Další ze zajímavých glam-metalových kapel založených v roce 1986 v Kalifornii nese název BULLETBOYS a ačkoliv čtyřčlenná parta své největší úspěchy žala hned ze začátku své kariéry (pozlacená debutová deska), je nutné dodat, že funguje s občasnými a vlastně docela malými přestávkami až do dnes. Své nejdůležitější období však BULLETBOYS prožívali mezi roky 1988-1991, tedy v dobách svých prvních dvou řadovek. Tehdy šlo (v průběhu těch sedmi úvodních let) o band, kde se vlastně až do roku 1994 prakticky neměnila sestava, zatímco později se u Více

Tyhle podmračené chlapce zřejmě vysral satan někde na vrbě, napadá mne okamžitě s poslechem nového alba švédských WATAIN a během úvahy o jejich zrození i následném projevu. Century Media určitě neprohloupili, když je přilákali před lety do své stáje. Zatímco velkolepě ohlašovaný předchůdce „The Wild Hunt“ platil za epicky střižené album, které charakterizovala nápadnější rozmáchlost, dlouhá časomíra a větší různorodost skladeb, pak novinka zní naprosto nekompromisně a přímočaře, jakoby se kapela snažila ze sebe všechno vytřískat v co nejkratším m Více

Kalifornští SEA HAGS patřili na sklonku osmdesátých let ke kapelám, jejichž kariéra proletěla jako střela, aby záhy po oslavných referencích na jejich debutovou desku zhasli a jejich příběh se navždy propadl do věčného zapomnění. San Francisco roku 1986 nebylo zrovna líhništěm natupírovaného sleazy rocku, přesto se i v tomhle městě našli místa, kde se móda z nedalekého Los Angeles uchytila a žala určité úspěchy. Mekka thrash metalu z okolí zátoky však v podobě SEA HAGS vlastnila zajímavou anomálii, kapelu tak prudkou a divokou, že už od po Více

O tom, že Jack White platí za génia a hlavního mluvčího poslední dvacetiletky rockové historie už se napsalo tolik řádků, že mě to přijde až úsměvné, ale po pravdě – je tomu tak. Vlastně jde o to, jak se najednou většina recenzentů dokáže shodnout na výhradně kladném hodnocení u někoho, kdo skládá převážně jednoduché songy, které většinou čerpají inspiraci ze vzdálené historie rocku a blues, nicméně jde rovněž o to, že se tak děje s přesahem a nadstavbou, jenž je schopná absorbovat i nové postupy a impulsy. V případě druhého alba THE RACO Více

Jádro tohoto projektu tvořila před více než dekádou zejména dvojice zkušených muzikantů Brandon Benson a Jack White. Čtyřčlenná kapela však nakonec na scéně nepobyla zas až tak dlouho a zůstala u dvou povedených alb. Na debutové desce „Broken Boy Soldiers“ z roku 2006 si oba výše zmínění muzikanti rovnocenně rozdělili veškerý skladatelský vklad, vokální, kytarové i klávesové party a ještě si stačili získat na svou stranu celou řadu příznivců, což mnozí přičítali právě zdejší přítomnosti tehdy hodně bodujícího Jacka Whitea s jeho mateřskou fo Více

Několik osobností americké kytarové scény se v roce 2009 sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější nahrávku, na jaké se kdokoliv z nich do té doby podílel. Přesto si myslím, že určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných šlo u THE DEAD WEATHER nalézt, ať už mám na mysli zvuk reprezentující jakési moderní retro a to díky kombinaci hlasových samplů, různých abstraktních zvuků a synthy podkresů s klasicky rockovými nástroji. Debutové album „Horehound“ necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě neh Více

Asi nemá cenu připomínat, že duo THE WHITE STRIPES patřilo bez větších pochybností mezi nejúspěšnější, nejopěvovanější a nejžádanější rockové formace minulé dekády, za což mohly nejen sympatie, které si Jack a Meg u širší veřejnosti získali svou přirozeností, ale bezesporu neobyčejný skladatelský talent právě Jacka Whitea. V jejich způsobu prezentace bylo něco víc než jen jednoduchost a touha po návratu ke kořenům rock´n ´rollu, byť je jasné, že jejich  minimalisticky střižený rock, čerpající zásadním způsobem z blues a garážového pr Více

Ve své letité recenzi na Whiteův sólový debut „Blunderbuss“ jsem na webu Metalopolis napsal, kterak je pro většinu hudebních příznivců zmíněný hudebník spjat především díky působení u dua THE WHITE STRIPES, což z dnešního pohledu už nemusí být zas až tak jasné. Nicméně jedna z nejdůležitějších kapel celé retro-rockové mánie předešlé dekády měla patrně největší dopad na posluchače a to ze všech dosavadních působišť tohoto multi-instrumentalisty a znamenité postavy americké hudební scény. Jack White však postupem let obstál především sám Více

Mám za to, že kdo si nějakým způsobem nalezl alespoň trochu kladný vztah ke kalifornskému sleazy rocku a glam metalu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, musí ona první tři alba téhle kapely prostě zbožňovat, i mé hodnocení FASTER PUSSYCAT v záplavě těch desítek kapel tamější epochy je tedy velmi vysoké, a byť se téhle partičce nikdy nepodařilo dosáhnout výše než na zlatou desku a jejich jméno mělo taktéž určitý zvuk jen a pouze za Atlantikem, jejich odkaz je pro sledovače stylu dle mého zajímavější než u celé řady zvučnějších Více

Tahle kapela patří v poslední dekádě bezpochyby k největším zjevům na hudebním poli, zejména mezi kytarovkami ze Spojeného království. Už pátá řadovka sklízí doslova nadšené ohlasy jak fanoušků, tak samozřejmě kritiky a prestižní magazíny nešetří ódami. Může za to bezpochyby skladatelský talent pětice, ale také schopnost se nějakým způsobem vyvíjet a své portfolio posouvat zajímavým směrem. Za asistence producenta Paula Epwortha tak vznikla deska, která rozvíjí odkaz minulého, velmi povedeného alba „Luminous“ směrem k více radio-friendly p Více