prapodiv Více

Více než čtyři roky jsme si museli počkat na šestou řadovku švédských post-metalistů CULT OF LUNA, okupujících potemnělá pódia již úctyhodných patnáct let. Koncepční album si bere za inspiraci dystopické poselství letitého sci-fi spektáklu Fritze Langa „Metropolis“ a i samotný název „Vertikal“ jakoby sám o sobě předznamenával strojově chladnou hudební krajinu. Sedmičlenné formaci se v devíti dějstvích (limitovaná edice má deset skladeb) povedlo docílit bizarně ponuré atmosféry, kterou se tu a tam snaží roztavit prostřednictvím paprsků hřej Více

Byť patří tihle aktivní Britové mezi zasloužilé metalové legendy, které se již nezadržitelně blíží důchodovému věku, na jejich práci to rozhodně poznat není. SAXON nás totiž zásobují novým materiálem i ve čtvrté dekádě vlastní existence a to s dvou letou pravidelností. Navíc si tyto pozdní nahrávky udržují vysoký kvalitativní základ, který je stále stvrzován jejich výtečnými koncerty napříč celou Evropou. A proto je stále velmi na místě, partu okolo Biffa Byforda považovat za jednu ze stěžejních představitelů staré heavy metalové školy. Nov Více

Zlaté časy hair metalové scény z Kalifornie už jsou sice čtvrtstoletí za námi, přesto řada čelních vlajkonošů této éry stále funguje, tedy koncertuje a občasně vydává nějaké to nové či kompilační album. Mezi stále aktivní party patří rovněž DOKKEN, kteří v osmdesátých letech žali nemalé úspěchy, se svými dnes již klasickými alby jako byly - „Tooth And Nails“, „Under The Lock And Key“ nebo „Back For The Attack“. Kapela, od roku 1979 sešikovaná kolem svého lídra a zpěváka Dona Dokkena, vždycky platila za jednu ze stěžejních formac Více

Po čtyřech letech vyplněných nespočtem koncertních tour, ať už v roli headlinnera nebo jako special guest někoho význačnějšího, přišla v loňském roce francouzská GOJIRA se svým novým albem. Očekávání, jakým směrem se tahle pozoruhodná kapela pohne, byla tedy veliká, což po pravdě není vždy ku prospěchu věci. Duplantierovic chasa měla naštěstí vždy všechny čtyři pohromadě, a tak se ani tentokrát nepouštěla do unáhlených stylových přemetů, či větších akcí mimo jejich léty vybudované teritorium. Recenze posledního alba budiž tedy součást Více

Na novinku amerických KAMELOT můžeme nahlížet ze dvou úhlů pohledu: tedy jako na další řadovou desku etablované kapely, jen s tím „drobným“ rozdílem, že na ní místo charismatického Khana zpívá novic Tommy Karevik, nebo naopak na zcela nový začátek. Záleží jen na vás, jaký klíč k proniknutí do nahrávky zvolíte. Je jasné, že pro někoho bude deska nevyhnutelným zklamáním, přičemž argumentů ke skepsi nebo rozhořčení může být povícero. Tak například evidentní sázka na jistotu, s níž KAMELOT Khanovo místo obsadili jeho takřka dokonalým duplikátem. Nabízela se Více

Tahle dvojice hispánských kudrnáčů patřila bezesporu k nejvýraznějším zjevům na poli progresivní rockové hudby uplynulé dekády. Záměrně užívám minulý čas, protože je to zhruba měsíc, co THE MARS VOLTA ohlásili rozpad. Pokud jste se tedy v minulosti setkali s některou z jejich starších nahrávek, je jedno jakou, víte o nich prakticky všechno. Jejich surrealistické umělecké vize byly všechny oslavou nabubřelého multi-žánrového soundu sedmdesátých let, protože v sobě kromě rockových vlivů pojily i vlivy latinské hudby, jazzové šmodrchan Více

Šest let trvalo čekání na jedenácté řadové album německých hardrockerů PINK CREAM 69, což bylo způsobeno zejména nabušeným pracovním kalendářem jejich šéfa, hlavního skladatele, baskytaristy, ale i studiového kutila a obrovského workoholika - Denise Warda. Ten se právě v průběhu posledních let podílel na tvorbě hudby u jiných formací, popřípadě fungoval u nich jako producent a studiový dozor. Jeho mateřská formace PINK CREAM 69 pro mne byla vždy (už od časů prvních alb nazpívaných Andi Derisem) zárukou kvalitní melodické rockové hudby, k Více

Rád přiznávám, že pro tyhle německé řezníky mám hodně dlouhodobou slabost, která se táhne již od konce osmdesátých let minulého století, kdy jsem k jejich thrash metalu ještě coby čtrnáctiletý výrostek natvrdo přičichl a oblíbil si jej. Novinka nazvaná „Spiritual Genocide“ je však k mému rozčarování (a i v kontextu jejich novější a nutno zde rovněž říci, méně osobité tvorby) poměrně nevýraznou sadou. Hodnotím jí tedy zhruba stejně jako předchozí počin „Day Of Reckoning“, kterému taky do kvalit těch lepších alb DESTRUCTION ho Více